JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1004/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně N. F., a. s., zastoupené JUDr. R. Ch., Ph.D., advokátem, proti žalovaným 1) P., s. r. o., 2) P. G., s. r. o., a 3) Ing. P. K., zastoupenému JUDr. I. T., advokátkou, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 83/2001, o dovolání třetího žalovaného proti částečnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2005, č.j. 4 Cmo 115/2004-114, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný Ing. P. K. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 66.360,35 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně částečným rozsudkem ze dne 7. listopadu 2005, č.j. 4 Cmo 115/2004-114, změnil ve vztahu ke třetímu žalovanému Ing. P. K. rozsudek ze dne 16. října 2003, č.j. 3 Cm 83/2001-91, tak, že směnečný platební rozkaz ze dne 9. března 2001, č.j. 3 Sm 477/2000-11, jímž bylo všem žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 5,295.083,- Kč s 6% úrokem z částky 2,641.202,- Kč od 6. září 2000 do zaplacení a s 6% úrokem z částky 2,653.811,- Kč od 3. října 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu 17.650,- Kč a náklady řízení, se vůči tomuto žalovanému ponechává v platnosti.

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I § 17, § 31 odst. 4 a § 32 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - zdůraznil, že „v posuzované věci se jedná o práva na zaplacení dvou směnek cizích, přijatých první žalovanou, vystavených druhou žalovanou na vlastní řad, indosovaných před splatností na žalobkyni“. Třetí žalovaný „jako fyzická osoba směnky podepsal jako aval, aniž by na směnkách uvedl, za koho rukojemství přejímá“, pročež platí, že je rukojmím za výstavce směnky a to i když jde o směnku cizí na vlastní řad výstavce. „Úvahy třetího žalovaného, že směnečné rukojemství poskytl a jeho vůlí bylo vždy poskytnout první žalované, a že v projednávané věci se jedná v podstatě o skrytou směnku vlastní vystavenou první žalovanou ve prospěch druhé žalované s avalem třetího žalovaného za první žalovanou, jsou v tomto směru zcela nerozhodné“.

Uváděje, že „dlužník ze směnky, tedy i avalista, může zásadně činit vůči majiteli směnky jen takové námitky, které mají původ v jeho vlastních vztazích k majiteli směnky“ a že „nabyl-li však majitel směnku nepoctivě, tj. jednal-li vědomě na škodu dlužníka, může dlužník činit vůči majiteli i námitky z jeho vlastních vztahů k předchozímu majiteli směnky“, zabýval se dále odvolací soud řešením otázky, zda třetímu žalovanému (rukojmímu za výstavce) kauzální námitky přísluší. V tomto směru zdůraznil, že v podaných námitkách třetí žalovaný žádné vlastní vztahy k původnímu majiteli směnek (druhé žalované), za kterého přijal rukojemský závazek, netvrdil. Námitka „osamostatnění zajišťovací směnky“ a neexistence zajišťované pohledávky tak třetímu žalovanému nepřísluší; nebyl totiž účastníkem kauzálního vztahu mezi první a druhou žalovanou, pročež vůči žalobkyni nemůže kauzální námitky vznést, a to ani tehdy, nabyla-li žalobkyně směnku nepoctivě.

Jelikož „kauzální důvody, které třetí žalovaný proti směnkám uplatnil se na jeho vlastních vztazích k původnímu majiteli směnky nezakládají, a nemůžou být přípustným a účinným důvodem jeho obrany jako dlužníka ze směnek“, odvolací soud ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k třetímu žalovanému v platnosti.

Proti částečnému rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že: a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

„Zásadní právní význam“ rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje v řešení otázky, zda směnečný rukojmí je oprávněn bránit se námitkou neexistence zajištěné pohledávky. Přitom podrobně popisuje obsah závazkových vztahů mezi první a druhou žalovanými (z kupní smlouvy) a mezi žalobkyní a druhou žalovanou (z faktoringové smlouvy), s tím, že žalobkyně „předem na sebe“ nechala indosovat zajišťovací směnky ve snaze znemožnit první a třetímu žalovaným uplatňovat kauzální námitky a současně „zcela záměrně odtrhla zajišťovací směnky od vlastního závazkového vztahu - pohledávky“.

Dále dovolatel poukazuje na právní závěr vyslovený odvolacím soudem v usnesení ze dne 8. července 2003, č.j. 4 Cmo 526/2001-69 (uvedeným rozhodnutím byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení), podle něhož první a třetímu žalovaným svědčí oprávnění vznést jak námitku „osamostatnění zajišťovací směnky“, tak i námitku „neexistence zajišťované pohledávky“. V této souvislosti dovolatel „vznáší další otázku“, a to, zda „stejný odvolací soud, senát může bez dalšího měnit při stejné důkazní situaci své již jednou vyslovené právní názory“.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud „ponechal“ rozhodnutí odvolacího soudu „v plném rozsahu v platnosti“.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.

Podle ustanovení čl. I § 30 směnečného zákona zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím (odstavec 1). Tuto záruku může dát třetí osoba nebo i ten, kdo se už na směnku podepsal (odstavec 2).

Podle ustanovení čl. I § 31 směnečného zákona rukojemské prohlášení se píše na směnku nebo na přívěsek (odstavec 1). Rukojemství se vyjadřuje slovy „jako rukojmí“ nebo jinou doložkou stejného významu; rukojmí je podepíše (odstavec 2). V prohlášení je třeba udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce (odstavec 4).

Podle ustanovení čl. I § 32 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil (odstavec 1). Závazek směnečného rukojmího je platný tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy (odstavec 2).

Výkladem ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona co do rozsahu námitek příslušejících směnečnému rukojmímu vůči majiteli indosované směnky se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Tak v rozsudku ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 85, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož směnečný ručitel sice nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta, může však uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi. V rozsudku ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004, pod číslem 94, dále uzavřel, že avalista nemůže uplatnit vůči majiteli směnky námitky příslušející výstavci směnky vlastní vůči jejímu prvnímu majiteli ani tehdy, nabyl-li tento majitel směnku nepoctivě, tj. jednal-li vědomě ke škodě dlužníka.

Dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je tak se shora uvedenými závěry v souladu.

Věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu pak není způsobilá zpochybnit ani výhrada „odtržení zajišťovací směnky od vlastního závazkového vztahu“, když možnost převodu zajišťovací směnky bez současného převodu zajištěné pohledávky Nejvyšší soud připustil již v rozsudku ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118, k jehož závěrům se přihlásil i v usneseních ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 2737/2007 a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 830/2006.

Konečně opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani námitku poukazující na odlišný právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. července 2003, č.j. 4 Cmo 526/2001-69, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Je tomu tak již proto, že ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2008, pod číslem 22).

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s . ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vzniklo vůči třetímu žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 55.465,- Kč a z paušální částky hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006. S připočtení náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí celková částka nákladů dovolacího řízení 66.360,35 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. července 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 29. July 2008