JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1053/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a/ V. V a b/ D. V., , obou zastoupených JUDr. J. K., advokátem, , proti žalovanému Ing. Ka. G., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně S., spol. s r. o. v likvidaci, , zastoupenému JUDr. K. Z., advokátem, , o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 816/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2006, č. j. 15 Cmo 231/2005-69, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2006, č. j. 15 Cmo 231/2005 69, se zrušuje v zamítavém výroku ve věci samé ohledně vyloučení stavební parcely zapsané na listu vlastnictví číslo pro katastrální území Č. u T., obec Č. u Katastrálního úřadu v P. a v závislém výroku o nákladech řízení, a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 13 Cm 816/2004-43, Krajský soud v Českých Budějovicích na základě vylučovací žaloby podané žalobci a/ V. V. a b/ D.V. proti žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně S., spol. s r. o. v likvidaci vyloučil že soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně označené nemovitosti (konkrétně objekt bydlení nacházející se na stavební parcele a pozemek v katastrálním území Č. u T.).

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:

1/ K. b. a. s. (jako zástavní věřitelka) uzavřela dne 19. ledna 1995 s oběma žalobci (jako zástavními dlužníky) a za účasti pozdější úpadkyně smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví (dále též jen „zástavní smlouva“), k zajištění pohledávky zástavní věřitelky vůči pozdější úpadkyni, vzešlé ze smlouvy o úvěru (ve výši 6.000.000,- Kč). Zástava byla v zástavní smlouvě identifikována tak, že jde o rozestavěnou obytnou budovu s parcelou– díl 1 orná půda a díl 2 ostatní plocha staveniště, zapsané na listu vlastnictví číslo v katastrálním území Č. u T. u Katastrálního úřadu v P.. Právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy byly vyznačeny k 27. lednu 1995.

2/ Konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen 29. ledna 2002.

3/ Nemovitosti jsou na základě ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), sepsány v konkursní podstatě úpadkyně.

Na tomto základě soud uzavřel, že rozestavěné budovy nebylo možné v době do 30. června 1996 zapisovat do katastru nemovitostí, takže účinnost zástavní smlouvy ve smyslu § 151b odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) ve znění účinném do 30. června 1996, nenastala, jelikož zástavní právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno až na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 25. března 2000 (tou K. b. a. s. postoupila zajištěnou pohledávku společnosti K., s. r. o.).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vylučovací žalobu zamítl.

Odvolací soud měl na rozdíl od soudu prvního stupně za rozhodné, že věcněprávní účinky zástavní smlouvy nastaly k 27. lednu 1995 na základě původního rozhodnutí Katastrálního úřadu v P. . Okolnost, že ve výpisu z katastru nemovitostí je v této souvislosti odkaz na smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 25. března 2000 je pouze důkazem o existenci zástavního práva ve prospěch právního nástupce Komerční banky a. s.

Odvolací soud nesouhlasil ani s názorem, že by zástavní smlouva měla být neplatná, jelikož objekt bydlení není označen číslem popisným, nebo proto, jak v ní jsou označeny pozemky. Za této situace uzavřel, že žalovaný postupoval správně, když sporné nemovitosti zapsal do soupisu konkursní podstaty úpadce postupem podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, neboť na nich vázne zástavní právo ve prospěch konkursního věřitele úpadkyně a žalobci žádné plnění do konkursní podstaty neposkytli.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, namítajíce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (a uplatňujíce tak dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) a požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost závěru, že zástavní smlouva je platná a že na jejím základě vzniklo zástavní právo k nemovitostem.

Mají za to, že zástavní smlouva je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák. pro objektivní neurčitost označení nemovitosti v ní. Budova je totiž v zástavní smlouvě označena pouze jako rozestavěná obytná budova, tedy bez čísla popisného, bez označení pozemku, na kterém by se měla nacházet a bez uvedení příslušnosti budovy k části obce.

