JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 NSCR 23/2012

Pohledávka zajištěného věřitele v insolvenčním řízení

Právní věty

  1. I v insolvenčním řízení tedy platí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutím o úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže.

  2. Jako věřitel neuspokojené pohledávky ji tedy mohl a měl přihlásit do insolvenčního řízení; argument, podle nějž se věřitelem být „necítil“, je v daných souvislostech právně bezcenný. Přihlášení pohledávky přitom nebylo podmíněno tím (nebylo nijak závislé na tom), zda a kdy insolvenční správkyně sepsala majetek sloužící k zajištění do majetkové podstaty dlužnice.

  3. Jako nepřiléhavý je na místě odmítnout též názor dovolatele, že insolvenční správce není povinen sepsat do majetkové podstaty dlužníka automaticky majetek, jenž je vlastnicky připsán jiné osobě proto, že slouží jako zajištění na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. V situaci, kdy tento způsob zajištění umožňuje věřiteli, který svou zajištěnou pohledávku řádně přihlásí, pouze uspokojit se z výtěžku zpeněžení zajištění v insolvenčním řízení (§ 167 odst. 1 insolvenčního zákona), by insolvenční správce jako správce cizího (dlužníkova) majetku nepostupoval s odbornou péčí (§ 37 odst. 1 insolvenčního zákona), kdyby majetek bez náležité protihodnoty nesepsal do majetkové podstaty dlužníka.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice Anny Škutové, narozené 28. ledna 1948, bytem v Ostravě - Moravské Ostravě, Petra Křičky 3106/14, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 6342/2011, o přihlášce pohledávky věřitele č. 5, o dovolání věřitele č. 5 GANSA FINANCIAL s. r. o., se sídlem v Ostravě - Hrabůvce, Hasičská 930/53, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 28593197, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2011, č. j. KSOS 25 INS 6342/2011, 2 VSOL 584/2011-P5-9, takto:
Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 23. srpna 2011, č. j. KSOS 25 INS 6342/2011-P5-3, odmítl Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) přihlášku pohledávky věřitele č. 5 GANSA FINANCIAL s. r. o. (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto usnesení končí účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že věřitel č. 5 přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice (Anny Škutové) podáním doručeným mu 21. července 2011, přičemž třicetidenní lhůta k přihlášení pohledávek, určená rozhodnutím o úpadku ze dne 20. května 2011 (jde o usnesení insolvenčního soudu č. j. KSOS 25 INS 6342/2011-A-7) uplynula 20. června 2011.

Na tomto základě pak s poukazem na ustanovení § 173 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uzavřel, že věřitel č. 5 přihlásil pohledávku po lhůtě, takže se k ní nepřihlíží.

K odvolání věřitele č. 5 Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud vyšel z ustanovení § 9 (správně § 109) odst. 1 písm. b/, § 136 odst. 2 písm. d/, § 173, § 185 a § 217 insolvenčního zákona, přičemž shrnul, že rozhodnutí o úpadku bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 20. května 2011 a lhůta k podávání přihlášek pohledávek uplynula v pondělí 20. června 2011. Věřitel č. 5 přihlásil pohledávku elektronicky 21. července 2011, tedy po uplynutí stanovené třicetidenní lhůty, což ani nezpochybňuje. Věřitel č. 5 však vznáší námitku proti postupu insolvenční správkyně, která zahrnula nemovitost, jíž byla zajištěna jeho pohledávka, do majetkové podstaty dlužnice a uvědomila jej o tom až po uplynutí lhůty k přihlašování pohledávek. Nesouhlasí též se závěrem insolvenčního soudu, že pohledávku měl přihlásit, maje za to, že jeho pohledávka se považuje za přihlášenou a proto ji podal včas.

