JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1155/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve věci žalobkyně Č. r. – Ú. p.z. s. v. v. m., proti žalovaným 1) JUDr. J. B., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně U., s. r. o., a 2) Ing. L. E., zastoupenému JUDr. E. Š., advokátkou, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 39/2001, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 13 Cmo 280/2005-81, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozhodnutím potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek ze dne 7. prosince 2004, č. j. 13 Cm 39/2001-47, kterým Městský soud v Praze určil, že žalobkyně má za úpadkyní U. s. r. o. pohledávku ve výši 70,000.000,- Kč, přihlášenou v konkursním řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 98 K 70/96, s právem na uspokojení ve druhé třídě věřitelů.

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1) žalobkyně 6. října 1997 přihlásila spornou pohledávku do konkursu, vedeného na majetek úpadkyně;

2) žalovaný správce konkursní podstaty dopisem ze dne 5. ledna 2001, doručeným 11. ledna 2001 (dále jen „výzva“), oznámil žalobkyni, že spornou pohledávku popřel z důvodu jejího promlčení a že pohledávku popřel i konkursní věřitel číslo 128, tj. druhý žalovaný, přičemž současně stanovil žalobkyni třicetidenní lhůtu, aby pohledávku, její výši nebo důvod uplatnila u soudu, který prohlásil konkurs;

3) žalobkyně podala dne 29. ledna 2001 žalobu proti prvnímu žalovanému; proti druhému žalovanému ji rozšířila až v prosinci 2003.

Jelikož z výzvy „ani nevyplývá, že by se jednalo o výzvu k podání žaloby, neboť je označena lhůta k uplatnění popřené pohledávky, zejména však postrádá poučení o tom, proti komu je třeba žalobu podat“, dospěl odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 23 a § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a § 34b vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „JŘ“) - k závěru, že výzva trpí nedostatkem, jenž brání, aby jejím doručením „se odstartoval běh“ zákonné lhůty 30 dnů k podání žaloby. Za stavu, kdy „tato lhůta nezačala běžet dodnes“, shledal žalobu včasnou. Konečně odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že sporná pohledávka není promlčena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v určení „obligatorních náležitostí výzvy správce konkursní podstaty věřiteli, jehož pohledávka byla při přezkumném jednání popřena, k podání incidenční žaloby.“

Právní názor odvolacího soudu, podle kterého výzva prvního žalovaného nebyla svým obsahem způsobilá „otevřít běh“ zákonné třicetidenní propadné lhůty k uplatnění práva žalobou „směřovanou vůči oběma pasivně legitimovaným účastníkům“, považuje za nesprávný. Současně zdůrazňuje, že zákon o konkursu a vyrovnání nestanoví formální náležitosti výzvy správce k podání žaloby a neklade ani výslovné nároky na její obsah; výslovně musí být věřitel poučen pouze o lhůtě k podání žaloby. Dále poukazuje na to, že výzva prvního žalovaného splňuje elementární náležitosti korespondující dikci ustanovení § 23 odst. 2 a 4 ZKV, když z ní jasně vyplývá, že pohledávka žalobkyně byla při přezkumném jednání popřena jak správcem konkursní podstaty, tak i konkursním věřitelem číslo 128 (tj. druhým žalovaným). Neuvedení náležitostí stanovených pouhou vyhláškou (rozuměj jednacím řádem) nemůže zabránit počátku běhu hmotněprávní lhůty k uplatnění práva žalobou, neboť opačným výkladem „by byla popřena větší právní síla zákona nad vyhláškou.“

Konečně dovolatel argumentuje tím, že § 34b JŘ je „protiústavní“, když k jeho vydání chyběla Ministerstvu spravedlnosti výslovná zákonná licence [ustanovení § 71 písm. b) ZKV zmocňuje ministerstvo toliko k vydání jednacího řádu pro konkursní a vyrovnací řízení, nikoli k bližší úpravě náležitostí výzvy správce k podání incidenční žaloby]. Navíc vyhláškou požadované náležitosti výzvy nemají zcela zjevně oporu ani v dikci samotného ustanovení § 23 odst. 2 a 4 ZKV. Proto požaduje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), a důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na který v podrobnostech odkazuje), podle něhož hmotně právní třicetidenní lhůta k podání žaloby o určení pravosti nevykonatelné pohledávky počíná běžet ode dne, kdy byla věřiteli takové pohledávky doručena výzva obsahující (mimo jiné) poučení, že žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům a správci konkursní podstaty.

Shora uvedený závěr Nejvyšší soud učinil při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2000, tj. v době, kdy žádný předpis nižší právní síly náležitosti výzvy neupravoval; je tak bez významu, zda ustanovení § 34b JŘ je „protiústavní“ či nikoli, když výše zmíněný požadavek z hlediska obsahu výzvy Nejvyšší soud dovodil i za stavu, kdy dovolatelem zpochybněné ustanovení součástí právního řádu nebylo.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu zásadně právně významným, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. března 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 27. March 2008