JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 NSCR 107/2013

Podjatost insolvenčního správce

Právní věty

  1. Mezi skutečnosti, které se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení zakládají důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (a které proto nedovolují řešit možnou podjatost insolvenčního správce pouhým ustanovením odděleného insolvenčního správce), typově patří skutečnost, že pohledávka je takového rozsahu, že věřitel má rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, jakož i skutečnost, že stejný věřitel vede (byť v jiném procesním postavení) další spory, jež se významně týkají majetkové podstaty dlužníka, ať již jde o incidenční spor (např. o spor na základě vylučovací žaloby), o spor o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, anebo o spor, v němž vystupuje jako dlužníkův dlužník. K takovým pochybnostem může vést i souhrn více skutečností, vztahujících se k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení, byť by samy o sobě (při izolovaném posouzení) nebyly způsobilé ovlivnit celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka ZEMKA Praha, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Kladenská 53/138, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 25 63 16 91, o dovolání dlužníka zastoupeného Mgr. Adélou Nečasovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2013, č. j. MSPH 79 INS 24023/2011, 1 VSPH 1128/2013-B-45, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2013, č. j. MSPH 79 INS 24023/2011, 1 VSPH 1128/2013-B-45, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 19. června 2013, č. j. MSPH 79 INS 24023/2011-B-35, ustanovil odděleného insolvenčního správce Mgr. Ing. Igora Tomáška, Bc. „rovněž“ k provádění veškerých úkonů ve věcech žalob vedených před Krajským soudem v Ústí nad Labem v rámci insolvenčního řízení sp. zn. KSUL 46 INS 10249/2010 mezi insolvenční správkyní dlužníka STZ a. s., identifikační číslo osoby 27 29 40 99 (dále jen „společnost S“) Ing. Vladimírou Jechovou Vápeníkovou (v insolvenčním řízení vedeném insolvenčním soudem pod sp. zn. MSPH 79 INS 24023/2011 v postavení věřitelky č. 4) a dlužníkem ZEMKA Praha, s. r. o. (v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem v postavení věřitele č. 4), a sice
- sp. zn. 46 ICm 665/2011, o určení neexistence vykonatelné pohledávky ve výši 19.401.221,19 Kč,
- sp. zn. 46 ICm 1752/2011, o vyloučení pohledávky ve výši 18.230.224,58 Kč z majetkové podstaty dlužníka STZ a. s.
- sp. zn. 46 ICm 419/2012, o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31. března 2010 o převodu movitých věcí,

včetně všech souvisejících úkonů a řízení, z nichž je pro svůj poměr k Ing. Vladimíře Jechové Vápeníkové vyloučena insolvenční správkyně Ing. Jaroslava Dlabolová.

Insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – vyšel z toho, že usnesením ze dne 28. května 2013, č. j. MSPH 79 INS 24023/2011-B-27, které nabylo právní moci dne 15. června 2013, ustanovil odděleným insolvenčním správcem Mgr. Ing. Igora Tomáška, Bc., a to „k provádění veškerých úkonů souvisejících s nezajištěnou, nevykonatelnou pohledávkou č. P4 věřitelky č. 4 Ing. Vladimíry Jechové Vápeníkové, včetně všech souvisejících úkonů a řízení, z nichž je pro svůj poměr k této věřitelce vyloučena insolvenční správkyně Ing. Jaroslava Dlabolová.

Dlužník podáním ze dne 3. června 2013 namítl, že insolvenční správkyně dlužníka Ing. Jaroslava Dlabolová je pro svůj poměr k Ing. Vladimíře Jechové Vápeníkové podjatá, i jde-li o věc vedenou před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS 10249/2010 ve věci dlužníka − společnosti S. Jelikož do tohoto insolvenčního řízení dlužník přihlásil svoji pohledávku za společností S jako věřitel č. 4 a mezi dlužníkem a Ing. Vladimírou Jechovou Vápeníkovou jsou vedeny (výše zmíněné) incidenční spory, mohla by podjatost Ing. Jaroslavy Dlabolové ovlivnit výsledek těchto sporů.

