JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1032/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátkou, proti žalovanému Z. d. H., zastoupenému JUDr. J. J., advokátkou, o zaplacení částky 469.668,60 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 39/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2005, č. j. 14 Cmo 112/2005-138, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 22.479,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 35 Cm 39/2002-109, zastavil řízení co do 3% úroku z prodlení z částky 339.669,- Kč a z částky 90.684,- Kč od 20. listopadu 1998 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 408.334,50 Kč jako 20% úrok z prodlení z částek 339.669,- Kč a 90.684,- Kč od 20. listopadu 1998 do 20. srpna 2003 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 26. října 1998, č. j. 1 C 474/96-92, byl schválen smír spočívající v závazku žalovaného zaplatit žalobkyni A. M. (jež pohledávku následně postoupila žalobci) částku 1,100.000,- Kč se 17% úrokem z částky 760.331,- Kč od 1. listopadu 1998 do zaplacení a náklady řízení 90.684,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Usnesení o schválení smíru nabylo právní moci. Předmětem řízení je 20% úrok z prodlení z částek 339.669,- Kč a 90.684,- Kč.

S odkazem na ustanovení § 369 odst. 1 a § 502 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a § 99 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) soud prvního stupně dospěl k závěru, že na základě pravomocného usnesení o schválení smíru vznikl žalovanému závazek uhradit částku 1,100.000,- Kč. Žalovaný tuto částku ve stanovené lhůtě neuhradil, dostal se do prodlení a „v části, kde nebyly smírem stanoveny úroky z prodlení, měl povinnost hradit úroky z prodlení stanovené zákonem“, přičemž je nerozhodné, jaký byl právní titul závazku žalovaného. I kdyby však šlo o „sjednanou sankci“ za prodlení s úhradou částky 760.331,- Kč k datu uzavření smíru, jde o peněžitý závazek v kapitalizované formě. Za prodlení s úhradou tohoto závazku je povinen hradit úroky z prodlení ve výši určené ustanovením § 369 obch. zák. Uplynutím patnáctidenní lhůty k zaplacení náhrady nákladů řízení se stal splatným i tento závazek a nebyl-li uhrazen, vzniklo žalobci rovněž právo na úroky z prodlení z neuhrazené částky. Zdůraznil, že právo na náhradu nákladů řízení přiznané pravomocným soudním rozhodnutím nemá jiný režim než jakýkoli jiný peněžitý závazek. Žalobce má proto právo na úhradu částky 322.917,50 Kč představující 20% úrok z prodlení z částky 339.669,- Kč a částky 85.417,- Kč představující tentýž úrok z prodlení z částky 90.684,- Kč.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud doplnil dokazování obsahem spisu Okresního soudu v Semilech sp. zn. 1 C 474/96 a zjistil, že žalobkyně A.M. (jež byla i původní žalobkyní v dané věci) požadovala po žalovaném zaplacení částky 760.331,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. července 1995 do zaplacení z titulu vypořádacího podílu z transformace družstva. Žaloba nebyla měněna ani rozšiřována o jiné nároky. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, v průběhu řízení stanovisko změnil a v podání ze dne 22. září 1998 uznal žalovanou částku 760.331,- Kč s příslušenstvím za svůj dluh vůči žalobkyni. Následně při jednání dne 26. října 1998 účastníci uzavřeli smír, jímž se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 1,100.000,- Kč se 17% úrokem z částky 760.331,- Kč od 1. listopadu 1998 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 90.684,- Kč. Tento smír byl soudem schválen. Odvolací soud dovodil, že smír byl uzavřen na zaplacení žalobou uplatněné pohledávky ve výši 760.331,- Kč a úroků z prodlení, z nichž část, a to úroky z prodlení za dobu od 1. července 1995 do data uzavření smíru, byly kapitalizovány na částku 339.669,- Kč. Zdůraznil, že jiný hmotněprávní podklad pro tuto částku než vyčíslení úroků z prodlení podle ustanovení § 369 obch. zák. ze spisu nevyplývá. Nejde o nový závazek, jak by tomu bylo, kdyby obsahem smíru byla dohoda podle § 570 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) nebo narovnání podle § 585 obč. zák., žádné takové ujednání spis neobsahuje. Uzavřel, že úroky z prodlení z úroků z prodlení přiznat nelze. Ty mohou být přiznány ze závazku, nikoliv z jeho příslušenství. Stejně tak nelze přiznat úroky z prodlení z náhrady nákladů řízení ve výši 90.684,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v závěru, že žalovaný nárok „je úrokem z prodlení z úroků z prodlení a nikoliv úrok z prodlení“. Dovolatel namítá, že odvolací soud vycházel především ze spisu Okresního soudu v Semilech sp. zn. 1 C 474/96 a učinil z něj neadekvátní skutková zjištění. Posuzoval-li obsah tohoto spisu z hlediska hmotného práva, překročil vymezený rozsah právního posouzení věci. Mohl se totiž zabývat pouze otázkou, zda žalovaný splnil povinnost, k níž se smírem zavázal a pokud nikoliv, musel dospět k závěru, že žalovaný má povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení. Odvolací soud však z obsahu spisu dovodil, že smír byl uzavřen na zaplacení žalobou uplatněné pohledávky 760.331,- Kč a úroků z prodlení, z nichž část - úroky za dobu od 1. července 1995 do 26. října 1998 představují částku 339.669,- Kč.

Dovolatel zdůrazňuje, že soud nemůže přezkoumávat pravomocné rozhodnutí soudu v jiném řízení a zjišťovat, co bylo předmětem řízení a schváleného smíru. Smír může svým obsahem překročit i rámec předmětu řízení. Tvrdí-li žalobce, že účastníci mezi sebou upravili sporná práva, která v době schválení smíru existovala, tak že se dohodli na částce 1,100.000,- Kč zahrnující i nárok žalobce vyplývající z protokolu o předání pozemku, jenž žalovaný ke dni uzavření smíru nesplnil, bylo na žalovaném, aby prokázal své tvrzení, že šlo zčásti o úroky z prodlení a v jaké výši. Žalovaný toto neprokázal. Pokud by úvaha odvolacího soudu byla správná, pak 19% úrok z prodlení z částky 760.331,- Kč za dobu prodlení od 1. července 1995 do 26. října 1998 představuje částku 479.300,- Kč, a nikoliv 339.669,- Kč.

Podle dovolatele neobstojí ani závěr, podle něhož nelze požadovat úroky z prodlení z náhrady nákladů řízení, neboť výrok o náhradě nákladů řízení je výrokem o plnění peněžitého závazku, s nímž se dlužník ocitl v prodlení. Shoduje-li se judikatura na tom, že nelze požadovat úroky z prodlení z úroků z prodlení, neboť takový požadavek nemá oporu v zákoně, není možné „tuto úvahu rozšiřovat i na úroky z prodlení z náhrady nákladů řízení“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Dovolatel svou argumentaci opírá o dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., posuzováno podle obsahu však uplatňuje i dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti skutkových zjištění a co do správnosti právního posouzení věci.

Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce a který nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přitom nelze úspěšně napadat jakékoli skutkové zjištění odvolacího soudu, nýbrž jen takové, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř.

Skutková zjištění odvolacího soudu co do obsahu smíru schváleného při jednání před Okresním soudem v Semilech dne 26. října 1998 ve věci sp. zn. 1 C 474/96, jímž se žalovaný zavázal zaplatit částku 1,100.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 760.331,- Kč od 1. listopadu 1998 do zaplacení, jakožto nároku na vypořádací podíl z transformace družstva ve výši 760.331,- Kč s příslušenstvím, oporu v provedeném dokazování mají. Odvolací soud vzal v úvahu všechny skutečnosti, které předcházely uzavření smíru a vyplynuly z provedeného dokazování, přičemž závěr o tom, že rozdíl mezi částkou 1,100.000,- Kč a 760.331,- Kč, představují kapitalizované úroky z prodlení za dobu prodlení od 1. července 1995 do data uzavření smíru, považuje Nejvyšší soud za správný a řádně odůvodněný. Závěr, že předmětem smíru byly i jiné nároky než ty, které byly uplatněny žalobou ve věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 474/96, by bylo možné učinit, jen kdyby to vyplývalo z obsahu smíru nebo alespoň z usnesení, jímž byl schválen.

V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že závěr zastávaný dovolatelem, podle něhož smírem účastníci upravili mezi sebou sporná práva a v částce 1,100.000,- Kč, byl zahrnut i nárok vyplývající z protokolu o předání pozemku, jenž žalovaný ke dni uzavření smíru nesplnil, neobstojí, protože - jak vyplývá z obsahu spisu - uvedený protokol o předání pozemku byl žalobcem předložen až v řízení v dané věci, nikoliv ve věci sp. zn. 1 C 474/96, žádný nárok opírající se o tento protokol nebyl před uzavřením smíru uplatněn a jak vyplývá ze zjištění odvolacího soudu, žalovaný před uzavřením smíru uznal závazek ve výši 760.331,- Kč s příslušenstvím. K matematickým výpočtům, jejichž prostřednictvím se dovolatel snaží doložit, že částka zjištěná odečtem jistiny (760.331,- Kč) od částky 1,100.000,- Kč, neodpovídá kapitalizované výši v původním řízení požadovaných úroků (19 % ročně za dobu od 1. července 1995), Nejvyšší soud poukazuje na to, že při absenci výslovného ujednání v tomto směru ve smíru, nelze bez dalšího spekulovat o tom, že smír postihoval (co do úroků z prodlení) celé požadované období ani o tom, že zůstala zachována původní uplatněná sazba úroků (19 %), když od 1. listopadu 1998 byla jistina dle smíru úročena již 17 %.

Dovolatelem uplatněný dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak naplněn není.

Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatele co do správnosti právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z ustanovení § 488 obč. zák. vyplývá, že závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.

Podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.

Ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. určuje, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

Otázkou, zda věřitel má právo požadovat po dlužníku, který je v prodlení s placením úroků z prodlení, zaplacení úroků z prodlení, se Nejvyšší soud obsáhle zabýval již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“), v němž byl odůvodněn závěr, podle něhož občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze z částky 339.669,- Kč, představující kapitalizované úroky z prodlení, požadovat úroky z prodlení, je s citovaným rozhodnutím v souladu a dovolatelem nebyl tento právní závěr zpochybněn.

Byl však zpochybněn závěr, že nelze přiznat úroky z prodlení z částky náhrady nákladů řízení. Závěr výše zmíněného rozhodnutí R 5/2006 o tom, že občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úroky z prodlení) v případě prodlení s placením příslušenství pohledávky, vychází z úvahy, že úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení jsou podle § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky, kterou se ve smyslu tohoto ustanovení a v návaznosti na definici závazkového vztahu v § 488 obč. zák. a jeho obecné chápání v právní teorii rozumí peněžité plnění (jistina), na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového vztahu, k jehož změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení s placením), dochází přímo ze zákona právě až prodlením dlužníka. Úrokový závazkový vztah je vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním. Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů jeho zániku) zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze povinnost uhradit již dospělé úroky. Tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s plněním vlastního dluhu (jistiny).

Příslušenství lze požadovat pouze z pohledávky ve smyslu § 488 obč. zák., tedy má-li věřitel právo žádat po dlužníkovi plnění vyplývající ze závazkového vztahu. V případě náhrady nákladů občanského soudního řízení nejde o pohledávku podle citovaného ustanovení, protože povinnost účastníka řízení hradit náklady řízení nevyplývá ze závazkového právního vztahu, ale z rozhodnutí soudu o této povinnosti podle občanského soudního řádu. Není-li zde hlavní závazkový vztah, nemůže vzniknout ani vztah akcesorický. Náklady spojené s uplatněním pohledávky, jimiž jsou nepochybně i náklady soudního řízení, v němž byla pohledávka uplatněna, jsou podle § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky. Nastává tak situace obdobná jako u požadavku na úroky z prodlení z úroků (ať už smluvních nebo zákonných) nebo z úroků z prodlení. Přitom ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. je ve vymezení příslušenství pohledávky ustanovením kogentním. Vytvoření nové kategorie „příslušenství z příslušenství“ v podobě úroků z prodlení z nákladů spojených s uplatněním pohledávky by tak bylo v rozporu se zákonem.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy i v popsaném rozsahu v souladu s R 5/2006 a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byl proto zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 18.815,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, z náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 3.589,- Kč), a celkem činí 22.479,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. června 2008

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 18. June 2008