JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 ICdo 6/2017

K platnosti ujednání o smluvní pokutě a jejímu posuzování

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyní a) Day to Day s. r. o., se sídlem v Ostravě, 28. října 829/270, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 28568508, a b) Lucie Tacákové, narozené 8. června 1978, bytem v Ostravě, Hornopolní 1455/28, PSČ 702 00, obou zastoupených JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, proti žalovanému Mgr. Michalu Machkovi, se sídlem v Ostravě, Dlouhá 53/6, PSČ 702 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice Jany Kalové, zastoupenému Mgr. Sylvou Pahutovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Dlouhá 3355/6, PSČ 702 00, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm 3891/2013 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Jany Kalové, narozené 14. srpna 1957, bytem v Ostravě, Šeříková 709/4, PSČ 700 30, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 18977/2013, o dovolání obou žalobkyní proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2016, č. j. 14 ICm 3891/2013, 13 VSOL 203/2015-118 (KSOS 14 INS 18977/2013), takto:

I. Dovolání se v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2016, č. j. 14 ICm 3891/2013, 13 VSOL 203/2015-118 (KSOS 14 INS 18977/2013), kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně pravosti v něm specifikované pohledávky co do výše 83.910,30 Kč a výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v té části prvního výroku, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně pravosti v něm specifikované pohledávky co do výše 116.089,70 Kč a výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2016, č. j. 14 ICm 3891/2013, 13 VSOL 203/2015-118 (KSOS 14 INS 18977/2013), ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 12. června 2015, č. j. 14 ICm 3891/2013-71:
- zastavil řízení mezi žalobkyní b) a žalovaným v rozsahu ve výroku blíže specifikovaném z důvodu částečného zpětvzetí žaloby (výrok I.),

- zamítl žalobu o určení, že pohledávka č. 1 žalobkyní a) a b) za dlužnicí ve výši 200.000 Kč, kterou žalobkyně přihlásily do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 18977/2013 přihláškou P1, je po právu coby pohledávka zajištěná ve výroku blíže specifikovaným zajišťovacím převodem práv a povinností spojených s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu Nová huť, identifikační číslo osoby 00050831 (dále též jen „bytové družstvo“) [výrok II.],

- zamítl žalobu o určení, že pohledávka č. 1 žalobkyně b) za dlužnicí ve výši 5.344 Kč, kterou žalobkyně b) přihlásila do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 18977/2013 přihláškou P3, je po právu coby pohledávka zajištěná ve výroku blíže specifikovaným zajišťovacím převodem práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (výrok III.),

- a zavázal žalobkyně zaplatit žalovanému společně a nerozdílně 18.695 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1) Dne 1. února 2012 uzavřely žalobkyně coby solidární věřitelky s Janou Kalovou coby obligační dlužnicí (nynější insolvenční dlužnice; dále jen „dlužnice“) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120189, na jejímž základě se zavázaly poskytnout dlužnici úvěr ve výši 100.000 Kč (dále též jen „smlouva o úvěru“ či „smlouva“). Dlužnice se ve smlouvě zavázala:

a) zaplatit žalobkyním poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 15.000 Kč,

b) vrátit žalobkyním jimi poskytnutou jistinu zvýšenou o roční 35,88% úrok v 60 pravidelných měsíčních splátkách dle předem sjednaného splátkového kalendáře, přičemž 1. až 59. splátka činily 2.990 Kč a poslední 60. splátka činila 102.990 Kč (se splatností vždy k prvnímu dni v měsíci),

c) uhradit žalobkyním v případě prodlení smluvní úrok z prodlení ve výši odpovídající zákonné sazbě úroku z prodlení,

d) zaplatit žalobkyním v případě, že neuhradí řádně a včas dvě po sobě bezprostředně jdoucí splátky (resp. čtyři jakékoli splátky), smluvní pokutu ve výši 130 % dosud dlužnicí neuhrazené jistiny a smluvních úroků, přičemž:

okamžikem vzniku nároku na smluvní pokutu (tj. ode dne následujícího po dni, jímž se stala splatnou druhá bezprostředně po sobě jdoucí splátka nebo čtvrtá jakákoli splátka, kterou dlužnice nezaplatila řádně a včas) zaniká povinnost dlužnice uhradit žalobkyním jistinu úvěru a sjednané smluvní úroky a jakékoli úhrady provedené dlužnicí ve prospěch žalobkyní se od tohoto okamžiku započítávají na smluvní pokutu,