Za této situace insolvenční soud shledal existenci důvodů „pro rozšíření pravomocí odděleného insolvenčního správce“.

Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 2. září 2013, č. j. MSPH 79 INS 24023/2011, 1 VSPH 1128/2013-B-45, usnesení insolvenčního soudu potvrdil.

Přitom zdůraznil, že „úprava obsažená v ustanovení § 34 insolvenčního zákona umožňuje řešit situaci, kdy ustanovený insolvenční správce má vztah k některému z přihlášených věřitelů, aniž by bylo nutno přikročit k jeho odvolání dle ustanovení § 31 insolvenčního zákona, tím, že pro postup v řízení ve vztahu k tomuto věřiteli soud ustanoví odděleného insolvenčního správce. Podmínkou pro takový postup soudu je vztah insolvenčního správce pouze k některému z věřitelů (či jeho právnímu zástupci) a skutečnost, že tento vztah neovlivní celkový výkon práv a povinností insolvenčního správce“.

V situaci, kdy oddělený insolvenční správce byl (pravomocně) ustanoven (již) usnesením ze dne 28. května 2013 a kdy napadené usnesení insolvenčního soudu řeší jen rozšíření jeho působnosti, zabýval se odvolací soud především otázkou, zda „rozhodnutí o rozšíření působnosti odděleného insolvenčního správce nevybočuje ze zákonného rámce § 34 insolvenčního zákona“.

Potud uzavřel, že „okruh působnosti“ odděleného insolvenčního správce vyplývá vždy z právních vztahů souvisejících s osobou věřitelky Ing. Jechové Vápeníkové vykonávající činnost insolvenčního správce společnosti S, tedy s osobou, vůči níž byla shledána insolvenční správkyně dlužníka podjatou. Ustanovení odděleného insolvenčního správce zaručuje, že vztah insolvenční správkyně dlužníka k uvedené věřitelce nebude mít vliv na otázku zahrnutí majetku této věřitelky do majetkové podstaty dlužníka v případě úspěchu v zahájených incidenčních řízeních, a podobně jsou vyloučeny z působnosti insolvenční správkyně dlužníka též otázky pravosti či výše pohledávek této věřitelky v insolvenčním řízení dlužníka. Jakkoli v případě věřitelky č. 4 jde o přihlášku značně vysoké pohledávky, která tvoří téměř 50 % přihlášených pohledávek, jde o pohledávku spornou a odvolací soud se nedomnívá, že by vyloučení insolvenční správkyně ve vztahu k této věřitelce v projednávaném insolvenčním řízení a ve sporech vedených s touto věřitelkou v rámci jiného insolvenčního řízení muselo znamenat podjatost insolvenční správkyně ve vztahu k celému insolvenčnímu řízení.

Konečně odvolací soud doplnil, že Ing. Jaroslava Dlabolová byla ustanovena insolvenční správkyní dlužníka poté, co byl insolvenčním soudem ustanovený insolvenční správce (Mgr. Ing. Igor Tomášek, Bc.) ze své funkce věřiteli podle ustanovení § 29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolán. Byl-li „k právním úkonům činěným ve vztahu k Ing. Jechové Vápeníkové následně ustanoven oddělený insolvenční správce, respektuje tento postup v maximální míře volbu správce učiněnou schůzí věřitelů a současně umožňuje vůči věřitelce, u níž jsou dány důvody vyloučení ustanovené insolvenční správkyně, činnost oddělenému správci, jehož samostatnou odpovědností je ve vztahu k přihlášené a popřené pohledávce této věřitelky, jakož i ve vztahu k řízením vyvolaným dlužníkem proti této věřitelce, postupovat v souladu s § 36 insolvenčního zákona a odpovědnost za řádný výkon této funkce dle § 37 insolvenčního zákona“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a to, zda:
1) Insolvenční soud může působnost odděleného insolvenčního správce ustanoveného v daném insolvenčním řízení původně k provádění veškerých úkonů souvisejících s pohledávkou konkrétního přihlášeného věřitele následným usnesením rozšířit tak, že tento již ustanovený oddělený insolvenční správce bude ustanoven též k provádění úkonů ve vztahu k dlužníkovi dlužníka?
2) Lze rozšířit působnost odděleného insolvenčního správce i v daném případě, a to s ohledem na význam sporů vedených dlužníkem proti jeho dlužníku (který je zároveň i přihlášeným věřitelem, jehož pohledávka byla dlužníkem i předchozím insolvenčním správcem popřena) a na charakter pohledávky tohoto věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení, kdy daný věřitel přihlásil pohledávku představující přibližně 50 % všech přihlášených pohledávek?

Dovolatel popisuje průběh insolvenčního řízení, včetně důvodů zakládajících možnou podjatost insolvenční správkyně (Ing. Jaroslavy Dlabolové) a jejích vztahů s Ing. Jechovou Vápeníkovou, a v této souvislosti akcentuje, že výše označené spory jsou natolik zásadní pro majetkovou podstatu dlužníka (tím spíše, že v případě přihlášené pohledávky jde o pohledávku spornou), že „rozšíření působnosti odděleného insolvenčního správce je ve svém důsledku fakticky rozdělením působnosti (hlavního) insolvenčního správce a obcházením zákona“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě, aby „uvedená usnesení změnil tak, že ustanovenou insolvenční správkyni Ing. Jaroslavu Dlabolovou odvolá“.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro účely posouzení přípustnosti dovolání rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 [srov. i ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném].

Dovolání dlužníka je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (dovolatelem otevřené), která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, tj. otázky týkající se výkladu ustanovení § 34 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013).

V poměrech dané věci Nejvyšší soud (na základě obsahu spisu) považuje (vedle skutečností, ze kterých vyšly soudy nižších stupňů) za významné, že insolvenční soud usnesením ze dne 12. února 2013, č. j. MSPH 79 INS 24023/2011-A-39, zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Igora Tomáška, Bc. Následně usnesením ze dne 17. května 2013, č. j. MSPH 79 INS 24023/2011-B-13, potvrdil Ing. Jaroslavu Dlabolovou novou insolvenční správkyní, když věřitelé odvolali insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce, jmenovanou ustanovili novou insolvenční správkyní a insolvenční soud do skončení schůze věřitelů nezjistil, že by nová insolvenční správkyně nesplňovala podmínky uvedené v ustanoveních § 21 až § 24 insolvenčního zákona.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 24 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce je z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v § 34. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu.

Podle ustanovení § 34 insolvenčního zákona, je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce (odstavec 1). Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů proto, že mohou odporovat společnému zájmu věřitelů v insolvenčním řízení, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem, ustanoví insolvenční soud pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce vždy (odstavec 2).

Shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, a to jest k právním normám, jejichž hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Již na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

Z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu je zřejmé, že důvody podjatosti insolvenčního správce se mohou týkat i účastníků řízení (tedy nejen dlužníka, nýbrž i jeho věřitelů) a že v souvislosti s úpravou (ne)podjatosti insolvenčního správce (§ 24 insolvenčního zákona) insolvenční zákon zavádí i novou instituci tzv. odděleného insolvenčního správce, ustanovovaného v případech, kdy správce je v insolvenčním řízení vyloučen pouze z některých (a nepočetných) úkonů.

Nejvyšší soud dále předesílá, že podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě (s níže uvedenou výjimkou) poměřovat s podmínkami určenými ustanovením § 14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku - § 14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§ 16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“.

Ustanovení § 24 insolvenčního zákona nepovažuje za důvod vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení jeho poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů. V takovém případě se uplatní úprava obsažená v ustanovení § 34 insolvenčního zákona, která váže vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení na splnění další „podmínky“, a to, že je zde se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce. A naopak, nejsou-li zde důvody pro takové pochybnosti, je poměr insolvenčního správce jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů důvodem vyloučení insolvenčního správce (jen) z některých úkonů (v rámci insolvenčního řízení).

