JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 NSČR 22/2015

Odměna insolvenčního správce

Právní věty

Nejsou k dispozici

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníků Miroslava Levého, narozeného 4. června 1955, a Aleny Levé, narozené 2. května 1956, obou bytem v Plzni, Srázná 18, PSČ 326 00, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 5250/2012, o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, o dovolání štancl - insolvence v. o. s., se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 29105048, insolvenčního správce dlužníků, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. KSPL 56 INS 5250/2012, 1 VSPH 1715/2014-B-44, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 17. června 2014, č. j. KSPL 56 INS 5250/2012-B-36, Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“):

[1] Schválil (pod bodem I. výroku) ve změněném znění konečnou zprávu o zpeněžování majetku majetkové podstaty, včetně vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce ze dne 6. května 2014 (dále též jen „konečná zpráva“), podle které:

1/ Celkové příjmy majetkové podstaty činí 2.870.000 Kč.

2/ Výdaje majetkové podstaty představují:

- uspokojení zajištěného věřitele ve výši 141.456,40 Kč,

- náklady na zpeněžení majetku ve výši 44.956,76 Kč,

- odměnu insolvenčního správce (štancl - insolvence v. o. s.) ve výši 96.878,62 Kč,

- daň z přidané hodnoty z odměny insolvenčního správce ve výši 20.344,51 Kč,

- hotové výdaje insolvenčního správce 0 Kč.

3/ Částka určená k uspokojení nezajištěných věřitelů činí 626.996,57 Kč.

4/ Částka určená k vrácení dlužníkům (Miroslavu a Aleně Levým) činí 1.939.367,14 Kč.

[2] Schválil odměnu insolvenčního správce ve výši 96.878,62 Kč, k níž připočetl částku 20.344,51 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, a hotové výdaje insolvenčního správce ve výši „0 Kč“, a ve zbytku vyúčtování odměny insolvenčního správce „zamítl“ (bod II. výroku).

[3] Rozhodl, že odměna insolvenčního správce v celkové výši 117.223,13 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) bude uhrazena z majetkové podstaty po právní moci usnesení (bod III. výroku).

[4] Uložil insolvenčnímu správci předložit insolvenčnímu soudu po právní moci usnesení návrh rozvrhového usnesení (bod IV. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

[1] Usnesením ze dne 12. dubna 2012, č. j. KSPL 56 INS 5250/2012-A-8, rozhodl o spojení insolvenčních řízení obou dlužníků, zjistil jejich úpadek, povolil jim oddlužení a ustanovil insolvenčního správce.

[2] Dne 20. července 2012 schválil oddlužení dlužníků zpeněžením majetkové podstaty.

[3] Insolvenční správce podal konečnou zprávu, o jejímž zveřejnění byli účastníci řízení informováni vyhláškou a proti které (při odpovídajícím poučení) nikdo nevznesl námitky.

Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 38 odst. 2, § 304 odst. 2 a § 398 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“) - dospěl k následujícím závěrům:

[1] Insolvenční správce vyčíslil v konečné zprávě chybně svou odměnu, když ke správně účtované odměně za zpeněžení předmětu zajištění, ve výši 2.829,13 Kč (+ daň z přidané hodnoty), chybně účtoval odměnu 15 % podle ustanovení § 1 odst. 3 vyhlášky o odměně z částky 2.683.586,84 Kč.

[2] Vzhledem k tomu, jak ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky o odměně definuje výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele, je nutno počítat odměnu insolvenčního správce z částky 626.996,57 Kč.

K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. listopadu 2014, č. j. KSPL 56 INS 5250/2012, 1 VSPH 1715/2014-B-44, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.

Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 38 odst. 1 insolvenčního zákona a z § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 3 vyhlášky o odměně - poukázal na to, že podle zjištění insolvenčního soudu činily celkové příjmy majetkové podstaty dosažené jejím zpeněžením 2.870.000 Kč, takže po odečtení částky připadající na uspokojení zajištěného věřitele ve výši 141.456,40 Kč a po odečtení a nákladů na zpeněžení ve výši 44.956,76 Kč činí čistý výtěžek zpeněžení 2.683.586,84 Kč. Pohledávky všech nezajištěných věřitelů činí celkem 626.996,57 Kč.

Na tomto základě odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že výši odměny insolvenčního správce je třeba určit z částky 626.996,57 Kč (součet všech pohledávek nezajištěných věřitelů) a nikoli z částky 2.683.586,84 Kč (čistý výtěžek zpeněžení). K tomu zdůraznil, že částku 1.939.367,14 Kč nelze považovat za částku, která byla použita k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu, protože bude vrácena dlužníkům.

Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky zda při plném uspokojení všech věřitelů z výtěžku zpeněžení činí základ pro výpočet odměny insolvenčního správce i ta část výtěžku zpeněžení, která bude jako hyperocha vydána dlužníku. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že schválí konečnou zprávu v jím navrženém znění.