v případě, že dlužnice uhradí žalobkyním smluvní pokutu v plném rozsahu do 30 dnů od doručení výzvy k úhradě, a nedohodnou-li se smluvní strany jinak, uzavřou žalobkyně s dlužnicí dohodu o prominutí dluhu ve výši 23 % smluvní pokuty,

e) zaplatit žalobkyním smluvní pokutu ve výši 100.000 Kč z důvodu podstatného porušení smlouvy,

f) zaplatit žalobkyním smluvní pokutu ve výši 5.000 Kč za prodlení s hrazením podnájemného (v podrobnostech viz níže),

g) zaplatit žalobkyním smluvní pokutu ve výši 10.000 Kč za podstatné porušení podnájemní smlouvy (v podrobnostech viz níže).

Dlužnice se tak smlouvou o úvěru zavázala zaplatit věřitelkám celkem 294.400 Kč, z čehož 194.400 Kč tvořily náklady úvěru. Roční procentní sazba nákladů úvěru (dále jen „RPSN“) byla ve výši 52,94 %, v podkladech poskytnutých dlužnici před uzavřením smlouvy však byla uvedena v chybné výši 44,13 %. Podle smlouvy sloužila k zajištění všech závazků dlužnice dohoda o zajišťovacím převodu práv a povinností dlužnice spojených s jejím členstvím v bytovém družstvu a blankosměnka č. 1022012 s nevyplněnou směnečnou sumou a datem splatnosti, kterou dlužnice vystavila ve prospěch žalobkyní při uzavření smlouvy.

2) Téhož dne, tj. 1. února 2012, uzavřely dlužnice a žalobkyně b) dohodu o zajišťovacím převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále též jen „dohoda“ či „dohoda o zajišťovacím převodu členských práv“), kterou dlužnice coby převodkyně převedla svá členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu (mezi nimi i právo nájmu příslušného družstevního bytu) na žalobkyni b) [jednatelku žalobkyně a)] za účelem zajištění závazků dlužnice plynoucích ze smlouvy o úvěru, dohody o zajišťovacím převodu členských práv a podnájemní smlouvy.

V dohodě o zajišťovacím převodu členských práv si strany ujednaly, že v případě, že dlužnice splní řádně a včas všechny své závazky ze smlouvy o úvěru, dohody o zajišťovacím převodu členských práv a podnájemní smlouvy, členská práva a povinnosti, jež jsou předmětem dohody, na ni přejdou bez dalšího zpět; nesplní-li dlužnice závazky ze smlouvy, žalobkyně b) je oprávněna převést členská práva a povinnosti na třetí osobu za tržní cenu. Částku, o kterou bude úplata za převod převyšovat neuhrazené závazky dlužnice, vyplatí žalobkyně b) dlužnici bezodkladně po nabytí těchto finančních prostředků.

3) Spolu s dohodou uzavřely žalobkyně b) coby nájemkyně a dlužnice coby podnájemkyně dne 1. února 2012 rovněž smlouvu o podnájmu bytu (dále jen „podnájemní smlouva“), na jejímž základě byla dlužnice nadále (po dobu jednoho roku) oprávněna užívat družstevní byt za „podnájemné“ (úplatu za užívání bytu) ve výši 2.935 Kč měsíčně.

4) Žalobkyně a) vyplatila dlužnici 1. února 2012 částku 100.000 Kč.

5) Dlužnice uhradila řádně a včas 6 měsíčních splátek ve výši 2.990 Kč, 7. a 8. splátku zaplatila opožděně 11. září 2012 a 11. října 2012. Následně uhradila další platby ve výši 2.990 Kč, a to 11. října 2012, 16. listopadu 2012 a 14. prosince 2012. Přípisem ze dne 28. března 2013 (jenž si dlužnice nevyzvedla) žalobkyně vyčíslily dlužnici smluvní pokutu k datu 2. října 2012 na 363.220 Kč, s ohledem na pozdější platby pak činila její neuhrazená výše 354.250 Kč.

6) Usnesením ze dne 14. srpna 2013, č. j. KSOS 14 INS 18977/2013-A-4, zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice, insolvenčním správcem ustanovil žalovaného a povolil řešení úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 7. ledna 2015, č. j. KSOS 14 INS 18977/2013-B-6, pak insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice zpeněžením její majetkové podstaty.

7) Žalobkyně přihlásily přihláškou pohledávky P1 do insolvenčního řízení dlužnice společnou nevykonatelnou pohledávku č. 1 ve výši 200.000 Kč z titulu smluvní pokuty [popsané pod bodem 1 písm. d) shora], označenou jako splatnou od 2. října 2012 a zajištěnou převodem členských práv a povinností dlužnice v bytovém družstvu (popsaným pod bodem 2 shora) [dále jen „první pohledávka“].

8) Žalobkyně b) přihlásila přihláškou pohledávky P3 do insolvenčního řízení dlužnice nevykonatelnou pohledávku č. 1 ve výši 26.415 Kč z titulu nezaplaceného podnájemného, označenou jako splatnou vždy ke 25. dni v měsíci od 25. prosince 2012 do 25. srpna 2013 (viz bod 3 shora) a zajištěnou převodem členských práv a povinností dlužnice v bytovém družstvu (popsaným pod bodem 2 shora) [dále jen „druhá pohledávka“].

9) U přezkumného jednání konaného dne 6. listopadu 2013 uznal žalovaný první pohledávku do výše 83.910,30 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a popřel její pravost a výši v rozsahu 116.089,70 Kč z důvodu, že smluvní pokuta sjednaná jako součet 130 % neuhrazené jistiny a 130 % neuhrazených smluvních úroků je nepřiměřeně vysoká, dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), v rozporu s dobrými mravy, a tudíž je ujednání o takové smluvní pokutě absolutně neplatné. Insolvenční správce popřel i zajištění první pohledávky, neboť dohoda o převodu nemá všechny obsahové náležitosti vymezené judikaturou Nejvyššího soudu.

10) U téhož přezkumného jednání žalovaný popřel pravost druhé pohledávky, neboť z důvodu neplatnosti dohody o zajišťovacím převodu členských práv nemohla být platně uzavřena navazující podnájemní smlouva.

11) Vyrozumění o popření obou pohledávek bylo žalobkyním doručeno 8. listopadu 2013, projednávaná žaloba byla u soudu podána 18. listopadu 2013.

12) Podáním ze dne 23. června 2014 vzala žalobkyně b) žalobu o určení pravosti druhé pohledávky zčásti zpět (co do výše 21.071 Kč).

Insolvenční soud - poté, co shledal, že žaloba je včasná, neboť byla podána v souladu s § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání - dovodil, že s ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru, kterou dlužnice neuzavírala jako podnikatelka, je při posouzení platnosti jejích ujednání nutné aplikovat ve shodě s § 262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ustanovení občanského zákoníku, zejména § 55 a § 56.

Uvedl, že s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, je nutné zvážit všechny funkce smluvní pokuty, tj. preventivní, uhrazovací a sankční. V projednávané věci výše smluvní pokuty značnou měrou přesáhla původní částku 100.000 Kč poskytnutou jako úvěr (po odečtení poplatku za poskytnutí úvěru toliko 85.000 Kč), když žalobkyně vyčíslily smluvní pokutu ke dni vzniku nároku na ni částkou 363.220 Kč (součet nesplacené jistiny a neuhrazených smluvních úroků vynásobený koeficientem 1,3), což představuje čtyřnásobek dlužnici skutečně poskytnuté částky. Takováto výše smluvní pokuty pro případ prodlení s úhradou dvou po sobě jdoucích splátek ve výši 2.990 Kč postrádá podle insolvenčního soudu jakoukoli preventivní, uhrazovací i sankční funkci a vede k poškození dlužnice, která 7. i 8. splátku uhradila s 10denním prodlením.

Podle insolvenčního soudu bylo nutné rovněž přihlédnout k tomu, že úvěr byl zajištěn i dalšími smluvními pokutami [popsanými výše pod bodem 1 písm. e), f) a g)], smluvním úrokem z prodlení, zajišťovacím převodem členských práv a povinností dlužnice v bytovém družstvu, jejichž hodnota rovněž několikanásobně převyšuje částku fakticky poskytnutou dlužnici, a blankosměnkou. Dále nelze přehlédnout výraznou 52,94% RPSN (o které žalobkyně dlužnici před uzavřením smlouvy o úvěru nesprávně informovaly, když v informačním formuláři uvedly RPSN 44,13 %).

