JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1021/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně D. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. S., a 2) L. S., oběma zastoupeným advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 49/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2006, č.j. 5 Cmo 38/2006-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2005, č.j. 24 Cm 49/2004-120, ve znění opravného usnesení ze dne 15. prosince 2005, č.j. 24 Cm 49/2004-131, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 11. května 2004, č.j. 24 Sm 79/2004-8, jímž uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit původní žalobkyni (M. H., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně U. b., a. s. v likvidaci) částku 687.522,79 Kč s 6% úrokem z částek a za dobu specifikovanou ve výroku směnečného platebního rozkazu a směnečnou odměnu ve výši 2.291,74 Kč.

Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení čl. I § 1, § 10, § 75 a § 77 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), § 358 a § 359 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a § 581 odst. 2 občanského zákoníku ( dále jen „obč. zák.“) - dospěl k závěru, že žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných a řádně odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Přitom akcentoval, že jednostranným úkonem žalovaných ze dne 25. dubna 2003 nedošlo k platnému započtení vzájemných pohledávek, když pohledávka, „ke které se předmětná zajišťující směnka váže“ (tj. pohledávka U. b., a. s. ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. P320/SÚ/39/2000), nebyla splatná a tudíž započitatelná.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. března 2006, č.j. 5 Cmo 38/2006-143, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil.

Odvolací soud s poukazem na skutková zjištění soudu prvního stupně především uvedl, že otázkou, zda lze započítat pohledávku splatnou proti pohledávce nesplatné, se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v občanskoprávních i v obchodních závazkových vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě splatná není.

Přes výše uvedené však shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku věcně správným, když poté, co zopakoval důkaz dopisem žalovaných ze dne 25. dubna 2003, uzavřel, že zmíněný právní úkon je ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák. neplatný pro neurčitost. Z jeho obsahu totiž není zřejmé, „jaká konkrétní pohledávka žalovaných je proti té které konkrétní pohledávce žalobkyně započítávána“. Žalovaní totiž uvádějí, že „mají vůči žalobkyni dvě pohledávky“, a to ve výši 470.000,- Kč a 400.000,- Kč, které nabyli na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 25. dubna 2003, „tedy že jsou majiteli pohledávek vůči právní předchůdkyni žalobkyně v celkové hodnotě 870.000,- Kč“. „Dále uvádějí, že právní předchůdkyně žalobkyně má vůči nim pohledávky : 1) ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 4. listopadu 1999 ve výši 11.238,05 Kč; 2) ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 11. listopadu 1999 ve výši 11.218,16 Kč a 3) ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 29. září 2000 ve výši 1.002.972,51 Kč, tj. pohledávky v celkové výši 1.025.428,72 Kč“. Přitom „oznamují, že započetli výše jmenované pohledávky a že k započtení došlo do výše 870.000,- Kč a dodávají, že po tomto započtení pohledávek zůstává pohledávka žalobkyně za žalovanými“ z titulu výše zmíněných smluv ve výši 155.428,72 Kč.

Jelikož „nelze přisvědčit“ tvrzení žalovaných, že v jednostranném úkonu směřujícím k započtení je uvedeno „pořadí pohledávek, na které je prováděno započtení“, tj. že „nejprve bylo provedeno započtení na pohledávku ve výši 11.238,05 Kč, dále na pohledávku ve výši 11.218,16 Kč a teprve poté na pohledávku ze spotřebitelského úvěru ze dne 29. září 2000“, odvolací soud uzavřel, že z něj není zřejmé, „co konkrétně bylo na tu kterou konkrétní pohledávku započteno, a jde tedy o úkon neurčitý a tudíž neplatný“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241 a odst. 2 o. s. ř., jehož prostřednictvím namítají, že: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Citujíce ustanovení § 266 odst. 1 až 3 obch. zák. a závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. únoru 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, dovolatelé zpochybňují správnost výkladu sporného právního úkonu (jednostranného započtení ze dne 25. dubna 2003) odvolacím soudem a závěru o jeho neplatnosti pro neurčitost. Současně dovozují, že při stanovení „pořadí“, v němž došlo k započtení vzájemných pohledávek, „by bylo možno vyjít“ z ustanovení § 330 odst. 1 obch. zák. Konečně shledávají rozhodnutí odvolacího soudu překvapivým a nerespektujícím požadavek předvídatelnosti soudního rozhodnutí a požadují, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Je tomu tak již proto, že výklad konkrétního právního úkonu postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je jednostranný právní úkon žalovaných směřující k započtení neplatný podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20, s jehož závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, jakož i usnesení ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, s tím, že posledně uvedené usnesení obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti tomuto Ústavní soud usnesením ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl). Totéž platí i pro argumentaci dovolatelů vycházející z ustanovení § 266 odst. 1 až 3 obch. zák.; výklad sporného právního úkonu, jak jej provedl odvolací soud, totiž plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.

Výhrada akcentující tzv. překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu pak nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, když z hlediska jejího obsahového vymezení nejde o polemiku s výkladem normy hmotného či procesního práva, nehledě na to, že otázkou (ne)platnosti jednostranného úkonu žalovaných směřujícího k započtení se zabývaly soudy obou stupňů, čehož si účastníci řízení museli být vědomi.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu konečně nelze usuzovat ani z pohledu námitky dovolatelů o možnosti aplikace ustanovení § 330 odst. 1 obch. zák. Z uvedeného ustanovení je totiž nepochybné, že se vztahuje na zánik závazku splněním a nikoli započtením, což ostatně vyplývá i ze shora citované judikatury.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. července 2008

JUDr. Petr G e m m e l, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 16. July 2008