Jde-li o možnost „rozšíření rozsahu působnosti“ (již pravomocně ustanoveného) odděleného insolvenčního správce, insolvenční zákon v tomto směru neobsahuje žádné omezení; rozhodující tak je zásadně (jen) posouzení, zda úkony, pro které byl oddělený insolvenční správce ustanoven, včetně úkonů, pro které byla jeho „působnost rozšířena“, ještě vyhovují požadavkům určeným ustanovením § 34 insolvenčního zákona.

Jakkoli označené ustanovení „hovoří“ výslovně o poměru insolvenčního správce jen k některému z dlužníkových věřitelů (popřípadě jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů), a nijak neupravuje situaci, kdy některý z věřitelů dlužníka je současně i dlužníkem dlužníka, Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že i v takovém případě je rozhodující [vedle charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení (vedeném na majetek dlužníka)] i charakter (vzájemné) pohledávky dlužníka za věřitelem (a je-li insolvenční řízení vedeno také ohledně věřitele dlužníka, i jeho postavení v insolvenčním řízení vedeném na majetek věřitele).

V situaci, kdy v poměrech dané věci je zjevné, že insolvenční správkyně Ing. Jaroslava Dlabolová je vyloučena z některých (posuzováno ve vztahu k „celému“ insolvenčnímu řízení dlužníka) úkonů pro svůj poměr k věřitelce dlužníka Ing. Vladimíře Jechové Vápeníkové (insolvenční správkyni dlužníka – společnosti S) a současně z některých (posuzováno ve vztahu k „celému“ insolvenčnímu řízení společnosti S) úkonů pro svůj poměr ke jmenované, vůči níž uplatňuje vzájemnou pohledávku, je pro rozhodnutí věci podstatné, zda tyto skutečnosti ve svém souhrnu již přesahují rámec určený ustanovením § 34 insolvenčního zákona pro ustanovení odděleného insolvenčního správce.

Přitom mezi skutečnosti, které se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení zakládají důvod pochybovat, že tento vztah (ne)ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (a které proto nedovolují řešit možnou podjatost insolvenčního správce pouhým ustanovením odděleného insolvenčního správce), typově patří skutečnost, že pohledávka je takového rozsahu, že věřitel má rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, jakož i skutečnost, že stejný věřitel vede (byť v jiném procesním postavení) další spory, jež se významně týkají majetkové podstaty dlužníka, ať již jde o incidenční spor (např. o spor na základě vylučovací žaloby), o spor o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, anebo o spor, v němž vystupuje jako dlužníkův dlužník. K takovým pochybnostem může vést i souhrn více skutečností, vztahujících se k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení, byť by samy o sobě (při izolovaném posouzení) nebyly způsobilé ovlivnit celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce.

V tomto směru nemá Nejvyšší soud – na rozdíl od soudu odvolacího – žádné pochybnosti o tom, že za stavu, kdy pohledávka insolvenční správkyně společnosti S (Ing. Vladimíry Jechové Vápeníkové) představuje (slovy odvolacího soudu) téměř 50 % pohledávek přihlášených v insolvenčním řízení dlužníka (a současně jde o pohledávku spornou) a kdy „nároky“ uplatněné v insolvenčním řízení společnosti S insolvenční správkyní dlužníka (resp. jejím předchůdcem ve funkci insolvenčního správce) [viz výrok usnesení insolvenčního soudu o „rozšíření působnosti“ odděleného insolvenčního správce] význam (charakter) vzájemných pohledávek (a jiných nároků), jakož i postavení dlužníka a společnosti S v obou insolvenčních řízeních ještě umocňují, již nebyly splněny předpoklady pro „rozšíření působnosti“ odděleného insolvenčního správce (§ 34 insolvenčního zákona), nýbrž pro odvolání insolvenční správkyně dlužníka (Ing. Jaroslavy Dlabolové) a ustanovení nového insolvenčního správce (§ 31 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona).

Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, oddělenému insolvenčnímu správci a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2014

JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafajová, DiS.
V zastoupení: Marie Pezlarová

Vydáno: 30. June 2014
Vloženo: 13. March 2018