JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1099/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně F. T. B.V., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Z., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.000.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 42 Cm 96/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 19. ledna 2006, č.j. 4 Cmo 396/2004-146, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v O. rozsudkem ze dne 19. ledna 2006, č.j. 4 Cmo 396/2004-146, potvrdil rozsudek ze dne 29. října 2002, č.j. 42 Cm 96/2002-60, kterým Krajský soud v B. ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. července 2001, č.j. 42 Sm 296/2001-35, jímž uložil žalovanému zaplatit původní žalobkyni částku 1,000.000,- Kč s 6% úrokem od 22. března 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.333,30 Kč a náklady řízení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud - cituje ustanovení § 175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ustanovení čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb. a odkazuje na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně - zdůraznil, že směnečný platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 9. srpna 2001 a soud prvního stupně se tak správně zabýval pouze výhradami uplatněnými žalovaným v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Další námitky a nové skutečnosti, tj. výtky ohledně „padělání listiny“ (dohody o způsobu vyplnění blankoměnky ze dne 16. října 1997), poskytnutí finančních prostředků bez souvislosti s úvěrovou smlouvou a z toho dovozované neoprávněné vyplnění blankosměnky nad rámec poskytnutého úvěru, neoprávněného vyplnění data splatnosti, částečného placení na dluh zajištěný směnkou obligačním dlužníkem, shledal opožděnými a tudíž pro rozhodnutí právně irelevantními.

Ohledně oprávnění žalobkyně doplnit chybějící údaje na blankosměnce odvolací soud uzavřel, že bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, „v čem konkrétně do směnky doplněný údaj“ neodpovídá dohodě účastníků. Vyplnila-li žalobkyně (její právní předchůdkyně) směnečnou sumu tak, že odpovídala výši směnkou zajištěného „dluhu“ z úvěrové smlouvy a učinila-li tak poté, co byl úvěrový dlužník v prodlení s plněním dluhu, „nijak nevybočila z rámce vyplňovacího oprávnění“. V situaci, kdy „žalovaný „nijak neomezil“ žalobkyni ani co do doplnění údaje o splatnosti směnky, musel být srozuměn s tím, že tento údaj žalobkyně vyplní - při naplnění předpokladu, že se úvěrový dlužník ocitne v prodlení se splněním dluhu - podle své vůle. Přitom odmítl názor žalovaného, podle něhož žalobkyně „vůbec“ nebyla oprávněna doplnit blankosměnku, když tento by mohl obstát pouze tehdy, pokud by žalovaný tvrdil a prokázal, že úvěrový dlužník „neporušil žádnou povinnost vyplývající pro něj z úvěrové smlouvy a že všechny povinnosti z této smlouvy v dohodnutých lhůtách beze zbytku splnil, což nikdy netvrdil, a tedy ani neprokázal“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Dovolatel především napadá závěr odvolacího soudu o „opožděnosti“ námitek; potud vyjadřuje přesvědčení, podle něhož doručenka neobsahuje náležitosti určené ustanovením § 28d vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „vyhláška“), pročež mu směnečný platební rozkaz nebyl „řádně“ doručen a nemohla mu tak „skončit zákonná lhůta pro podání námitek“. Dále zdůrazňuje, že odvolací soud ignoroval jím navržené důkazy a nesprávně posoudil otázky (ne)platnosti dohody o vyplnění blankosměnky (pro neurčitost) a (ne)správnosti vyplnění blankosměnky (z důvodu vystavení a vyplnění čtyř blankosměnek, z nichž každá zajišťovala zcela pohledávku ze smlouvy o úvěru).

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady dovolatele akcentující vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Pro posouzení přípustnosti dovolání je bezcenná rovněž výtka „nikoli řádného“ doručení směnečného platebního rozkazu, když z argumentace dovolatele je nepochybné, že zaměňuje náležitosti, jež musí doručenka podle § 28d vyhlášky obsahovat, aby měla povahu veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.), a účinnost doručení. Skutečnost, že dovolateli byl směnečný platební rozkaz dne 9. srpna 2001 doručen, přitom potvrzuje jak doklad o doručení (viz č.l. 35 p. v.), tak i samotný obsah námitek žalovaného (č.l. 38-39).

Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky dovolatele ohledně „neexistence vyplňovacího oprávnění způsobené neplatností dohody o vyplnění“ a „nikoli řádného vyplnění blankosměnky“, když nemají judikatorní přesah (jsou významné právě a jen pro projednávanou věc). Přitom právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a jehož správnost je dovoláním zpochybněna, je v souladu se závěry formulovanými soudní praxí (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 62).

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému tak vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění, a celkem činí 7.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 30. ledna 2007

JUDr. Petr G e m m e l , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. January 2007