JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 NSČR 66/2014

Insolvenční řízení, reorganizace a prohlášení konkursu

Právní věty

  1. Jestliže insolvenční soud v rozporu s úpravou obsaženou v § 148 odst. 1 a § 316 insolvenčního zákona prohlásil konkurs na majetek dlužníka dříve, než dlužníku uplynula lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace a předložení reorganizačního plánu, nebrání zrušení nesprávně vydaného usnesení o prohlášení konkursu okolnost, že v době rozhodování odvolacího soudu již lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace a předložení reorganizačního plánu marně uplynula; po dobu trvání účinků konkursu návrh na povolení reorganizace úspěšně podat nelze.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 29 NSČR 66/2014

Z odůvodnění:

Usnesením ze dne 25. 10. 2013, č. j. KSPH 37 INS 16766/2013-A-21, krajský soud (dále též jen „insolvenční soud“) k insolvenčnímu návrhu věřitele Č. o. b., a. s.:

1. Zjistil úpadek dlužníka S. I., s. r. o. (bod I. výroku).

2. Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), s tím, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod IV. výroku).

3. Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil JUDr. Ing. I. R. (bod III. výroku).

4. Určil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku).

5. Vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby přihlásili své pohledávky do 25. 11. 2013 a poučil je o následcích zmeškání lhůty (bod VI. výroku).

6. Vyzval věřitele, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (bod VII. výroku).

7. Uložil věřitelům, kteří mají zájem být zvoleni do (prozatímního) věřitelského výboru, aby to ve lhůtě k podání přihlášek sdělili insolvenčnímu soudu, s tím, že neprojeví-li zájem žádný z věřitelů a na schůzi věřitelů nebude zvolen věřitelský orgán, bude jeho funkci vykonávat soud (bod VIII. výroku).

8. Vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníku, aby plnění neposkytovaly nadále jemu, ale insolvenčnímu správci a osoby, které mají povědomí o majetku dlužníka, který není uveden v seznamu majetku či nebude uveden v soupisu majetkové podstaty, aby veškeré informace týkající se takového majetku sdělily insolvenčnímu správci (bod IX. výroku).

9. Nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, jejíž program vymezil (bod X. výroku).

10. Uložil dlužníku, aby bezodkladně kontaktoval insolvenčního správce (bod XI. výroku).

11. Uložil insolvenčnímu správci, aby mu do 3. 1. 2014 sdělil označené informace, předal zpracovaný seznam přihlášených pohledávek, jehož náležitosti vymezil, zpracované přezkumné listy, jejichž náležitosti vymezil, a aby mu předal zprávu o své dosavadní činnosti a o hospodářské situaci dlužníka (bod XII. výroku).

12. Uložil insolvenčnímu správci, aby vždy k poslednímu dni každého kalendářního čtvrtletí podával soudu a věřitelskému orgánu zprávu o stavu insolvenčního řízení (bod XIII. výroku).

13. Určil, že insolvenčnímu správci bude po právní moci tohoto usnesení vyplacena složená záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 20 000 Kč (bod XIV. výroku).

14. Uložil insolvenčnímu navrhovateli, aby do 7 dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za insolvenční návrh ve výši 2 000 Kč (bod XV. výroku).

15. Určil, jak budou zveřejňována rozhodnutí insolvenčního soudu (bod XVI. výroku).

Insolvenční soud především poukázal na to, že k nařízenému jednání (na dne 1. 10. 2013) se dlužník nedostavil, ač byl řádně a včas předvolán, takže věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Následně měl za osvědčeno, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož má více věřitelů, vůči kterým má závazky po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti; insolvenční navrhovatel má vůči dlužníku pohledávku ve výši 9 642 124,15 Kč, splatnou od 25. 8. 2010 a vzešlou ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 8. 2007, K. p., a. s., V. I. G. (dále jen „pojišťovna“) má vůči dlužníku pohledávku ve výši 1 872 Kč s příslušenstvím, vzešlou z pojistné smlouvy ze dne 28. 1. 2010 a Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „finanční úřad“) má vůči dlužníku pohledávku ve výši 3 735 Kč z titulu neuhrazené daně z nemovitostí.