V mezích ohlášeného dovolacího důvodu pak dovolatel oběma soudům vytýká, že vyšly pouze z nepřesvědčivého jazykového výkladu ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky o odměně.

Míní, že i přebytek výtěžku zpeněžení (hyperocha) je výtěžkem zpeněžení „určeným“ nezajištěným věřitelům a kvalifikovaným přednostním věřitelům (nemá jít o výtěžek, kterého se těmto věřitelům skutečně dostane).

Dále dovolatel tvrdí, že postupem soudů je dlužník privilegován oproti věřitelům, neboť ti ponesou náklady na uplatnění a realizaci svých pohledávek, kdežto dlužník nikoli. Pro insolvenčního správce z toho plyne závěr (uvádí se dále v dovolání), že zpeněžuje-li hodnoty přesahující výši kvalifikovaných pohledávek, je výhodnější preferovat nenáročný prodej pod cenou před maximálním výtěžkem, a že je výhodnější akceptovat sporné pohledávky. V této věci totiž insolvenční správce svým důsledným jednáním přispěl ke kompromisu, kterým snížil zatížení dlužníků pohledávkami o 195.560 Kč, což při výkladu zaujatém soudy představuje snížení jeho odměny o cca 35.000 Kč.

Konečně dovolatel tvrdí, že odměna insolvenčního správce za totožnou činnost se v různých řízeních bude nepředvídatelně lišit na základě okolností, které nemají původ ve zpeněžování a bude ovlivnitelná i ex post (například se dodatečně sníží při zpětvzetí pohledávky). Jestliže soudy považovaly odměnu insolvenčního správce za nepřiměřeně vysokou, mohly její výši moderovat podle § 38 insolvenčního zákona, uzavírá dovolatel.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dovolatelem předestřené, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla beze zbytku vyřešena.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ustanovení § 38 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, pro věc rozhodném), zní následovně:

(1) Insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

(2) Odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce se uspokojují z majetkové podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady insolvenčního řízení; není-li jejich uspokojení z těchto zdrojů možné, hradí je stát, nejvýše však 50.000 Kč na odměně insolvenčního správce a 50.000 Kč na náhradě hotových výdajů insolvenčního správce.

(3) Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit. Důvodem ke snížení odměny je zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo že nenavrhl provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav zpeněžení majetkové podstaty umožňoval.

(…)

(6) Způsob určení odměny, některých hotových výdajů insolvenčního správce a způsob jejich úhrady státem stanoví prováděcí právní předpis.

Prováděcím předpisem, na nějž odkazuje ustanovení § 38 odst. 6 insolvenčního zákona, je vyhláška o odměně, která se v dané věci uplatní [se zřetelem k tomu, že rozhodnutí o povolení oddlužení coby rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (§ 4 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona) bylo vydáno 12. dubna 2012] v původním (nenovelizovaném) znění (účinném do 31. prosince 2012); srov. článek II přechodných ustanovení vyhlášky č. 488/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (účinné od 1. ledna 2013).

Pro další výklad pak jsou rozhodná tato ustanovení vyhlášky o odměně:
§ 1

Odměna insolvenčního správce při konkursu

(1) Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměnu insolvenčního správce součet odměny určené z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele a odměny určené z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele.
(2) Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele činí 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli.

(3) Odměna určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí při výtěžku

od 0 do 10 mil. Kč 15 %

od 10 mil. do 50 mil. Kč 1.500.000 Kč + 10 % z částky přesahující 10 mil. Kč

od 50 mil. do 100 mil. Kč 5.500.000 Kč + 5 % z částky přesahující 50 mil. Kč

od 100 mil. do 250 mil. Kč 8.000.000 Kč + 1 % z částky přesahující 100 mil. Kč

od 250 mil. Kč 9.500.000 Kč + 0,5 % z částky přesahující 250 mil. Kč.

(4) Pro účely této vyhlášky se výtěžkem zpeněžení určeným k rozdělení mezi nezajištěné věřitele rozumí výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu a výtěžek zpeněžení určený k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za podstatou.

(5) Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000 Kč.

§ 3
Odměna insolvenčního správce při oddlužení

(1) Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku oddlužení, činí odměna insolvenčního správce

a/ při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty částku určenou podle § 1, nejméně však 45 000 Kč,

b/ při oddlužení plněním splátkového kalendáře 750 Kč za každý započatý kalendářní měsíc trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře,

c/ při oddlužení plněním splátkového kalendáře, při kterém dochází ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění, 750 Kč za každý započatý kalendářní měsíc trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře a částku určenou podle § 1 odst. 2.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že výkladem ustanovení § 38 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2010) a § 1 vyhlášky o odměně (v rozhodném znění) se zabýval již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, uveřejněném pod číslem 64/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm kromě jiného vysvětlil, že ve své rozhodovací činnosti vychází ze závěrů formulovaných k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Současně zdůraznil, že vyhláška o odměně je v intencích § 38 odst. 5 insolvenčního zákona (s účinností od 1. ledna 2014 jde o § 38 odst. 6 insolvenčního zákona) oním zvláštním předpisem, podle kterého se stanoví odměna insolvenčního správce.

