JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 736/2016

Zastoupení společnosti advokátem v řízení o společnické žalobě

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Dr. S. P., M.B.A., zastoupeného Mgr. Tomášem Radou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 432/11, PSČ 370 01, proti žalované ENVI a. s., se sídlem v Třeboni, Dukelská 145, PSČ 379 01, identifikační číslo osoby 47217731, zastoupené JUDr. Svatomírem Mlčochem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Karla Tomana 1038/9, PSČ 370 06, o zaplacení 447.264 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1923/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2015, č. j. 8 Cmo 56/2015-233, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2015, č. j. 8 Cmo 56/2015-233, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. listopadu 2014, č. j. 13 Cm 1923/2011-206, uložil žalované zaplatit žalobci 414.737,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 32.526,50 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.).
Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:

1) Žalovaná (v té době ENVI, s. r. o.), jejímž jménem jednal žalobce coby její společník, uzavřela dne 23. září 2009 s advokátní kanceláří KŠB Servis v. o. s. (dále jen „advokátní kancelář K“) smlouvu o poskytování právních služeb (dále též jen „smlouva“). Advokátní kancelář K se ve smlouvě zavázala poskytovat žalované právní služby související s jejím zastupováním v soudním řízení o náhradu škody vedeném vůči jejím jednatelům u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 8/2009.

2) Strany smlouvy si sjednaly, že advokátní kanceláři K náleží odměna za poskytnuté služby účtovaná na základě pevné částky za odpracovanou hodinu s následujícími sazbami: advokát - společník 5.000 Kč za hodinu, advokát 4.000 Kč za hodinu, koncipient 2.500 Kč za hodinu (čl. 1. 1. smlouvy). Vedle odměny za počet odpracovaných hodin měla advokátní kancelář K dle smlouvy nárok na náhradu případných nákladů účelně vynaložených v souvislosti s poskytováním právních služeb, např. nákladů na ubytování, stravné, cestovné a tzv. ztrátové časy (ve výši poloviny sazby příslušného právníka), nákladů vynaložených na poštovné, správní poplatky, tisk a kopírování, telefonní či faxová spojení (čl. 2. 2. smlouvy).

3) Smluvní strany si dále dohodly, že smlouvou se řídí i právní služby poskytnuté v předmětné věci před uzavřením smlouvy (čl. 7. 3. smlouvy).

4) Dne 30. září 2009 učinil žalobce vůči advokátní kanceláři K ručitelské prohlášení, v němž se zavázal, že na základě první výzvy od advokátní kanceláře K uspokojí veškeré splatné pohledávky, jež má advokátní kancelář K vůči žalované, jestliže žalovaná řádně a včas nesplní své závazky vůči advokátní kanceláři K dle smlouvy o poskytování právních služeb, a to aniž by bylo třeba předchozí výzvy advokátní kanceláře K vůči žalované.

5) Advokátní kancelář K vystavila žalované dne 13. listopadu 2009 (první) fakturu č. 1 - 2477/2009 na částku 189.904 Kč za právní služby poskytnuté v období od 1. září 2009 do 31. října 2009. Přípisem ze dne 11. prosince 2009 vyzvala žalobce coby ručitele k zaplacení 189.904 Kč, neboť žalovaná tuto částku nezaplatila.

6) Dne 7. dubna 2010 vystavila advokátní kancelář K žalované (druhou) fakturu č. 1 - 477/2010 na částku 203.761 Kč za právní služby poskytnuté od 1. listopadu 2009 do 28. února 2010 a dne 14. května 2010 (třetí) fakturu č. 1 - 843/2010 na částku 53.599 Kč za právní služby poskytnuté od 1. dubna 2010 do 30. dubna 2010.

7) Advokátní kancelář K vystavila žalobci dne 8. dubna 2010 potvrzení, že jí částku 189.904 Kč (z první faktury) zaplatil 15. prosince 2009. Dne 25. listopadu 2010 pak vystavila žalobci potvrzení o zaplacení částek 203.761 Kč (z druhé faktury) a 53.599 Kč (z třetí faktury) k témuž dni.

8) Žalobce vyzval žalovanou přípisem ze dne 29. listopadu 2010 k úhradě nákladů právního zastoupení advokátní kanceláří K v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 8/2009. Přípisem ze dne 14. prosince 2010 žalovaná sdělila žalobci, že odmítá úhradu provést, neboť se necítí být smlouvou o poskytování právních služeb vázána; nadto je podle ní sjednaná odměna nepřiměřeně vysoká.

9) Dne 10. října 2011 došlo ke změně právní formy žalované ze společnosti s ručením omezeným na akciovou společnost.

10) Přípisem ze dne 9. prosince 2011 vyzval žalobce žalovanou, aby mu zaplatila 189.904 Kč z titulu ručení, lhůtu splatnosti stanovil do 14. prosince 2011. Žalovaná žalobci přípisem ze dne 2. ledna 2012 sdělila, že mu požadovanou částku nezaplatí. Následně žalobce vyzval žalovanou přípisem ze dne 20. dubna 2012 k zaplacení 203.761 Kč a 53.599 Kč z titulu ručení se lhůtou splatnosti do 30. dubna 2012, na což žalovaná reagovala přípisem ze dne 3. května 2012, v němž opět odmítla uhradit žalobcem požadované částky.

Na takto ustaveném základě soud prvního stupně nejprve konstatoval, že je nutné rozlišovat mezi žalobcem coby společníkem podávajícím žalobu jménem společnosti podle § 131a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a žalobcem coby ručitelem ve smyslu § 303 a násl. obch. zák.

