JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1187/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. K zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) O. R. S. s. r. o., a 2) Z. V., zastoupenému advokátem o zaplacení částky 2,500.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 155/2002, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. února 2006, č.j. 7 Cmo 13/2004-98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 17. září 2003, č.j. 30 Cm 155/2002-51, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal vůči druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21. ledna 2002, č.j. 3 Sm 285/2001-23 a ve vztahu mezi žalobcem a tímto žalovaným nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v projednávané věci „jádrem“ jeho rozhodnutí „byla otázka doručování, a sice, zda advokátu druhého žalovaného bylo doručeno předvolání k jednání soudu prvního stupně či nikoli“ a zda „bylo druhému žalovanému účinně doručeno odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu učiněné žalobcem“ (rozuměj odstoupení od smlouvy, z níž žalovaný dovozoval existenci pohledávky vůči žalobci, kterou použil k započtení proti pohledávce uplatněné v tomto řízení).

Druhý žalovaný - pokračoval odvolací soud - nepředložil žádný relevantní důkaz prokazující, že zásilka doručená jeho zástupci dne 19. května 2003 neobsahovala předvolání k jednání na den 17. září 2003. V situaci, kdy soud prvního stupně provedl - s výjimkou „účastnické výpovědi“ druhého žalovaného - všechny jím navržené důkazy, odvolací soud, vycházeje z povahy takového důkazu a ze znalosti stanoviska druhého žalovaného k věci a průběhu dokazování, uzavřel, že „účastnická výpověď by nemohla jakkoli zvrátit povinnost druhého žalovaného zaplatit směnečný peníz“. Pro řešení otázky, zda druhému žalovanému bylo doručeno odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu, pak považoval odvolací soud za rozhodující zjištění, podle kterého druhý žalovaný podpisem duplikátu doručenky potvrdil převzetí zásilky dne 1. října 1998, když žalovaný své tvrzení o „podvodném vylákání podpisu“ neprokázal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Dovolatel namítá, že zásilka doručená jeho zástupci 19. května 2003 neobsahovala předvolání k jednání na den 17. září 2003, v důsledku čehož mu bylo odňato právo „být slyšen“ před soudem jako účastník řízení. Současně opakuje výhradu ohledně postupu pracovnic pošty, které od něho vylákaly „podstrčením“ nové doručenky podpis potvrzující převzetí zásilky, jež měla obsahovat odstoupení od smlouvy. Zpochybňuje správnost hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a vytýkaje jim neprovedení navržených důkazů, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se druhý žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady akcentující neprovedení navržených důkazů, jež měly sloužit ke zpochybnění doručení odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu, jakož i nedoručení předvolání k jednání před soudem prvního stupně. Nesouhlasem se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů pak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého přípustnost dovolání rovněž založit nelze.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2007

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 30. January 2007