Insolvenční soud uzavřel, že smluvní pokuta je zcela zjevně nepřiměřená a „rámcově přesahuje“ jak preventivní, tak uhrazovací a sankční funkci. Samy žalobkyně uvedly, že uplatňují první pohledávku toliko ve výši 200.000 Kč, protože mají za to, že uplatnění nároku nad rámec této částky by bylo nemorální. Jelikož ujednání o smluvní pokutě je „nepřípustné“ ve smyslu § 56 obč. zák., je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatné, pročež nelze žalobkyním přiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty v jakékoli (i nižší) výši; úprava smluvní pokuty v občanském zákoníku její moderaci neumožňuje.

Žaloba o určení pravosti první pohledávky je pak podle insolvenčního soudu co do výše 83.910,30 Kč nedůvodná i z toho důvodu, že v tomto rozsahu žalovaný insolvenční správce první pohledávku uznal z titulu bezdůvodného obohacení, a ta je tudíž v uvedené výši zjištěna.

S poukazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“), pak insolvenční soud uzavřel, že dohoda o zajišťovacím převodu členských práv (popsaná výše pod bodem 2) je absolutně neplatná, neboť v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím neobsahuje ujednání o tom, jaký vliv na „vlastnické právo“ žalobkyně b) bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužnicí z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Žalobkyním tak v důsledku neplatně sjednané dohody o zajišťovacím převodu členských práv nevznikl nárok na uspokojení jejich pohledávky ze zajištění.

Vzhledem k absolutní neplatnosti dohody se žalobkyně b) nestala členkou bytového družstva a nájemkyní družstevního bytu; nemohla tudíž platně uzavřít s dlužnicí podnájemní smlouvu. Naopak dlužnice nepřestala být členkou bytového družstva a nájemkyní družstevního bytu, nevznikla jí proto povinnost platit žalobkyni b) „podnájemné“; ani druhá pohledávka tudíž není po právu.

Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou žalobkyní potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích II., III. a IV. (první výrok) a zavázal žalobkyně zaplatit žalovanému společně a nerozdílně 4.114 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o nutnosti aplikace ustanovení chránících spotřebitele zakotvených v občanském zákoníku a v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, na projednávanou věc, jakož i se závěrem o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě sjednané ve výši 130 % dosud dlužnicí neuhrazené jistiny a smluvních úroků pro rozpor s dobrými mravy, přičemž pro stručnost odkázal na přiléhavé závěry v odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu.

Na uvedeném podle odvolacího soudu - vzhledem k absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě - ničeho nemění ani skutečnost, že se žalobkyně zavázaly prominout dlužnici dluh ve výši 23 % smluvní pokuty v případě, že ji zaplatí do 30 dnů od doručení výzvy k úhradě, ani to, že žalobkyně přihlásily pohledávku do insolvenčního řízení v nižší výši.

Odvolací soud - s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, a ze dne 26. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013 - dovodil, že moderaci smluvní pokuty v závazkových právních vztazích upravených občanským zákoníkem (resp. upravených obchodním zákoníkem, na něž však dle § 262 odst. 4 obch. zák. dopadá úprava spotřebitelského práva) zákon nepřipouští.

Výhrada žalobkyní, podle níž by jimi uplatněný nárok bylo možné posoudit jako nárok na vrácení jistiny úvěru a zaplacení úroku z úvěru, podle odvolacího soudu rovněž neobstojí; právo na zaplacení smluvní pokuty je totiž samostatným majetkovým právem s vlastním skutkovým základem, přičemž z vylíčení rozhodujících skutečností v přihlášce první pohledávky i v žalobě vyplývá, že žalobkyně uplatnily nárok na zaplacení smluvní pokuty. „To, že smluvní pokuta, resp. její výše, ‚odpovídá‛ jistině úvěru a části smluvních úroků, jak odvolatelé dále namítají, je bez významu; tato odvolateli namítaná skutečnost je pouze odrazem dohodnutého způsobu určení smluvní pokuty,“ uzavřel odvolací soud.

Závěrem odvolací soud konstatoval, že sdílí názor insolvenčního soudu o nedůvodnosti žaloby ohledně první pohledávky co do částky 83.910,30 Kč pro její uznání žalovaným, jakož i o nedůvodnosti žaloby ohledně druhé pohledávky pro neplatnost dohody o zajišťovacím převodu členských práv (z důvodu nedostatku jejích podstatných náležitostí) a na ni navazující podnájemní smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně společné dovolání, opírajíce jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) [majíce za to, že následující dovolacím soudem vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak], uplatňujíce dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíce, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatelky zdůrazňují (citujíce závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010), že v bodu 2.13. smlouvy o úvěru byla smluvní pokuta sjednána tak, že okamžikem vzniku nároku na ni zaniká povinnost dlužnice uhradit dovolatelkám jistinu úvěru a sjednané smluvní úroky a jakékoli úhrady provedené dlužnicí ve prospěch dovolatelek se od tohoto okamžiku započítávají na smluvní pokutu; smluvní pokuta ve sjednané výši tudíž plní jak uhrazovací, tak zajišťovací funkci, neboť jejím uhrazením by došlo k zaplacení jistiny úvěru a dosud nezaplacených smluvních úroků (v tomto rozsahu konzumuje původní smluvní povinnost) zvýšených o 30 %.

Podle názoru dovolatelek by dovolací soud měl přehodnotit svou dosavadní judikaturu zejména v případě, kdy smluvní pokuta prakticky konzumuje zajišťovanou povinnost a jejím uhrazením zajišťovaná povinnost zanikne, jako je tomu v projednávané věci. Taková smluvní pokuta svým obsahem nepochybně naplňuje uhrazovací funkci, tím spíše, nebyla-li sankční část smluvní pokuty (30 %) přihláškou vůbec uplatněna.

Za dané situace není podle dovolatelek důvodu vyloučit možnost moderace výše smluvní pokuty, neboť ochranu spotřebitele nelze přepínat a po věřiteli nelze spravedlivě požadovat, aby nemohl uplatnit vůbec žádnou smluvní pokutu. Moderace výše smluvní pokuty přispěje zachování rovnosti stran smlouvy, i tuto otázku by tak dovolací soud měl posoudit jinak.

Podle dovolatelek by se dovolací soud měl odchýlit i od svých závěrů učiněných v R 45/2009, neboť sám připustil, že rozvazovací podmínka nemusí být v dohodě o zajišťovacím převodu členských práv a povinností výslovně sjednána, když stejný následek, jaký má splnění rozvazovací podmínky (splněním zajištěného závazku), plyne ze samotné podstaty zajišťovacího převodu (jeho akcesorické povahy ve vztahu k zajišťovanému závazku). Uhradí-li dlužnice celý svůj závazek zajištěný převodem členských práv a povinností (bez ohledu na to, zda před splatností či po splatnosti), zajištění (dohoda o zajišťovacím převodu) ze zákona zanikne, a to i v případě, nebyla-li v dohodě sjednána rozvazovací podmínka. Dohoda uzavřená v projednávané věci přitom obnovení členství dlužnice v bytovém družstvu úhradou zajištěných závazků z jiných zdrojů než prodejem členských práv a povinností v době prodlení dlužnice nevyloučila.

A konečně dovolatelky brojí proti tomu, že soudy přiznaly žalovanému náhradu nákladů řízení, přestože je sám zároveň advokátem a v projednávané věci se nechává zastupovat jiným advokátem (se kterým fakticky vykonává advokacii ve formě úzké spolupráce) jen za účelem vzniku nároku na úhradu nákladů právního zastoupení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013.

I. Ke druhé pohledávce:

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, jež je veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na webových stránkách tohoto soudu).

Brojí-li žalobkyně a) i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok III. rozsudku insolvenčního soudu zamítající žalobu žalobkyně b) o určení pravosti (druhé) pohledávky, napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu, který se nedotýká jejích poměrů; dovolání žalobkyně a) tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné.

Dovolání žalobkyně b) [dále též jen „druhá dovolatelka“] proti výše uvedené části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu (tj. týkající se druhé pohledávky) Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., protože nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Je tomu tak proto, že v rozhodnutí R 45/2009 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky) se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.

Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od citovaných závěrů ani v projednávané věci, ve které odvolací soud uzavřel, že dohoda o zajišťovacím převodu členských práv postrádá právě ujednání o tom, jaký vliv bude mít pozdní uspokojení pohledávky dlužnicí z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Druhá dovolatelka v dovolání toliko polemizuje s výše uvedenými závěry a nadto svou argumentaci směřuje pouze k vyvrácení závěru o nezbytnosti sjednání první z uvedených postrádaných náležitostí dohody; k tomu, že dohoda neobsahuje ujednání o účelu, na jaký mají být použity užitky ze zajištění, se druhá dovolatelka nijak nevyjádřila.

II. K první pohledávce:

I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).