Tyto závazky není dlužník schopen plnit, neboť dle dosavadních zjištění není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných pohledávek exekucí a současně dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), kterou mu uložil soud.

U dlužníka pak nepřichází v úvahu jiné řešení jeho úpadku než konkurs (jde o podnikatele, takže nelze povolit oddlužení a zároveň nejsou splněny podmínky pro reorganizaci).

K odvolání dlužníka vrchní soud usnesením ze dne 20. 3. 2014, č. j. KSPH 37 INS 16766/2013, 1 VSPH 1969/2013-A-38, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku a v rozsahu týkajícím se ostatních výroků toto odvolání odmítl.

Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:

1. Závěr insolvenčního soudu, že insolvenční navrhovatel prokázal pohledávku vůči dlužníku, je správný.

2. Insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti též na základě pohledávek pojišťovny a finančního úřadu. Kromě těchto zjištění insolvenčního soudu odvolací soud (po doplnění dokazování) dále zjistil (z doplněného seznamu pohledávek ze dne 21. 1. 2014), že splatnou pohledávku ve výši 195 625,30 Kč vůči dlužníku přihlásil i věřitel Č. P., s. r.o. (dále jen „věřitel Č“), a dlužník tuto pohledávku uznal při přezkumném jednání dne 21. 1. 2014.

3. Dlužník nepředložil přes výzvu soudu (ani do vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka) seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců. Náležitosti těchto seznamů, k jejichž předložení byl dlužník vyzván usnesením insolvenčního soudu ze dne 17. 6. 2013, jsou stanoveny v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona. Oznámení dlužníka (v jeho vyjádření ze dne 15. 7. 2013) o tom, že nemá žádné zaměstnance, není opatřeno výslovným prohlášením dlužníka o pravdivosti a úplnosti tohoto seznamu. Obdobně neopatřil dlužník tímto prohlášením ani prohlášení o nemovitém majetku (v doplnění vyjádření ze dne 24. 7. 2013). Seznam závazků dlužníka pak nebyl insolvenčnímu soudu předložen vůbec. Odtud plyne, že obrana dlužníka postavená na tvrzení o předložení seznamů soudu není důvodná.

4. Rozhodné není ani tvrzení dlužníka o sníženém porozumění českému jazyku jediného jednatele dlužníka G. V. Jednatel dlužníka obchodní společnosti založené podle vnitrostátního práva odpovídá za plnění povinností statutárního orgánu dlužníka podle českých právních předpisů, a této odpovědnosti se nemůže zprostit poukazem na svou jinou národnost.

5. Insolvenční soud tak měl úpadek dlužníka správně za osvědčený podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona (pro splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele a dalších známých věřitelů dlužníka). Na úpadek dlužníka lze usuzovat podle § 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona (jelikož dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti) a podle § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona (pro nepředložení povinných seznamů dle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona), když dlužník zákonnou domněnku své platební neschopnosti nijak nevyvrátil.

6. V rozsahu, v němž odvolání dlužníka směřuje proti výroku o prohlášení konkursu, má dlužník částečně pravdu v tom, že insolvenční soud pochybil, jestliže s rozhodnutím o úpadku spojil i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Jak opakovaně judikoval Nejvyšší soud [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2012, sen. zn. 29 NSČR 12/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“)]. Je-li dlužník podnikatelem, u kterého reorganizace podle insolvenčního zákona není vyloučena podle § 316 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak dlužník nesplňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, je reorganizace přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení. Z toho plyne, že s rozhodnutím o úpadku nelze spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku je vždy též bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Jestliže insolvenční soud přesto spojil rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o prohlášení konkursu, je jeho procesní postup vadný.

7. Jak dále vyplývá ze spisu, ve lhůtě stanovené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého je třeba posuzovat účinky úkonů účastníků insolvenčního řízení v rozhodné době [dle čl. II zák. č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], nebyl návrh na povolení reorganizace spolu s předloženým reorganizačním plánem podán ani dlužníkem ani žádným z věřitelů ve lhůtě dle § 318 odst. 1 insolvenčního zákona. Za těchto okolností ovšem nastává situace, kdy se reorganizace dlužníka stává definitivně nepřípustnou (lhůtu nelze dlužníku navrátit). Rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka zvrátit nelze a jakékoli další rozhodování věřitelů na svolané schůzi věřitelů by insolvenční soud po marném uplynutí lhůty nemohl vzít v potaz. Vada řízení způsobená nesprávným postupem insolvenčního soudu tak není důvodem pro zrušení tohoto výroku.

8. Důvodným není ani odvolání proti výroku o ustanovení insolvenčního správce, když dlužník neuvedl v odvolání žádný z důvodů uvedených v § 26 insolvenčního zákona.

Výrok o odmítnutí odvolání [dle § 218 písm. c) o. s. ř.] v rozsahu týkajícím se ostatních výroků se u bodu IV. výroku opírá o § 314 odst. 4 insolvenčního zákona a u ostatních výroků o § 91 insolvenčního zákona.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, napadaje je výslovně „v celém jeho rozsahu“ a vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto otázku formuluje dovolatel následovně:

Zda může soud za situace, kdy dlužník nesplňuje podmínky přípustnosti reorganizace dle § 316 odst. 4 insolvenčního zákona (v platném znění), spojit rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka rovnou (bez dalšího) s rozhodnutím o prohlášení konkursu, aniž by dlužníku byla poskytnuta možnost podat reorganizační plán ve lhůtě 15 dnů po rozhodnutí o úpadku ve smyslu § 316 odst. 5 insolvenčního zákona.

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá (co do řešení označené otázky) na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatel následně rekapituluje průběh řízení, načež cituje § 148 odst. 1 a § 149 odst. 1 insolvenčního zákona a § 316 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, k čemuž dodává, že řešením označené právní otázky se insolvenční soud nezabýval vůbec a odvolací soud ji zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně v rozporu s R 96/2011 a s usnesením Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 12/2012.

Odvolací soud sice uznal nesprávnost postupu insolvenčního soudu – uvádí se dále v dovolání – ale neměl tuto vadu za důvod pro zrušení usnesení o prohlášení konkursu, s tím, že dlužník ani žádný věřitel nepodal reorganizační plán, čímž se reorganizace stala definitivně nepřípustnou. Tento názor odvolacího soudu má dovolatel za neudržitelný, zdůrazňuje závěry obsažené v R 96/2011 a uváděje, že kdyby předložil reorganizační plán po prohlášení konkursu, soudy by jej odmítly. Argumentace odvolacího soudu tak podle dovolatele vede k absurdním závěrům, když prohlášením konkursu mu nejprve byla odňata možnost předložit reorganizační plán, a když se proti takovému rozhodnutí bránil odvoláním, bylo mu řečeno, že tak měl učinit (že měl předložit reorganizační plán).

Insolvenční navrhovatel má ve vyjádření napadené usnesení za správné.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod č. 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.

Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu“, tedy i v té části výroku za středníkem, kterou odvolací soud odmítl odvolání proti bodům IV. až XVI. výroku usnesení insolvenčního soudu.

Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání přípustné podle § 237 proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.

Právě o tento případ jde v posuzované věci v rozsahu, v němž je dovoláním napadena ta část výroku usnesení, kterou odvolací soud odmítl odvolání dlužníka proti bodům IV. až XVI. výroku usnesení insolvenčního soudu; podle § 229 odst. 4 o. s. ř. totiž může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost též pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Nejvyšší soud proto potud odmítl dovolání dlužníka jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

V rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil (srov. část výroku před středníkem) usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku (o zjištění úpadku dlužníka), v bodu II. výroku (o prohlášení konkursu na majetek dlužníka) a v bodu III. výroku (o ustanovení insolvenčního správce) může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (nejde o žádný z případů uvedených v § 238a o. s. ř.), které určuje, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srovnej ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.

