JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 100/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně F. s. r. o., , zastoupené JUDr. O. K., advokátem, , proti žalovanému Ing. J. S., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. H. K., spol. s r. o., , zastoupenému Mgr. J. S., advokátem, , o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 45/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 4 Cmo 91/2004-146, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 4 Cmo 91/2004-146, se zrušuje a věc se vrací odvolacím u soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 4. června 2003, č. j. 42 Cm 45/2002-66, zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu, kterou se žalobkyně (F. s. r. o.) domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně P. H. K., spol. s r. o. vyloučení nemovitosti (stavebního objektu na stavební parcele v katastrálním území S. D.. a obci H. K. zapsaného na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu v Hradci Králové) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:

1/ Žalobkyně (jako zástavní dlužnice a pod původním obchodním jménem Z. S.. D. s. r. o.) uzavřela s Č. h. b. a. s. (dále též jen „banka“) jako zástavní věřitelkou dne 15. května 1995 smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem (včetně sporné nemovitosti) - dále též jen „zástavní smlouva - k zajištění pohledávky z úvěru, který banka poskytla pozdější úpadkyni ve výši 4 milióny Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 15. května 1995 (dále též jen „úvěrová smlouva“).

2/ Zástavní právo k nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí.

3/ Správce konkursní podstaty vyzval dne 18. ledna 2002 žalobkyni, aby do 30 dnů vyplatila zajištěnou pohledávku z úvěrové smlouvy (ve výši 9.258.872,02 Kč nebo aby v téže lhůtě složila cenu zastavené nemovitosti). Výzva byla doručena žalobkyni 22. ledna 2002.

4/ Správce konkursní podstaty sepsal nemovitost do konkursní podstaty úpadkyně s poznámkou, že jde o věc ve vlastnictví třetí osoby.

5/ Nemovitost je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnictví žalobkyně.

6/ Žalobkyně podala vylučovací žalobu ve třicetidenní lhůtě určené usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2002, č. j. 45 K 96/99-222, doručeným jí 28. května 2002.

Na tomto základě soud - cituje ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - uzavřel, že správce konkursní podstaty postupoval v souladu s tímto ustanovením, že úvěrová i zástavní smlouva jsou platné, že platně vzniklo zástavní právo a že žalobkyně nenabídla důkazy o jeho zániku. Soud rovněž vysvětlil, že správce konkursní podstaty má povinnost postupovat dle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV bez ohledu na to, zda se nositel zajištěné pohledávky do konkursu přihlásil; proto nepokládal za potřebné hodnotit důkazy provedené k prověření aktivní věcné legitimace společnosti G. R. k. s. k zajištěné pohledávce.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 18. května 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud se zabýval žalobkyní vznesenou námitkou promlčení, kterou neměl za uplatňování nových skutečností a důkazů (§ 205a, § 211a o. s. ř.). Dále uvedl, že však „musel“ umožnit žalované straně reagovat na tuto námitku, a to i doložením skutečností vyvracejících tvrzené uplynutí promlčecí doby. Z výše uvedeného (rozuměj v rozsudku odvolacího soudu) a citovaného vyjádření žalované strany a doložených listin pak podle odvolacího soudu vyplývá, že v důsledku uznání ve smyslu úpravy obsažené v ustanovení § 407 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a pozdější žaloby C R. a. s. nedošlo k promlčení pohledávek plynoucích z úvěrové smlouvy a tudíž ani ze zástavní smlouvy (§ 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“). Podstatné pro posuzovanou věc též je - uzavřel odvolací soud - že souhlas s inkasem musel být v úvěrové smlouvě pozdější úpadkyní dán při vědomí všech právních důsledků, tedy i uznání dle § 407 odst. 2 obch. zák.

Ono vyjádření žalovaného, jež odvolací soud reprodukuje v odvolání a k němuž připíná právní argumentaci obsaženou v předchozím odstavce, zahrnuje sdělení, podle kterého pozdější úpadkyně dne 3. července 1997 uhradila úroky z poskytnutého úvěru ve výši 5.272,14 Kč, kterážto platba byla provedena z běžného účtu pozdější úpadkyně na její úvěrový účet u Č. o. b. a. s.. Dále se uvádí, že tato platba je identifikovatelná jak na běžném tak i na úvěrovém účtu u data 7. března 1997, když je u ní jednak uvedena zkratka „část. spl. úv.“ (tj. částečná splátka úvěru) a dále slovo „interest“ (tj. anglicky úrok). Z toho lze ve smyslu § 407 odst. 2 obch. zák. učinit závěr, že zaplacením úroků došlo k uznání závazku a že od 7. března 1997 běžela nová promlčecí lhůta, která by skončila 7. března 2001. Dne 30. ledna 2001 však podala tehdejší nositelka předmětné pohledávky C. R. a. s. žalobu o zaplacení úroků ke Krajskému soudu v Hradci Králové, kde tato věc byla vedena pod sp. zn. 34 Cm 41/2001 a kde po prohlášení konkursu bylo řízení přerušeno usnesením z 30. října 2001.

V napadeném rozsudku se v této souvislosti na stejném místě poznamenává, že žalovaný uvedené doložil výpisy z obou účtů, kopií žaloby C. R. a. s. a seznamem přihlášených pohledávek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení otázek, zda:

1) úhrada úroků z prodlení provedená bankou inkasním způsobem může mít charakter uznání závazku ve smyslu ustanovení § 407 odst. 2 obch. zák.,

2) podání žaloby o zaplacení dluhu osobou, která není aktivně legitimovaná, může mít vliv na běh promlčecí lhůty, a

3) to, že správce konkursní podstaty uzná pohledávku za trvání konkursu, má stejný charakter jako uznání závazku dlužníkem, a zda takové uznání může mít vliv na běh promlčecí lhůty.

Podle dovolatelky bylo v řízení prokázáno, že pozdější úpadkyně uzavřela s Českomoravskou hypoteční bankou dne 15. května 1995 smlouvu o úvěru ve výši 4 milióny Kč, jehož konečná splatnost byla stanovena k 15. květnu 1996, že k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru byla (mimo jiné zajišťovací instituty) dne 15. května 1995 uzavřena zástavní smlouva, jejímž předmětem byly nemovitosti ve vlastnictví zástavce Z. S.D., společnosti s ručením omezeným, že účinky vkladu zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí nastaly k 16. květnu 1995 a že vlastnicí jedné z těchto nemovitostí (o kterou se vede tento spor) je v současnosti dovolatelka.

Na tomto skutkovém základě dovolatelka nadále setrvává na názoru, že pohledávka ze smlouvy o úvěru je promlčena ve smyslu ustanovení § 387 a násl. obch. zák., když promlčecí doba uplynula 16. května 2000. Promlčeno je podle dovolatelky i právo na uspokojení ze zástavy, s tím, že promlčecí doba vzhledem k § 100 odst. 2 obč. zák. opět uplynula 16. května 2000.

V této souvislosti dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že placení úroků na pohledávku z výše uvedené úvěrové smlouvy je možné považovat - v intencích § 407 odst. 2 obch. zák. - za uznání závazku.

Platbu na úroky prováděla banka inkasním způsobem, k čemuž byl udělen souhlas pouze ve smlouvě o úvěru; takový postup nelze vykládat jako uznání závazku, když zde nebyl žádný další projevu vůle ze strany dlužnice.

K žalobě o zaplacení dlužné částky, kterou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 2. února 2001 podala společnost C. R. a. s., dovolatelka uvádí, že s tímto úkonem nelze spojovat stavění promlčecí lhůty, jelikož žalobkyně nebyla k podání žaloby aktivně věcně legitimována. Pohledávku totiž již 15. května 2000 postoupila společnosti G. R. k. s. Dovolatelka usuzuje, že tuto vadu nelze odstranit ani dodáním tzv. žádosti o vymáhání pohledávky, kterou později předložila společnost C. R. a. s. Jako žalobce by podle dovolatelky měl být nadále aktivně legitimován věřitel a společnost C. R. a. s. by nejvýše mohla být zmocněna k zastupování věřitele v soudním řízení. kdyby onen spor pokračoval, muselo by být řízení zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.

Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že nedostatkem aktivní věcné legitimace se vůbec nezabýval, naopak dovodil, že podání žaloby jakýmkoli subjektem má za následek stavění běhu promlčecí doby. Tento výklad je dle dovolatelky nepřiměřeně extenzivní a rozporný s účelem ustanovení § 402 a násl. obch. zák., zejména pak s ustanovením § 405 odst. 1 obch. zák.

A konečně dovolatelka polemizuje s námitkou žalovaného, že pohledávka z úvěrové smlouvy (a tedy i právo na uspokojení ze zástavy) není promlčena, jelikož ji v konkursu uznal. Odvolací soud dovolatelka kritizuje za to, že se touto skutečností nezabýval, ač má pro rozhodnutí zásadní význam a sama na dané téma uzavírá, že uznání pohledávky správcem konkursní podstaty není totožné s institutem uznání závazku dlužníkem ve smyslu § 407 obch. zák.

Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ v této věci nejde, takže přichází v úvahu pouze založení přípustnosti dovolání podle písmene c/.

Důvod připustit dovolání pro řešení otázky označené výše jako číslo 3/ Nejvyšší soud nemá, když na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (i dovolatelka připouští, že se takto /co do povahy uznání pohledávky správcem konkursní podstaty/ vymezuje proti námitce žalovaného, kterou se odvolací soud nezabýval).

Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným pro řešení otázek označených výše jako číslo 1/ a 2/.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Obecně platí, že bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31. srpna 1998, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1. září 1998 právní úpravou účinnou do 31. srpna 1998, jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy. Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy přitom vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000) a § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. srpna 1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení § 152 a § 165 odst. 1 obč. zák. - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 34/2001 a 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.).

Také v posuzovaném případě vzniklo právo na uspokojení ze zástavy v době do 31. srpna 1998 (úvěr měl být splacen do 15. května 1996).

Smlouva o úvěru je tzv. absolutním obchodním závazkovým vztahem (srov. § 261 odst. 3 písm. d/ obch. zák. ve znění účinném v době uzavření úvěrové smlouvy) a nároky z ní vzešlé se proto promlčují ve čtyřleté promlčecí době podle § 397 obch. zák. (jde o dobu, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení). Promlčení zástavního práva se však v posuzované věci i tak řídí občanským zákoníkem, jenž toto promlčení připouští (ustanovení § 100 odst. 2 věty první obč. zák. je nevylučuje). Obecná promlčecí doba zástavního práva (podle právní úpravy ve znění účinném do 31. srpna 1998) je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§ 101 obč. zák.). Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. dále platí, že zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly promlčecí doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst. 1 občanského zákoníku, zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 95).

Výklad podávaný soudní praxí je dále jednotný v závěru, že námitku promlčení vznesenou dlužníkem až v odvolacím řízení nelze samu o sobě považovat za uplatnění skutečností ve smyslu § 119a, § 205a a § 211a o. s. ř., při posuzování její důvodnosti však nelze přihlédnout k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§ 205a, § 211a o. s. ř.), jsou-li s ní spojeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno, k námitce promlčení vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně, že právo je skutečně promlčeno.

Podle ustanovení § 211a o. s. ř. ovšem platí, že jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle § 205a odst. 1.

V posuzované věci byl oním „jiným účastníkem řízení než odvolatel“ žalovaný správce konkursní podstaty úpadkyně. Závěr odvolacího soudu, podle kterého v situaci, kdy se musel zabývat námitkou promlčení vznesenou odvolatelem v odvolacím řízení, „musel“ umožnit žalované straně reagovat na tuto námitku, a to i doložením skutečností vyvracejících tvrzené uplynutí promlčecí doby, je z pohledu ustanovení § 211a o. s. ř. neúplný a ve stávající podobě nepřezkoumatelný. Není z něj totiž patrno, kterou z podmínek obsaženou v ustanovení § 211a o. s. ř. pokládal za splněnou (na základě čeho se zabýval skutečnostmi nebo důkazy, které nebyly uplatněny žalovaným před soudem prvního stupně).

Nejvyšší soud připomíná, že řízení o vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV je sporem vyvolaným konkursem, takže v intencích § 118b o. s. ř. podléhá tzv. zákonné koncentraci řízení. U těchto sporů jako pravidlo platí, že účastníci mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží (§ 118b odst. 1 věta první o. s. ř.). Omezený okruh výjimek z tohoto pravidla pak formuluje ustanovení § 118b odst. 1 věta druhá o. s. ř. Od účastníků řízení, jež podléhají zákonné koncentraci ve smyslu § 118b o. s. ř., se očekává, že do skončení prvního jednání, které se v těchto věcech konalo, soudu sdělí všechny právně významné skutečnosti a nabídnou všechny právně významné důkazy, včetně těch, jimiž předejdou námitkám, které druhá strana sporu může v řízení uplatnit, aniž by porušila omezení kladená na ni ustanovením § 118b věty první o. s. ř.

Z hlediska možného uplatnění nových skutečností nebo důkazů druhou stranou sporu pak není po obsahové stránce žádného rozdílu mezi tím, zda účastník řízení vznese námitku promlčení, se kterou nejsou spojeny nové skutečnosti nebo důkazy, při druhém jednání před soudem prvního stupně nebo až v odvolacím řízení.

Odvolací soud neuvedl, o které z ustanovení, jež mu v režimu neúplné apelace dovolují přihlédnout v odvolacím řízení k novým skutečnostem a důkazům, opřel svůj závěr, o přípustnosti nových skutečností a důkazů, jež žalovaný uplatnil v odvolacím řízení jako obranu proti námitce promlčení. Právní posouzení je tudíž v daném ohledu neúplné a proto i nesprávné.

Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).

V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že formulace skutkových závěrů, jež se činí na základě důkazů nabídnutých soudu v odvolacím řízení, by se měla opírat o důkazy, které odvolací soud provedl nebo o nesporná skutková tvrzení účastníků. V situaci, kdy podle obsahu spisu při odvolacím jednání nebyly prováděny žádné důkazy, totiž skutkové závěry založené na „vyjádření žalované strany a doložených listinách“ vyznívají poněkud zvláštně.

Odvolací soud rovněž nepomine, že závěr, podle něhož společnost C. R. a. s. dříve podala žalobu ohledně nároků vzešlých z úvěrové smlouvy, může mít pro posouzení otázek souvisejících s promlčením těchto nároků nebo zástavního práva význam jen tehdy, bude-li po skutkové stránce postaveno najisto, že uvedená společnost je vskutku věřitelkou z úvěrové smlouvy (platností změn v osobách věřitelů se po skutkové a právní stránce zatím v řízení nikdo nezabýval).

Úvahy o souhlasu s inkasem rovněž nelze činit (co do posouzení, zda jde o úkon dlužníka, se kterým se následně pojí uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 2 obč. zák.), aniž by odvolací soud v rovině právní pojmenoval, o jaké ujednání jde.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2008

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Vydáno: 27. March 2008