Dovolání obou dovolatelek proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku insolvenčního soudu zamítající žalobu o určení pravosti první pohledávky, Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené co do výše 83.910,30 Kč odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť v rozsahu této částky soudy obou stupňů nevyhověly žalobě mimo jiné z důvodu, že žalovaný první pohledávku v uvedeném rozsahu uznal. Tento samostatný důvod zamítnutí (části) žaloby dovolatelky v dovolání nijak nenapadají.

Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku insolvenčního soudu zamítající žalobu o určení pravosti první pohledávky, je co do výše 116.089,70 Kč přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, která - v souvislostech předestřených v dovolání - nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. při jejímž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Z § 497 obch. zák. plyne, že smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy (mimo jiné) ze smlouvy o úvěru (§ 497).

Z § 262 odst. 4 obch. zák. se podává, že ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Z § 55 odst. 2 obč. zák. plyne, že ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.

Z § 56 odst. 1 obč. zák. plyne, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Z § 544 obč. zák. se podává, že sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odstavec 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odstavec 2).

Odvolacímu soudu lze přitakat v tom, že občanský zákoník neumožňuje moderaci výše smluvní pokuty. Uvedený závěr se podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. z rozsudků sp. zn. 33 Odo 1385/2004 a 33 Cdo 3562/2013 přiléhavě citovaných odvolacím soudem), přičemž Nejvyšší soud nemá důvod jej měnit ani v projednávané věci.

Dovolání je (v rozsahu, v jakém je přípustné) přesto důvodné.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (viz rozsudky sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 a 32 Cdo 1432/2010).

Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků; i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ačkoli se z výše citované judikatury podává, že uhrazovací funkce smluvní pokuty je posuzována primárně z hlediska v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat, nelze odhlédnout od konkrétních okolností projednávané věci. V ní ze smlouvy o úvěru (bodu 2.13.) plyne, že ujednání o smluvní pokutě mělo smíšenou povahu: jednak nahrazovalo ujednání o „zesplatnění“ dluhu, když okamžikem vzniku nároku dovolatelek na zaplacení smluvní pokuty měla zaniknout povinnost dlužnice uhradit dovolatelkám jistinu úvěru a dosud nezaplacené smluvní úroky (smluvní pokuta tuto povinnost - slovy dovolatelek - konzumovala), zároveň smluvní pokuta zahrnovala sankční složku ve výši 30 % uvedených neuhrazených částek.

Odvolací soud vyhodnotil uhrazovací funkci smluvní pokuty neúplně, když uzavřel, že skutečnost, že smluvní pokuta odpovídá jistině úvěru a části smluvních úroků, je bez významu, neboť je pouze „odrazem dohodnutého způsobu určení smluvní pokuty“. Opomenul zohlednit, že smluvní pokuta v projednávané věci nahrazuje původní závazek ze smlouvy o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky (§ 497 obch. zák.), pročež je skutečná výše (sankční části) smluvní pokuty 30 % jistiny úvěru a neuhrazených smluvních úroků, nikoli 130 %.

Z uvedeného důvodu je právní posouzení odvolacího soudu neúplné, a tudíž i nesprávné. Za situace, kdy smluvní pokuta slouží nejen k uhrazení možných škod, jež mohou porušením smluvní povinnosti vzniknout, ale i k uhrazení hlavního peněžitého závazku zajištěného smluvní pokutou, je pro komplexní posouzení splnění uhrazovací funkce smluvní pokuty nezbytné posoudit i to, v jaké výši (zda vůbec) vznikl dovolatelkám nárok na zaplacení hlavního peněžitého závazku, tj. platnost samotné smlouvy o úvěru (např. z hlediska souladu výše smluvních úroků s dobrými mravy), nikoli jen ujednání o smluvní pokutě, a důsledky případného nesplnění informační povinnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 4838/2015).

Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Správností dovoláním napadených výroků o nákladech řízení se Nejvyšší soud nezabýval, neboť je zrušil coby výroky závislé na výroku ve věci samé. Nadto, za situace, kdy dovolatelky byly zavázány zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů celkem 22.809 Kč, je přípustnost dovolání k posouzení otázky existence nároku žalovaného na náhradu nákladů řízení vyloučena § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jenž určuje, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné také proti rozhodnutím o nákladech řízení, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha právních vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje; v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. května 2017

JUDr. Filip Cileček
předseda senátu

Vydáno: 31. May 2017
Vloženo: 31. August 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás