JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 ICdo 79/2014

Neplatnost smlouvy o zpeněžení majetku mimo dražbu

Právní věty

  1. Insolvenční zákon pro případ podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu, omezil dobu, do které lze takovou žalobu podat (podle úpravy účinné do 31. prosince 2013 se tak mohlo stát do skončení insolvenčního řízení a podle úpravy účinné od 1. ledna 2014 lze takovou žalobu podat u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku). Určil také, že jde o incidenční spor.

  2. Tím, že příslušná ustanovení insolvenčního zákona omezují (vymezují) dobu, do které lze nejpozději podat takovou určovací žalobu a že předurčují (vymezením, že jde o incidenční spor) k projednání takové určovací žaloby v prvním stupni insolvenční soud, však žádným způsobem nemění (neotevírají dovolacímu soudu k posouzení jako otázku, která dosud nebyla vyřešena) výše označené ustálené judikatorní závěry, jež podmiňují úspěšnost určovací žaloby tohoto typu tím, že sporu se musí účastnit (ať již jako žalobci nebo žalovaní) všechny strany napadané smlouvy. Dodržení této podmínky (bez které musí být žaloba zamítnuta) je podle ustálené judikatury výlučně věcí žalobce (zde dovolatelky), když soud v dotčeném směru nemá poučovací povinnost.

122 ICm 2658/2011
29 ICdo 79/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, PSČ 360 01, proti žalované Miroslavě Šafránkové, MBA, MSc., se sídlem v Praze 5, Bellušova 1846, PSČ 155 00, jako insolvenční správkyni dlužníka R. V., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 122 ICm 2658/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. V., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 5483/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 122 ICm 2658/2011, 103 VSPH 79/2013-105 (KSPL 27 INS 5483/2009), takto:
I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 122 ICm 2658/2011-66, zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobkyně (M. V.) domáhala vůči žalované (Miroslavě Šafránkové, MBA, MSc., jako insolvenční správkyni dlužníka R. V.) určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 15. září 2011 (blíže identifikované ve výroku) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2014, č. j. 122 ICm 2658/2011, 103 VSPH 79/2013-105 (KSPL 27 INS 5483/2009), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Usnesením ze dne 16. října 2014, č. j. 122 ICm 2658/2011-153 (které nabylo právní moci 5. listopadu 2014), opravil insolvenční soud chybu v křestním jméně žalobkyně v záhlaví svého rozsudku z 20. listopadu 2012.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Odvolacímu soudu vytýká dovolatelka nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná od 1. ledna 2001 - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Napadené rozhodnutí je totiž v závěru, na kterém spočívá [že řízení o žalobě dle ustanovení § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu, se musí účastnit všichni, kdo ji uzavřeli, případně jejich právní nástupci, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci].

Shodně srov. již odvolacím soudem zmíněný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. února 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, číslo 2, ročník 1988, pod číslem 36, ze kterého dále vychází ve stejném duchu např.:

1/ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1999, pod číslem 12,

2/ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 1701/99,

3/ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002, uveřejněný pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,

4/ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 28 Cdo 2290/2003,

5/ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2005, sp. zn. 30 Cdo 246/2005,

6/ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. 21 Cdo 2770/2004,

7/ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 30 Cdo 2604/2004 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. I. ÚS 85/06),

8/ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 30 Cdo 2806/2005,

9/ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 30 Cdo 483/2006 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. III. ÚS 2164/07),

10/ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 217/2005,

11/ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 21 Cdo 2689/2005 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. III. ÚS 1017/07),

12/ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006,

13/ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 1879/2011 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. března 2013, sp. zn. II. ÚS 4783/2012),

Srov. dále i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. 4 Cdo 7/94, uveřejněný pod číslem 42/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Insolvenční zákon pro případ podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu, omezil (v § 289 odst. 3) dobu, do které lze takovou žalobu podat (podle úpravy účinné do 31. prosince 2013 se tak mohlo stát do skončení insolvenčního řízení a podle úpravy účinné od 1. ledna 2014 lze takovou žalobu podat u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku). Určil také (pro dobu do 31. prosince 2013 v § 289 odst. 3 části věty za středníkem, ve spojení s § 159 odst. 1 písm. f/ a v době od 1. ledna 2014 v § 159 odst. 1 písm. f/), že jde o incidenční spor.

Tím, že příslušná ustanovení insolvenčního zákona omezují (vymezují) dobu, do které lze nejpozději podat takovou určovací žalobu a že předurčují (vymezením, že jde o incidenční spor) k projednání takové určovací žaloby v prvním stupni insolvenční soud, však žádným způsobem nemění (neotevírají dovolacímu soudu k posouzení jako otázku, která dosud nebyla vyřešena) výše označené ustálené judikatorní závěry, jež podmiňují úspěšnost určovací žaloby tohoto typu tím, že sporu se musí účastnit (ať již jako žalobci nebo žalovaní) všechny strany napadané smlouvy. Dodržení této podmínky (bez které musí být žaloba zamítnuta) je podle ustálené judikatury výlučně věcí žalobce (zde dovolatelky), když soud v dotčeném směru nemá poučovací povinnost. Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 2/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2014

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu

Vydáno: 27. November 2014
Vloženo: 27. January 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin