JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1022/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Faldyny a JUDr. Petra Gemmela rozhodl ve věci konkursu dlužníka JUDr. B. Š., zastoupeného, advokátkou, o návrhu věřitelů A) S. L., a. s., B) L. spol. s r. o., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 K 79/2000, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2002, č. j. 2 Ko 136/2001 – 212, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. července 2002, č. j. 2 Ko 136/2001 – 212, potvrdil usnesení ze dne 30. července 2001, č. j. 91 K 79/2000 – 156, jímž Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužník je – ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - v úpadku z důvodu insolvence, neboť bylo osvědčeno, že po delší dobu nehradí své splatné závazky více věřitelům. K námitce dlužníka o neexistenci pohledávky navrhující věřitelky A/ odvolací soud vysvětlil, že dlužník namítá neplatnost smluv uzavřených s touto věřitelkou, aniž vyvrací skutečnost, že na základě těchto smluv od ní přijal plnění; nadto dlužník tento závazek potvrdil i dvěma uznáními dluhu ze dne 20. března 1995.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a/ a b/, tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). V dovolání pak především uvádí, že obě leasingové smlouvy, z nichž navrhující věřitelka A/ dovozuje existenci svých pohledávek, jsou neplatné, maje za to, že touto neplatností je vyvrácena domněnka existence uvedených pohledávek z titulu uznání dluhů ze dne 20. března 1995 (ve vztahu k oběma leasingovým smlouvám). Dále zdůrazňuje, že uznání dluhů na něm tato věřitelka vylákala pod záminkou, že k oběma leasingovým smlouvám budou na jejich základě uzavřeny dodatky s novým splátkovým kalendářem, k čemuž však nedošlo. Dovolatel rovněž podrobně uvádí důvody, z nichž vyplývá neexistence pohledávky uplatněné označenou věřitelkou, s tím, že tato - vědoma si nemožnosti prokázat svá tvrzení ve sporném řízení - zneužila k uvedenému konkursní řízení. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že pohledávka uvedené věřitelky existuje, namítá dovolatel promlčení pohledávky. Proto žádá, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dle kterého je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Se zřetelem k ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. platí v takovém případě obdobně (čehož si je podle obsahu dovolání vědom i dovolatel) ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je tedy možné založit přípustnost dovolání jen ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání proti napadenému usnesení může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“ je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 51/2003“).

Jak dále Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 21. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, pak může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí (srov. též § 237 odst. 3 o. s. ř.), napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepovažuje.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Zásadní právní význam přisuzuje dovolatel řešení otázky účinků uznání závazků za situace, kdy je namítána neplatnost smluv, jimiž byl uplatňovaný závazek založen.

K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že již v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod pořadovým číslem 127, vysvětlil, že za situace, kdy uznání závazku založilo vyvratitelnou právní domněnku existence závazku v době uznání, spočívá důkazní břemeno neexistence závazku na dlužníku. Lze též (mutatis mutandis) poukázal na rozsudek ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod číslem 154, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že listiny, které neprokazují uzavření smlouvy ani dodání výrobků (zboží) odběrateli (kupujícímu), nevyvracejí samy o sobě domněnku existence uznaného závazku (závazku zaplatit cenu dodaných výrobků /dodaného zboží/) v době jeho uznání. Skutečnost že obě písemně sjednané leasingové smlouvy jsou případně absolutně neplatnými právními úkony, nevyvrací sama o sobě domněnku existence dlužníkova závazku z této smlouvy vycházejícího, založenou uznáním závazku.

Řešení této otázky odvolacím soudem je tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jelikož z podaného dovolání se žádná jiná zásadně významná právní otázka (s příslušným judikatorním přesahem) Nejvyššímu soudu v mezích dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. k řešení nepředkládá (takovou otázkou není ani posouzení toho, zda v konkrétním případě byla obě uznání dluhu dostatečně určitá a nepatří zde ani další otázky, jejichž prostřednictvím dovolatel kritizuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem), nemá Nejvyšší soud dovolání za přípustné ani ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 6. října 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 06. October 2004