Na tomto základě pak odvolací soud uzavřel, že:

1/ Námitka k postupu insolvenční správkyně není důvodná. Podle ustanovení § 217 insolvenčního zákona je pořízení soupisu povinností (a současně právem) insolvenčního správce, který je povinen soupis provádět a průběžně doplňovat v průběhu celého insolvenčního řízení, nikoli pouze v průběhu lhůty k podávání přihlášek pohledávek. Povinnost písemně vyrozumět o tom, že majetek byl zahrnut do soupisu, kterou má insolvenční správce vůči osobě, které majetek náleží, nebo která k němu uplatňuje své právo, rovněž není a ani nemůže být časově limitována (§ 224 odst. 1 insolvenčního zákona).

2/ Nedůvodná je rovněž námitka, že věřitel č. 5 nemusel pohledávku přihlašovat. Nesprávnost tohoto závěru vyplývá z povahy zajišťovacího převodu práva, který nelze sjednat jako fiduciární převod (potud odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 45/2009“, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Věřitel jím získává v případě nesplnění rozvazovací podmínky „pouze“ právo zpeněžit předmět zajištění a uhradit z výtěžku svou pohledávku (s tím, že případnou hyperochu vydá dlužníku).

3/ Smlouvou o zajišťovacím převodu práva získal věřitel č. 5 postavení zajištěného věřitele dle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona a jako takový má právo na uspokojení své pohledávky ze zpeněžení předmětu zajištění, v tomto případě nemovitostí, kterými byla zajištěna (§ 167 insolvenčního zákona). Své právo měl věřitel č. 5 uplatnit za podmínek podle insolvenčního zákona (§ 109 písm. b/ insolvenčního zákona), který mu ohledně podávání přihlášky a lhůty k jejímu podání žádná zvláštní práva nestanoví (§ 165 odst. 2, § 173 odst. 1, věta první insolvenčního zákona), a to ani pro případ, že by se jeho pohledávka stala splatnou před zahájením insolvenčního řízení, ale zajištění by dosud trvalo (nebylo by vypořádáno tak, jak předvídá smlouva o zajišťovacím převodu práva); srov. rozhodnutí (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2306/2009.

4/ Věřitel č. 5 se mýlí, argumentuje-li úpravou obsaženou v ustanovení § 237 odst. 4 insolvenčního zákona, která se vztahuje ke vzájemným nárokům věřitele a dlužníka z neúčinných právních úkonů. Smlouva o zajišťovacím převodu práva není smlouvou o vzájemném plnění, ale smlouvou, kterou se obdobně jako v případě zástavního práva, zakládá právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zpeněžení předmětu zajištění. Proto nelze na smlouvu o zajišťovacím převodu práva tuto úpravu aplikovat.

5/ Věřitel č. 5 měl přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě jako pohledávku zajištěnou. Jestliže tak učinil až po uplynutí lhůty k přihlašování pohledávek, nelze k jeho přihlášce přihlížet a jeho pohledávku v insolvenčním řízení uspokojit (§ 173 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).

Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 5 dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatel po úvodní rekapitulaci skutkového stavu, z nějž vyšly oba soudy, uvádí, že sice souhlasí s tím, že třicetidenní (přihlašovací) lhůta je závazná pro věřitele dlužníka, že se však v době od zahájení jejího běhu až do okamžiku jejího ukončení jako věřitel dlužnice „necítil“, neboť vlastnicky disponoval s nemovitostí, jejíž prodej by plně uspokojil jeho pohledávku za dlužnicí vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené dne 13. srpna 2010.

Dovolatel též míní, že není povinností insolvenčního správce automaticky, vždy a v každém případě, sepsat majetek náležící původně dlužníku, nyní již nabytý jeho věřitelem na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, do majetkově podstaty dlužníka. Odtud dovozuje, že byl zkrácen na svých právech tím, že v době trvání lhůty pro podání přihlášky pohledávek věřitelů dlužnice neměl postaveno najisto, zda při ponechání majetku dlužnice v jeho vlastnictví na základě zajišťovacího převodu práva je oprávněn svoji pohledávku vůči dlužnici v insolvenčním řízeni přihlásit. Kdyby (totiž) insolvenční správkyně majetek zapsaný jako vlastnictví dovolatele nesepsala do majetkové podstaty dlužnice, nic by dovolateli nebránilo uspokojit pohledávku prodejem takto nabytého majetku.

Z toho, že insolvenční správkyně zapsala majetek do majetkové podstaty dlužnice, aniž měl dovolatel ke dni ukončení lhůty pro podávání přihlášek přihlášenu svou pohledávku zajištěnou zajišťovacím převodem vlastnického práva, dovolatel dovozuje, že poskytl dlužnici plnění, které bylo vzájemné a má proto (dle ustanovení § 237 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona), automaticky nárok na uspokojení své pohledávky, neboť ta se považuje za pohledávku přihlášenou.

Dovolatel závěrem dodává, že úvěr poskytl dlužnici 13. srpna 2010, tedy nedlouho před zahájením insolvenčním řízení a prohlášení úpadku na majetek dlužnice, a to účelově právě proto, aby mohla vyplatit své splatné závazky a vyhnout se tak případnému insolvenčnímu řízení. Dlužnice však namísto toho na sebe podala insolvenční návrh a navrhla své oddlužení, o čemž dovolatel nebyl (stejně jako o rozhodnutí o úpadku) informován (dozvěděl se o tom až z přípisu insolvenční správkyně ze dne 7. července 2011, po uplynutí přihlašovací lhůty), to vše za situace, že by nepochybně byl největším věřitelem dlužnice (obdržel by největší podíl z výtěžku zpeněžené majetkové podstaty a měl by rozhodující slovo na schůzi věřitelů). Za současného stavu nemá dovolatel v důsledku postupu insolvenční správkyně ve vlastnictví nemovitosti dlužnice, sloužící k zajištění pohledávky ani nemá přihlášenu pohledávku (přitom dlužnice z prostředků, které jí dovolatel poskytl, uspokojila značnou část jiných svých věřitelů a nyní bez větších obtíží projde oddlužením).

Takový postup dlužnice, insolvenční správkyně a v konečném důsledku i obou soudů, odporuje dle dovolatele zásadám insolvenčního řízení vyjádřeným v § 5 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 29. prosince 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 188/2011 Sb.).

Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.

Dovolání věřitele č. 5 proti usnesení odvolacího soudu je bez dalšího (vzhledem k závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněném pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.

Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 2 písm. g/ insolvenčního zákona se pro účely tohoto zákona rozumí zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.

Dle ustanovení § 166 insolvenčního zákona zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění.

Z ustanovení § 173 insolvenčního zákona pak plyne, že věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují (odstavec 1). Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí (odstavec 2). Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku (odstavec 3). Přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu. Přihlášku pohledávky, která je podána u jiného než insolvenčního soudu, postoupí tento soud neprodleně soudu insolvenčnímu, aniž o tom vydává rozhodnutí; účinky spojené s podáním takové přihlášky nastávají dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu (odstavec 4).

Podle ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona, jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění, a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo.

Dle ustanovení § 185 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

Nejvyšší soud úvodem uvádí, že dovolatel uplatňuje svou pohledávku v insolvenčním řízení jako zajištěný věřitel z titulu zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy zajišťovacím převodem vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice (§ 2 písm. g/ insolvenčního zákona).

I jako zajištěný věřitel má přitom povinnost (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty dlužnice), uplatnit pohledávku vůči dlužnici podáním přihlášky (§ 165 a § 166 insolvenčního zákona). To je ostatně v souladu i s důvodovou zprávou k insolvenčnímu zákonu (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120, přičemž podle důvodové zprávy k § 173 až § 175 „z ustanovení § 174 odst. 3 i § 183 osnovy nyní jednoznačně plyne, že povinnost přihlásit pohledávku mají i zajištění věřitelé /jinak riskují, že ze zajištění uspokojeni nebudou/“); srov. k tomu v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Mechanismus uplatnění nároků ze zajištění zřízeného prostřednictvím zajišťovacího převodu vlastnického práva (§ 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) v úpadkovém řízení popsal Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia (v R 45/2009), a to pro poměry zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), tak, že i v případě že se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva stala splatnou před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, ale zajištění ke dni prohlášení konkursu trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše správce konkursní podstaty předmět zajištění do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do konkursu vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetku konkursní podstaty se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže.

Závěry zformulované v R 45/2009 se beze zbytku uplatní též pro insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona. I v insolvenčním řízení tedy platí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutím o úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže.

V řízení nebylo sporu o tom, že v době od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 odst. 4 insolvenčního zákona), do uplynutí propadné lhůty k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení, stanovené v rozhodnutí o úpadku (§ 136 odst. 2 písm. d/, odst. 3 a 4 insolvenčního zákona), měl dovolatel vůči dlužnici neupokojenou pohledávku z úvěrové smlouvy, zajištěnou zajišťovacím převodem vlastnického práva k označeným nemovitostem.

Jako věřitel neuspokojené pohledávky ji tedy mohl a měl (chtěl-li být v insolvenčním řízení uspokojen) přihlásit do insolvenčního řízení; argument, podle nějž se věřitelem být „necítil“, je v daných souvislostech právně bezcenný. Přihlášení pohledávky přitom nebylo podmíněno tím (nebylo nijak závislé na tom), zda a kdy insolvenční správkyně sepsala majetek sloužící k zajištění do majetkové podstaty dlužnice.

Jako nepřiléhavý je na místě odmítnout též názor dovolatele, že insolvenční správce není povinen sepsat do majetkové podstaty dlužníka automaticky majetek, jenž je vlastnicky připsán jiné osobě (než dlužníku) proto, že slouží jako zajištění na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. V situaci, kdy tento způsob zajištění umožňuje věřiteli, který svou zajištěnou pohledávku řádně přihlásí, pouze uspokojit se z výtěžku zpeněžení zajištění v insolvenčním řízení (§ 167 odst. 1 insolvenčního zákona), by insolvenční správce jako správce cizího (dlužníkova) majetku nepostupoval s odbornou péčí (§ 37 odst. 1 insolvenčního zákona), kdyby majetek bez náležité protihodnoty nesepsal do majetkové podstaty dlužníka.

Úsudek, podle kterého nejde ani o případ uvedený v § 237 odst. 4 větě druhé insolvenčního zákona (ustanovení § 237 odst. 4 insolvenčního zákona určuje, že bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné, vydá je insolvenční správce oprávněným osobám bez zbytečného odkladu poté, co tyto osoby vydaly dlužníkovo plnění z takového úkonu do majetkové podstaty. Není-li plnění poskytnuté dlužníku těmito osobami v majetkové podstatě rozpoznatelné nebo se v ní nenachází, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníku vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky), je triviální (o neúčinný právní úkon zjevně nejde) a jeho odmítnutí bližší argumentaci nezasluhuje.

K tomu, že s dovolatelem jako s případně „známým tuzemským věřitelem“ nebyl důvod zacházet jinak než s ostatními věřiteli jen proto, že šlo o zajištěného nebo „velkého“ věřitele dlužnice (a zvláště jej vyrozumívat o zahájení insolvenčního řízení a o rozhodnutí o úpadku), srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2009, uveřejněné pod číslem 150/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Tím, že dovolatel nepřihlásil svou neuspokojenou pohledávku za dlužnicí zajištěnou zajišťovacím převodem práva do insolvenčního řízení v propadné lhůtě počítané od rozhodnutí o úpadku (jejíž zmeškání nelze prominout - srov. § 83 insolvenčního zákona) nedbal obecného právního principu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva), z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází i Ústavní soud. Následky, jež s sebou tato nedbalost nese, jdou k tíži dovolatele a jiným osobám (dlužnici, insolvenční správkyni nebo soudům nižších stupňů je přičítat nelze). Nedbalý postup dovolatele (opožděné přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení) dozajista též nezasluhuje ochranu prostřednictvím základních zásad insolvenčního řízení vyjádřených v § 5 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona.

Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že byl důvod odmítnout dovolatelovu přihlášku jako podanou po přihlašovací lhůtě a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není.

Dovolatel ohlašuje též dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; v jeho rámci však neuplatňuje jiné argumenty než ty, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal (jako s neopodstatněnými) již v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. července 2013

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

Vydáno: 18. July 2013
Vloženo: 21. May 2014