U budovy pak není vymezeno a určeno příslušenství. Přitom z hlediska určitosti, jako předpokladu platnosti právního úkonu (pokračují dovolatelé), což se týká i právního úkonu, na jehož základě vzniká zástavní právo k nemovitosti, musí být pozemek i stavba náležitě individualizovány natolik určitým způsobem, aby bylo i třetím osobám nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu (potud dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě nemohly podle dovolatelů nastat ani obligační účinky zástavní smlouvy.

Dovolatelé kritizují také závěr odvolacího soudu, podle něhož pozemek - díl 2 - staveniště byl v souvislosti se zápisem domu do katastru nemovitostí nově oddělen geometrickým plánem a bylo mu přiděleno, s tím, že uvedené zjištění nemá oporu v provedeném dokazování.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

V rovině uplatněných dovolacích důvodů se Nejvyšší soud nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

K tomu Nejvyšší soud uvádí (beze snahy o jakékoli zobecňující přesahy a v daném skutkovém rámci), že úvahy odvolacího soudu o určitosti zástavní smlouvy jsou v souladu s ustálenými judikatorními závěry na téma určitosti právních úkonů ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudků Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 35/2001 a 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nijak z tohoto standardního rámce nevybočují. Lze-li k závěru o nezaměnitelné identifikaci nemovitosti v písemném právním úkonu dospět (byť nikoli na základě těch formálních znaků, jež jsou s náležitou identifikací nemovitosti obvykle spojovány) již na základě obsahu písemného právního úkonu (zde zástavní smlouvy), pak není namístě ani závěr o neurčitosti právního úkonu co do identifikace zastavené nemovitosti. V tomto ohledu jsou úvahy odvolacího soudu přiléhavé.

K argumentaci týkající se rozestavěné budovy Nejvyšší soud uvádí, že (jak v obdobných souvislostech uzavřel např. v rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 81, jenž obstál i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 925/07), je-li rozestavěná budova věcí v právním smyslu, jde vždy o způsobilý předmět právních vztahů, tedy včetně vztahů vznikajících na základě zástavní smlouvy.

Jinak řečeno, v případě smlouvy o zřízení zástavního práva k rozestavěné stavbě, která nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí, vznikalo zástavní právo k takové nemovitosti již dnem uzavření zástavní smlouvy, nebyla-li v ní účinnost dohodnuta jinak (dnem pozdějším).

K námitce, že u budovy není vymezeno (určeno) příslušenství, Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek uveřejněný pod číslem 56/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že určení příslušenství zastavované věci nepředstavuje podstatnou náležitost zástavní smlouvy. Vzniklo-li zástavní právo k věci, vztahuje se vždy také na její příslušenství; to platí i tehdy, kdyby v zástavní smlouvě provedené označení příslušenství zastavované věci bylo neurčité nebo nesrozumitelné.

Dovolání proto v rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. opodstatněné není.

U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) k tomu, zda řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou je postiženo odvolací řízení ve vztahu ke stavební parcele č. 902. O té totiž soud prvního stupně výrokem svého rozsudku nerozhodl, přičemž je zjevné, že šlo o opomenutí zhojitelné postupy dle § 164 o. s. ř., k čemuž mohl odvolací soud přimět soud prvního stupně podle ustanovení § 222 odst. 3 o. s. ř.

Toto pochybení soudu prvního stupně odvolací soud nepřehlédl (jak patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí), tím, že o tomto pozemku sám rozhodl, se ovšem ocitl v pozici soudu prvního stupně, jež mu nepřísluší. Nejvyšší soud proto pro tuto vadu řízení příslušnou část rozsudku odvolacího soudu zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).

Na odvolacím soudu bude, aby ohledně tohoto pozemku postupoval podle § 222 odst. 3 o. s. ř. a teprve po zjednání nápravy popsanými postupy odvolání v této části znovu projednal a rozhodl o něm.

V situaci, kdy jde o vadu týkající se pozemku, ohledně kterého dovolatelé uplatnili i dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., se již Nejvyšší soud tímto odvolacím důvodem pro nadbytečnost nezabýval.

Ve zbývající části pak Nejvyšší soud dovolání zamítl jako neopodstatněné (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2008

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu

Vydáno: 25. September 2008