V usnesení ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 NSČR 7/2015, pak Nejvyšší soud k výkladu § 1 odst. 1, 2 a 3 vyhlášky o odměně (v témže znění) doplnil, že v případě zpeněžení zajištěného i nezajištěného majetku v konkursu je do základu pro výpočet odměny zahrnuta i částka připadající na odměnu insolvenčního správce.

S těmito judikatorními závěry je napadené rozhodnutí v souladu.

V této věci, v níž je způsobem řešení dlužníkova úpadku oddlužení a zvoleným způsobem oddlužení (§ 398 odst. 1 insolvenčního zákona) pak oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, se odměna insolvenčního správce určuje postupem podle § 1 vyhlášky o odměně (srov. § 3 písm. a/ vyhlášky o odměně).

Zbývá tak prověřit správnost závěru odvolacího soudu, že výše odměny insolvenčního správce se stanoví (pouze) z částky představující výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu a výtěžek zpeněžení určený k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za podstatou, nikoliv z částky určené k vrácení dlužníkům (z hyperochy, kterou v této věci představuje částka 1.939.367,14 Kč).

Ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky o odměně poskytuje podle přesvědčení Nejvyššího soudu jednoznačný návod pro výpočet odměny insolvenčního správce. Z doslovného znění tohoto ustanovení totiž plyne, že výtěžkem zpeněžení určeným k rozdělení mezi nezajištěné věřitele (rozhodným pro stanovení odměny podle § 1 odst. 1 věty druhé vyhlášky o odměně) se rozumí „výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu“ a „výtěžek zpeněžení určený k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za podstatou“. Text dané normy nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že přebytek výtěžku zpeněžení, který se vydává dlužníkům, není významný pro určení odměny insolvenčního správce.

Neobstojí přitom námitka, že výklad zaujatý oběma soudy je nepřesvědčivý a vede k zásadnímu zpochybnění stanoveného systému odměňování insolvenčních správců. Oba soudy aplikovaly ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky v souladu s jeho dikcí a vyložily je v mezích vytyčených zákonnou úpravou (srov. § 38 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona).

Již v R 64/2011 Nejvyšší soud uvedl, že z dikce § 38 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se podává (ve spojení s ustanovením § 1 odst. 4 vyhlášky o odměně) jednoznačný posun v určování odměny při řešení dlužníkova úpadku konkursem potud, že odměna má být (je) určována z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele, tedy z částky, kterou mají (zjednodušeně řečeno) věřitelé skutečně obdržet (srov. u zajištěných věřitelů § 1 odst. 2 vyhlášky a u nezajištěných věřitelů § 1 odst. 4 vyhlášky).

Nejvyšší soud se s dovolatelem naopak shoduje v názoru o možnosti moderace vyhláškou o odměně určené odměny insolvenčního správce postupem podle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona. Je-li odměna insolvenčního správce vzhledem ke specifickým okolnostem věci nepřiměřeně nízká, je namístě ji v mezích úpravy obsažené v § 38 odst. 3 insolvenčního zákona přiměřeně zvýšit. Soudy tedy mají k dispozici prostředek, s jehož pomocí se lze vyhnout extrémům popisovaným dovolatelem v dovolání. To, že by okolnosti dané věci měly vést k takovému postupu (ke zvýšení odměny určené jen z částky, která skutečně připadá na uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů a věřitelů s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), se však ze spisu nepodává.

Budiž dodáno, že také postup prosazovaný jako jediný možný dovolatelem má svá úskalí. Kdyby mělo platit, že základem pro výpočet odměny určené z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele (ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky o odměně, ve spojení s § 1 odst. 4 a § 3 písm. a/ vyhlášky o odměně) bude i hyperocha, tedy částka dosažená zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, která jako přebytek bude dlužníku vrácena po uspokojení všech jeho věřitelů, pak by zjevně šlo o úpravu podporující postup, jehož prostřednictvím by v insolvenci byl i při poměrně nízkém „dluhovém zatížení“ dlužníka zpeněžován především ten majetek dlužníka, z nějž by vznikaly vysoké přebytky započítávané následně jako základ pro odměnu insolvenčního správce. Jakkoli nelze insolvenční správce paušálně podezřívat z takového (společensky nežádoucího) záměru, zákonná ani podzákonná úprava by je k němu neměla vybízet (a správně tak nečiní).

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že je-li zpeněžením majetkové podstaty dlužníka dosažena částka převyšující v dané insolvenční věci částku určenou k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu a částku určenou k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za podstatou, netvoří tento přebytek (hyperocha) základ pro určení výše odměny insolvenčního správce.

Dovolateli se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2017

JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu

Vydáno: 28. February 2017
Vloženo: 25. August 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin