JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1070/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka právní věci žalobkyně i. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované JUDr. H. J., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně S. A M. B. s. r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 7/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2006, č.j. 15 Cmo 23/2006-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2006, č.j. 15 Cmo 23/2006-71, potvrdil rozsudek ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 28 Cm 7/2005-46, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadkyně S. A M. B. s. r. o. (dále jen „úpadkyně“), a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“) a na ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož je smlouva o prodeji sporných nemovitostí uzavřená 5. prosince 2003 mezi úpadkyní (jako prodávající) a žalobkyní (jako kupující) [dále též jen „smlouva”] absolutně neplatná, když byla uzavřena poté, co nabylo právní moci usnesení Okresního soud Plzeň - město, č.j. 43 Nc 396/2003, jímž byla nařízena exekuce na veškerý majetek úpadkyně.

K námitce žalobkyně, podle níž smlouvu nelze považovat za úkon, jímž by bylo nakládáno s majetkem povinného, když tímto úkonem je až podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, odvolací soud zdůraznil, že „závazkový nárok“ požadovat na prodávajícím převedení vlastnického práva k předmětu koupě vzniká nabyvateli již smlouvou, přičemž následné rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu do katastru „není rozhodováním o účinnosti smlouvy, ale předpokladem k přechodu vlastnického práva“. Za nakládání s majetkem povinného je tak nutno považovat uzavření smlouvy; je-li taková smlouva absolutně neplatná, nemohou nastat ani účinky „vkladu“, tj. nemůže dojít k „přechodu vlastnického práva“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Za zásadně právně významné přitom považuje zodpovězení otázek, zda:

1) nakládáním s majetkem ve smyslu § 44 odst. 7 exekučního řádu se rozumí uzavření smlouvy kupní (titulus) nebo až podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí;

2) lze „doručení usnesení o nařízení exekuce ze dne 22. dubna 2003 úpadci považovat za právně účinné“, jestliže spis neobsahuje pověření dle § 76 odst. 1 exekučního řádu;

3) je zakázaným úkonem ve smyslu § 44 odst. 7 exekučního řádu takový úkon, jenž vede k uspokojení pohledávky oprávněného.

Dovolatelka s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1751/2001, sp. zn. 31 Cdo 619/2000 a 30 Cdo 1639/2005 akcentuje, že Nejvyšší soud při posuzování otázky odporovatelnosti právního úkonu vyslovil jednoznačný závěr, podle něhož se za nakládání s majetkem u nemovitostí, zapisovaných do katastru nemovitostí, považuje nikoli uzavření smlouvy o převodu, nýbrž až podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí. Uvedený závěr se pak - pokračuje dovolatelka - vztahuje i na projednávanou věc, když „společným jmenovatelem“ právní úpravy odporovatelnosti právních úkonů obsažené v občanském zákoníku a právní úpravy obsažené v exekučním řádu je ochrana věřitele před zmenšením majetku dlužníka. Smlouvou se tak zakládá toliko závazkový vztah mezi prodávajícím a kupujícím, který nemá žádné věcněprávní účinky; takové účinky má až podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, k němuž v projednávané věci došlo až po upuštění od exekuce.

Dále namítá, že účelem uzavření smlouvy bylo „uspokojení pohledávky oprávněného, pro kterou byla exekuce vedena, a z části kupní ceny, poskytnuté žalobkyní, byla právě tato pohledávka s veškerým příslušenstvím uhrazena“. Proto též exekutor, s jehož souhlasem a vědomím byla smlouva uzavřena, ihned po uspokojení pohledávky vydal potvrzení pro katastrální úřad o upuštění od exekuce, aby umožnil podání návrhu na vklad a převod vlastnického práva k nemovitosti. Za této situace - pokračuje dovolatelka - se závěr o neplatnosti kupní smlouvy jeví jako zcela protismyslný účelu sledovaného ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu.

Konečně dovolatelka „uvádí“, že usnesení o nařízení exekuce bylo úpadkyni doručeno přímo exekutorem. V této souvislosti vyjadřuje pochybnosti, zda exekutor mohl účinně doručení usnesení soudu provést, když v exekučním spisu není založeno příslušné „pověření soudem“ (§ 76 odst. 1 exekučního řádu). Takové doručení pak nelze považovat za řádné, tj. způsobilé vyvolat účinky předvídané ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu.

Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka shledává ve skutečnosti, že soud prvního stupně u jednání 30. listopadu 2005, rozhodl v nepřítomnosti účastníků, ačkoli se tito k odročenému jednání řádně a včas dostavili. Potud zpochybňuje správnost protokolu o jednání ze dne 18. listopadu 2005, s tím, že obsahuje nesprávný údaj co do hodiny, na kterou bylo jednání na den 30. listopadu 2005 odročeno (14.00), když ve skutečnosti šlo o 14.30 hodin.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná, považujíc rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Totéž platí o tzv. zmatečnostních vadách, k nimž sice u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, jejichž existence ale přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř založit nemůže (viz rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak Nejvyšší soud neshledává ani v řešení právních otázek vymezených dovolatelkou.

Z hlediska absence pověření exekutora k doručení usnesení o nařízení exekuce je tomu tak již proto, že oprávnění exekutora doručovat písemnosti v exekučním řízení jednoznačně vyplývá z ustanovení § 56 ve spojení s ustanovením § 44 odst. 2 exekučního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005 a v nich formulovaný názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti); přitom není pochyb o tom, že dovolatelkou odkazované ustanovení § 76 exekučního řádu se nevztahuje na doručování v rámci provedení exekuce (srov. část první, hlava III., exekučního řádu) nýbrž na doručování v rámci další činnosti exekutora (srov. část první, hlava V., exekučního řádu).

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska výkladu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu, a to jak co do řešení otázky, zda nakládáním s majetkem (nemovitostmi podléhajícími zápisu do katastru nemovitostí) je uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí, popř. až podání návrhu na vklad vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí, tak i co do posouzení následků jednání odporujícího tzv. generálnímu inhibitoriu obsaženému ve zmiňovanému ustanovení.

Nejvyšší soud totiž již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitost na jiného, i když usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal [§ 335b odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Tento právní závěr se pak plně prosadí i z pohledu výkladu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu, jde-li o důsledek jednání, které je v rozporu se zákonným zákazem dispozice s majetkem. Úvaha dovolatelky, podle které byla část kupní ceny za prodej sporných nemovitostí použita na úhradu exekučně vymáhané pohledávky, je pak pro posouzení (ne)platnosti právního úkonu podle § 44 odst. 7 exekučního řádu právně nevýznamná.

Potud nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat za relevantní ani odkazy dovolatelky na shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá při výkladu ustanovení § 42a obč. zák. Tato totiž na projednávanou věc evidentně nedopadají, když, jak uvedeno výše, na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu, nemá posouzení otázky, zda a kdy byl podán návrh na vklad vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí vliv, nehledě na to, že absolutně neplatná smlouva způsobilým podkladem pro zápis vkladu do katastru být nemůže.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2007

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

29 Odo 1070/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka právní věci žalobkyně i. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované JUDr. H. J., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně S. A M. B. s. r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 7/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2006, č.j. 15 Cmo 23/2006-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2006, č.j. 15 Cmo 23/2006-71, potvrdil rozsudek ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 28 Cm 7/2005-46, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadkyně S. A M. B. s. r. o. (dále jen „úpadkyně“), a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“) a na ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož je smlouva o prodeji sporných nemovitostí uzavřená 5. prosince 2003 mezi úpadkyní (jako prodávající) a žalobkyní (jako kupující) [dále též jen „smlouva”] absolutně neplatná, když byla uzavřena poté, co nabylo právní moci usnesení Okresního soud Plzeň - město, č.j. 43 Nc 396/2003, jímž byla nařízena exekuce na veškerý majetek úpadkyně.

K námitce žalobkyně, podle níž smlouvu nelze považovat za úkon, jímž by bylo nakládáno s majetkem povinného, když tímto úkonem je až podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, odvolací soud zdůraznil, že „závazkový nárok“ požadovat na prodávajícím převedení vlastnického práva k předmětu koupě vzniká nabyvateli již smlouvou, přičemž následné rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu do katastru „není rozhodováním o účinnosti smlouvy, ale předpokladem k přechodu vlastnického práva“. Za nakládání s majetkem povinného je tak nutno považovat uzavření smlouvy; je-li taková smlouva absolutně neplatná, nemohou nastat ani účinky „vkladu“, tj. nemůže dojít k „přechodu vlastnického práva“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Za zásadně právně významné přitom považuje zodpovězení otázek, zda:

1) nakládáním s majetkem ve smyslu § 44 odst. 7 exekučního řádu se rozumí uzavření smlouvy kupní (titulus) nebo až podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí;

2) lze „doručení usnesení o nařízení exekuce ze dne 22. dubna 2003 úpadci považovat za právně účinné“, jestliže spis neobsahuje pověření dle § 76 odst. 1 exekučního řádu;

3) je zakázaným úkonem ve smyslu § 44 odst. 7 exekučního řádu takový úkon, jenž vede k uspokojení pohledávky oprávněného.

Dovolatelka s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1751/2001, sp. zn. 31 Cdo 619/2000 a 30 Cdo 1639/2005 akcentuje, že Nejvyšší soud při posuzování otázky odporovatelnosti právního úkonu vyslovil jednoznačný závěr, podle něhož se za nakládání s majetkem u nemovitostí, zapisovaných do katastru nemovitostí, považuje nikoli uzavření smlouvy o převodu, nýbrž až podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí. Uvedený závěr se pak - pokračuje dovolatelka - vztahuje i na projednávanou věc, když „společným jmenovatelem“ právní úpravy odporovatelnosti právních úkonů obsažené v občanském zákoníku a právní úpravy obsažené v exekučním řádu je ochrana věřitele před zmenšením majetku dlužníka. Smlouvou se tak zakládá toliko závazkový vztah mezi prodávajícím a kupujícím, který nemá žádné věcněprávní účinky; takové účinky má až podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, k němuž v projednávané věci došlo až po upuštění od exekuce.

Dále namítá, že účelem uzavření smlouvy bylo „uspokojení pohledávky oprávněného, pro kterou byla exekuce vedena, a z části kupní ceny, poskytnuté žalobkyní, byla právě tato pohledávka s veškerým příslušenstvím uhrazena“. Proto též exekutor, s jehož souhlasem a vědomím byla smlouva uzavřena, ihned po uspokojení pohledávky vydal potvrzení pro katastrální úřad o upuštění od exekuce, aby umožnil podání návrhu na vklad a převod vlastnického práva k nemovitosti. Za této situace - pokračuje dovolatelka - se závěr o neplatnosti kupní smlouvy jeví jako zcela protismyslný účelu sledovaného ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu.

Konečně dovolatelka „uvádí“, že usnesení o nařízení exekuce bylo úpadkyni doručeno přímo exekutorem. V této souvislosti vyjadřuje pochybnosti, zda exekutor mohl účinně doručení usnesení soudu provést, když v exekučním spisu není založeno příslušné „pověření soudem“ (§ 76 odst. 1 exekučního řádu). Takové doručení pak nelze považovat za řádné, tj. způsobilé vyvolat účinky předvídané ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu.

Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka shledává ve skutečnosti, že soud prvního stupně u jednání 30. listopadu 2005, rozhodl v nepřítomnosti účastníků, ačkoli se tito k odročenému jednání řádně a včas dostavili. Potud zpochybňuje správnost protokolu o jednání ze dne 18. listopadu 2005, s tím, že obsahuje nesprávný údaj co do hodiny, na kterou bylo jednání na den 30. listopadu 2005 odročeno (14.00), když ve skutečnosti šlo o 14.30 hodin.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná, považujíc rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Totéž platí o tzv. zmatečnostních vadách, k nimž sice u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, jejichž existence ale přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř založit nemůže (viz rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak Nejvyšší soud neshledává ani v řešení právních otázek vymezených dovolatelkou.

Z hlediska absence pověření exekutora k doručení usnesení o nařízení exekuce je tomu tak již proto, že oprávnění exekutora doručovat písemnosti v exekučním řízení jednoznačně vyplývá z ustanovení § 56 ve spojení s ustanovením § 44 odst. 2 exekučního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005 a v nich formulovaný názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti); přitom není pochyb o tom, že dovolatelkou odkazované ustanovení § 76 exekučního řádu se nevztahuje na doručování v rámci provedení exekuce (srov. část první, hlava III., exekučního řádu) nýbrž na doručování v rámci další činnosti exekutora (srov. část první, hlava V., exekučního řádu).

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska výkladu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu, a to jak co do řešení otázky, zda nakládáním s majetkem (nemovitostmi podléhajícími zápisu do katastru nemovitostí) je uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí, popř. až podání návrhu na vklad vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí, tak i co do posouzení následků jednání odporujícího tzv. generálnímu inhibitoriu obsaženému ve zmiňovanému ustanovení.

Nejvyšší soud totiž již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitost na jiného, i když usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal [§ 335b odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Tento právní závěr se pak plně prosadí i z pohledu výkladu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu, jde-li o důsledek jednání, které je v rozporu se zákonným zákazem dispozice s majetkem. Úvaha dovolatelky, podle které byla část kupní ceny za prodej sporných nemovitostí použita na úhradu exekučně vymáhané pohledávky, je pak pro posouzení (ne)platnosti právního úkonu podle § 44 odst. 7 exekučního řádu právně nevýznamná.

Potud nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat za relevantní ani odkazy dovolatelky na shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá při výkladu ustanovení § 42a obč. zák. Tato totiž na projednávanou věc evidentně nedopadají, když, jak uvedeno výše, na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu, nemá posouzení otázky, zda a kdy byl podán návrh na vklad vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí vliv, nehledě na to, že absolutně neplatná smlouva způsobilým podkladem pro zápis vkladu do katastru být nemůže.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2007

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 27. September 2007