Právní otázka, kterou dovolatel vymezuje pro účely přípustnosti dovolání, se pojí (stejně jako další dovolací argumentace) jen se správností výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (ke správnosti výroku o zjištění úpadku dlužníka nebo výroku o ustanovení insolvenčního správce se dovolání nevyjadřuje v žádné své části). V tomto rozsahu (tedy v té části, kterou odvolací soud výrokem svého usnesení potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku) tedy Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

V rozsahu, v němž odvolací soud výrokem svého usnesení potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť potud dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku dovolacím soudem dosud zčásti nezodpovězenou a zčásti vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s níže rozebranou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [otázku, zda k tomu, aby zachoval své právo na předložení reorganizačního plánu (právo na fakultativní reorganizaci) ve lhůtě počítané od rozhodnutí o úpadku, měl dlužník předložit reorganizační plán (a podat návrh na povolení reorganizace) bez zřetele k tomu, že insolvenční soud prohlásil konkurs na jeho majetek dříve, než uplynula lhůta k tomu stanovená insolvenčním zákonem].

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 148 insolvenčního zákona insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odst. 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odst. 2).

Dle § 149 odst. 1 insolvenčního zákona, nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.

Z § 316 insolvenčního zákona se dále podává, že reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odst. 1). Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odst. 2). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odst. 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odst. 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odst. 5).

Podle § 318 insolvenčního zákona dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku (odst. 1). Opožděně podaný návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze osoba, která opožděný návrh podala (odst. 2).

V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona ke dni vydání rozhodnutí o úpadku (spojeného s prohlášením konkursu). Ustanovení § 148 odst. 1 a 2, § 149 odst. 1, § 316 odst. odst. 1 až 3 a § 318 insolvenčního zákona nedoznala změn ani později (po 31. 12. 2013).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že je-li dlužník podnikatelem, u kterého reorganizace podle insolvenčního zákona není vyloučena podle § 316 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak dlužník nesplňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, je reorganizace přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení. S rozhodnutím o úpadku proto nelze spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku je vždy též bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Jestliže však lhůta určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona marně uplyne ještě před konáním oné (první) schůze věřitelů, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku vydané poté, co se reorganizace stala definitivně nepřípustnou, není pro insolvenční soud závazné (R 96/2011).

Odvolací soud v dané věci přitakal dlužníku (odvolateli) v tom, že insolvenční soud tím, že s rozhodnutím o úpadku spojil (dle § 148 odst. 1 insolvenčního zákona) rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, postupoval v rozporu s R 96/2011, což je zřejmé i z pohledu Nejvyššího soudu. Odvolací soud nicméně z tohoto porušení ustálené judikatury nevyvodil žádné právní důsledky ve vztahu k dotčenému výroku, maje uvedenou vadu po uplynutí lhůty určené k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona za nereparovatelnou. Nejvyšší soud pak shodně s dovolatelem pokládá takový závěr odvolacího soudu za nesprávný.

Dlužník (coby podnikatel) již v době po prohlášení konkursu na jeho majetek (po 25. 10. 2013) neměl možnost podat s úspěchem návrh na povolení reorganizace (ve lhůtě plynoucí z § 318 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona) a ve smyslu § 316 odst. 5 insolvenčního zákona předložit insolvenčnímu soudu (nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku) reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek (čímž by překonal omezení přípustnosti reorganizace, plynoucí i pro něj z § 316 odst. 4 insolvenčního zákona).

Již v usnesení ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSČR 5/2014, uveřejněném pod č. 61/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud (zabývaje se vztahem oddlužení a konkursu) vysvětlil, že dovolatelka, která tvrdila, že jí dosud neuplynula lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení, ačkoli již byl pravomocně prohlášen konkurs na její majetek, z čehož dovozovala, že možnost řešit její úpadek oddlužením dosud není vyloučena, mohla (a měla) tuto svou argumentaci, uplatnit nejpozději v rámci opravných prostředků, které měla k dispozici proti rozhodnutí o prohlášení konkursu. Pouze jejich prostřednictvím mohla zvrátit insolvenčním soudem přijatý způsob řešení jejího úpadku (konkurs), s nímž nesouhlasí, a prosadit způsob jí preferovaný (oddlužení). Jelikož tak neučinila, je rozhodnutí o způsobu řešení jejího úpadku konkursem v dalších fázích insolvenčního řízení již nezvratné.

Tamtéž Nejvyšší soud shrnul, že výrok usnesení, jímž insolvenční soud rozhodne o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je ve shodě s § 4 odst. 2 insolvenčního zákona rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka. Jestliže takové rozhodnutí nabude právní moci (lhostejno, zda proto, že proti němu nebylo podáno odvolání nebo proto, že je odvolací soud shledal věcně správným), nelze přijmout další (souběžné) rozhodnutí o jiném způsobu řešení úpadku dlužníka, bez zřetele k tomu, že dlužníku dosud neuplynula lhůta k podání návrhu na jiný způsob řešení úpadku. Usnesení o prohlášení konkursu v sobě vždy zahrnuje závěr, že úpadek dlužníka není možné řešit některým ze sanačních způsobů řešení úpadku dlužníka (reorganizací nebo oddlužením) a nabude-li usnesení o prohlášení konkursu právní moci, nelze instanční přezkum takového závěru (lhostejno, zda chybného) obcházet návrhem, aby soud přijal další (jiné) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka (jeho prostřednictvím by nebylo možné odklidit pravomocné rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka).

Stejné závěry se prosadí i pro poměr konkursu a reorganizace v této věci.

Jinak řečeno, jestliže insolvenční soud v rozporu s úpravou obsaženou v § 148 odst. 1 a § 316 insolvenčního zákona prohlásil konkurs na majetek dlužníka dříve, než dlužníku uplynula lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace a předložení reorganizačního plánu, nebrání zrušení nesprávně vydaného usnesení o prohlášení konkursu okolnost, že v době rozhodování odvolacího soudu již lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace a předložení reorganizačního plánu marně uplynula; po dobu trvání účinků konkursu návrh na povolení reorganizace úspěšně podat nelze.

Byl-li dlužník chybným rozhodnutím insolvenčního soudu (o prohlášení konkursu) zbaven možnosti účinně podat návrh na povolení reorganizace a předložit reorganizační plán, pak má být takové rozhodnutí odklizeno. Jestliže v důsledku chybného rozhodnutí insolvenčního soudu není možné počítat běh lhůty k předložení reorganizačního plánu od rozhodnutí o úpadku a běh lhůty k podání návrhu na povolení reorganizace podle první schůze věřitelů, pak nezbývá než uzavřít, že lhůta k předložení reorganizačního plánu neskončí dříve, než patnáctým dnem od zveřejnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu v insolvenčním rejstříku a lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace dle § 318 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona neskončí dříve, než 10 dnů před schůzí věřitelů, kterou insolvenční soud neprodleně svolá za účelem rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka, tak, aby se konala nejpozději do 3 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu v insolvenčním rejstříku.

Srovnej v obdobných poměrech v konkursních souvislostech (v konkursním řízení vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) ve vztahu k odnětí možnosti podat návrh na povolení ochranné lhůty předčasným prohlášení konkursu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Cdo 976/2000, uveřejněné pod č. 185 v časopise Soudní judikatura, č. 9, roč. 2002.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil v té části výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu. Jelikož důvody, pro které bylo v dotčené části zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve výroku o prohlášení konkursu a v závislém výroku o tom, že konkurs bude projednán jako nepatrný, i toto rozhodnutí a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

V další fázi řízení soud prvního stupně (odvolací soud) nepřehlédne, že jelikož lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace a k případnému předložení reorganizačního plánu začala (měla začít) běžet od rozhodnutí o úpadku vydaného v roce 2013, bude nutné i nadále posuzovat přípustnost reorganizace podle § 316 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Vydáno: 31. August 2016
Vloženo: 30. July 2018