JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1065/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci návrhu Ing. J. K., zastoupeného Mgr. T. Z., advokátem za účasti 1) Z. spol. s r. o., zastoupené JUDr. D. K. advokátem a 2) úpadkyně G., s. r. o., na povolení změny zápisu, do obchodního rejstříku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. C 26427, o dovolání Z. spol. s r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2005, č. j. 14 Cmo 73/2005 - 171, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2005, č. j. 14 Cmo 73/2005-171 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2004, č. j. F 48906/2004, Rg. C 26427 – 160, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2004, č. j. F 48906/2004, Rg. C 26427 - 160, kterým tento soud povolil výmaz zástavního práva na stroprocentním obchodním podílu společníka Ing. J. K., ve společnosti G., s. r. o., ve prospěch zástavní věřitelky Z. spol. s r. o. (dále jen „zástavní věřitelka“), pro pohledávku ve výši 11,547.876,55 Kč (výrok I.) a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že vycházel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně a přitakal i jeho závěrům právním. Podle ustanovení § 585 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) má dohoda o narovnání za následek zánik původního závazku a vznik nového závazku, který z dohody vyplývá. Není tedy pochyb o tom, že zanikne-li závazek, zaniká i jeho zajištění, „které je s jeho existencí zásadně spojeno“. Odvolací soud konstatoval, že ani dohoda ze dne 2. dubna 2004, která v čl. II. vznik nového závazku výslovně formuluje, zajištění nově vzniklého závazku nijak nezmiňuje. Uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když v souladu s ustanovením § 585 obč. zák. dovodil zánik závazku, pro který bylo zástavní právo zřízeno a v souladu se skutečným stavem zástavní právo vymazal.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud řešil dvě otázky zásadního právního významu a posoudil věc v rozporu s hmotným právem. Za první otázku zásadního právního významu označila nesprávnou aplikaci ustanovení § 200d odst. 1 až 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) při řízení ve věcech obchodního rejstříku, a to ve vztahu k obecné části občanského soudního řádu, upravující řízení ve věcech sporných (§ 115 a násl. o. s. ř.). Dovolatelka argumentuje tím, že ve svém vyjádření k návrhu na výmaz zástavního práva uvedla tvrzení, jimiž zpochybnila zánik zástavního práva, označila důvody, pro které s výmazem nesouhlasila a návrhu tím jednoznačně odporovala. Vedle argumentace, kterou zpochybnila právní účinky dohody o narovnání, navrhovala, aby soud prvního stupně nařídil jednání a provedl důkazy.

Dovolatelka namítá, že soud tím, že rozhodl o návrhu aniž jí umožnil využít její právo na soudní ochranu podle zákona v řádně vedeném soudním řízení a způsobem, který zákon předvídá a garantuje a v jednání před soudem přednést svá tvrzení a navrhnout k nim důkazy, porušil její ústavní právo na spravedlivý proces. Řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, tak dle dovolatelky trpí vadou.

Druhou otázku zásadního právního významu pak dovolatelka spatřuje v komparativním výkladu vztahu ustanovení § 516 obč. zák. (dohoda o změně práv a povinností), § 570 obč. zák. (privativní novace) a § 585 obč. zák. (dohoda o narovnání) s dopadem dohod na zajištění pohledávky ze závazku, obzvláště pak posouzení vztahu mezi obsahem a účinky dohody o privativní novaci a dohody o narovnání z hlediska kritérií, která je rozlišují a účinků, jaká mají na práva a povinnosti z nich vyplývající, zejména na dříve vzniklé zajišťovací instrumenty. Dovolatelka namítá, že při velmi nejasných hranicích kritérií, která rozlišují právní účinky uvedených právních úkonů, byly tyto účinky v daném případě zaměněny, když v obou případech má právní úkon účinky nahrazení dosavadního závazku novým, kdy dochází k zániku závazku původního, avšak odlišně je u nich aplikována zásada, že zaniká-li závazek, zaniká i jeho zajištění.

Dovolatelka argumentuje tím, že z obsahu dohody o narovnání nevyplývá, že by účastníci zamýšleli upravit mezi sebou sporná práva. Z jejího čl. I. lze dovodit, že mezi nimi nebyl sporný ani právní důvod vzniku, ani výše či způsobu nabytí pohledávky a dokonce ani její splatnost a už vůbec ne způsob jejího zajištění. Navrhovatel žádným svým jednáním, které uzavření smlouvy předcházelo nenaznačil, že by alespoň subjektivně považoval některé ujednání původní dohody ze dne 30. dubna 2001 za problematické a pokud inicioval uzavření dohody o narovnání, jeho nabídka obsahovala podmínky, za kterých alespoň část dluhu, byť s velkým časovým odstupem, zaplatí. Dovolával se přitom své insolventnosti s tím, že nepřistoupí-li věřitelka na navržené podmínky, nemůže garantovat, že dluh vůbec zaplatí.

Dovolatelka zastává názor, že její projev vůle směřoval pouze k této částečné změně závazku. Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů pochybily, pokud se nezabývaly výkladem projevu vůle podle pravidel daných § 35 obč. zák. a § 266 obchodního zákoníku, z čehož dovozuje, že by soud musel konstatovat, že dohoda o narovnání, uzavřená mezi navrhovatelem a dlužníkem G. s. r. o., je jako dohoda podle § 585 obč. zák. neplatná pro chybějící náležitosti, tj. spornost a pochybnost ohledně některé skutečnosti, avšak při výkladu projevu vůle účastníků jde o dohodu podle § 570, eventuelně § 516 obč. zák. Dohoda o narovnání, tak jak byla uzavřena, nezpůsobuje zánik zástavního práva.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Navrhovatel ve vyjádření k dovolání vyjadřuje nesouhlas s názory dovolatelky, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zcela správné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení právních otázek předestřených dovolatelkou v rovině dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Při věcném přezkumu pak dovolací soud dospěl k závěru, že obsah „dohody o narovnání“, tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, sám o sobě nedovoluje vyslovit jednoznačný závěr o tom, zda zkoumaná ujednání svou povahou podléhají režimu ustanovení § 516, § 570 nebo § 585 obč. zák.

Za této situace bylo povinností soudu provést výklad projevu vůle účastníků podle pravidel daných § 35 obč. zák. a § 266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Jestliže tak soudy obou stupňů neučinily a vycházely při právním posouzení věci pouze z označení dohody, kterou účastníci uzavřeli, bylo jejich právní posouzení neúplné a tedy i nesprávné.

Přitom platí, že projev vůle účastníků závazkového vztahu je podle ustanovení § 266 obch. zák. a § 35 obč. zák. třeba vykládat podle jeho jazykového vyjádření a v souladu s úmyslem jednající osoby, nikoli jen podle jeho označení. V tom směru se bude soud zabývat námitkou dovolatelky, že závazky, které byly obsahem dohody označené jako dohoda o narovnání, nebyly mezi účastníky sporné.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. května 2007

JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu

Vydáno: 23. May 2007