Oprávnění žalobce uzavřít jménem žalované smlouvu o poskytování právních služeb vyplývá výslovně z ustanovení § 131a odst. 1 věty druhé obch. zák. Pokud by žalobce- teoreticky vzato - v souvislosti se smlouvou o poskytování právních služeb svého práva zastupovat žalovanou zneužil, porušil by tím § 56a odst. 1 obch. zák. a žalovaná by se mohla domáhat náhrady škody (proti společníku, nikoli proti ručiteli) takovýmto porušením vzniklé, dovodil soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2003, pod číslem 57, který je veřejnosti dostupný - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách

Soud se proto zabýval jen skutečnostmi a tvrzeními souvisejícími s ručitelským závazkem žalobce. Nejprve vysvětlil, proč není nárok žalobce promlčený, a následně konstatoval, že s ohledem na uspokojení věřitele (advokátní kanceláře K) ručitelem (žalobcem) bez vědomí dlužnice (žalované) může tato v souladu s § 306 odst. 2 a § 309 obch. zák. uplatnit veškeré námitky, jež měla vůči věřiteli, proti ručiteli. Soud se tak mohl zabývat otázkou (ne)přiměřenosti požadované odměny jak z důvodu výše dohodnutých sazeb, tak z důvodu tvrzeného nadhodnocení počtu provedených úkonů právní služby.

K tomu soud uzavřel, že v řízení „nebylo prokázáno“, že by dohodnutá výše hodinové sazby odměny advokátní kanceláře K byla neobvyklá (za tímto účelem provedl soud dokazování písemnými vyjádřeními advokátních kanceláří, předloženými žalobcem) a žádným z důkazů nebyla zpochybněna ani věrohodnost údajů obsažených v přílohách jednotlivých faktur týkajících se jednotlivých úkonů právní služby a hotových výdajů.

Žalobce tak - dle názoru soudu - nebyl povinen platit pouze částky týkající se úkonů provedených přede dnem uzavření smlouvy o poskytování právních služeb (tj. před 23. zářím 2009), tedy celkem 32.526,66 Kč. Tyto úkony právní služby totiž nemohly být poskytnuty na základě smlouvy sjednané po jejich uskutečnění; jejich „právní základ“ musel být ve vztahu k žalovanému jiný (např. z titulu bezdůvodného obohacení, netvrdí-li žalobce existenci jiné smlouvy), přičemž na tom nic nemění ani článek 7. 3. smlouvy, jenž tyto úkony režimu smlouvy podřizuje. Za závazek žalované zaplatit advokátní kanceláři K za právní služby poskytnuté před uzavřením smlouvy žalobce neručil.

Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvoláním obou účastníků řízení zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K oprávnění žalobce uzavřít jménem žalované smlouvu o poskytování právních služeb odvolací soud uvedl, že spor podle § 131a obch. zák. může vést jménem společnosti její společník nebo osoba jím zmocněná, kterou může být i advokát; žalobce byl tedy oprávněn uzavřít jménem společnosti smlouvu ve vztahu k řízení vedenému podle uvedeného ustanovení obchodního zákoníku. Přitom sama skutečnost, že jiní advokáti jsou schopni poskytnout právní služby za nižší hodinové sazby, než jaké byly dohodnuty v projednávané věci, neznamená, že stranami smlouvy sjednané sazby jsou nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy. Dohodnuté sazby se nevymykají hodinovým sazbám za služby advokáta v obdobných věcech, zejména v Praze, konstatoval odvolací soud; výše sazeb tak nemůže být důvodem neplatnosti smlouvy.

Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, že by měla hradit odměnu jen do výše sazeb mimosmluvní odměny zakotvených ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátním tarifu). Vysvětlil, že podle § 1 advokátního tarifu se odměna advokáta za poskytování právních služeb řídí smlouvou uzavřenou s klientem; jen není-li odměna dohodnuta, řídí se ustanoveními o mimosmluvní odměně. V projednávané věci byla odměna advokáta ve smlouvě dohodnuta, a to jako odměna časová podle § 4 advokátního tarifu, přičemž nešlo o odměnu dané věci nepřiměřenou a v nepoměru k hodnotě a složitosti věci.

Při posuzování výhrady žalované, podle níž advokátní kancelář K počet provedených úkonů ve fakturách nadhodnotila a v řízení sp. zn. 13 Cm 8/2009 by měla nárok jen na odměnu za 4 úkony právní služby, však podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, když uzavřel, že žádným z důkazů nebyla zpochybněna věrohodnost údajů obsažených v přílohách k jednotlivým fakturám, přestože žalovanou nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ohledně toho, které úkony právní služby nebyly poskytnuty, byly nadbytečné, nebyly poskytnuty v takovém rozsahu, že by bylo možné za ně odměnu účtovat apod. Soud prvního stupně tak dle názoru odvolacího soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Ani ve vztahu k závěru o částečné nedůvodnosti žaloby co do výše 32.526,50 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost stanovenou § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť žalobce nepoučil o jeho povinnosti tvrdit a prokazovat, na základě jaké dohody (důvodu) advokátní kancelář K poskytla žalované právní služby v období před uzavřením smlouvy, tj. před 23. zářím 2009.

Závěrem se odvolací soud ztotožnil s názory soudu prvního stupně, že žalovaný nárok nebyl promlčen a že v případě zneužití práva podat žalobu podle § 131a obch. zák. žalobcem (jež je porušením § 56a obch. zák.) se žalovaná může následně domáhat náhrady škody takovým porušením vzniklé.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o § 237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:

1) zda § 131a obch. zák. opravňuje společníka společnosti s ručením omezeným, který podal jménem společnosti žalobu o náhradu škody proti jejím jednatelům, uzavřít jménem společnosti s advokátem smlouvu o poskytování právních služeb, resp. dohodu o odměně za jejich poskytování, a zavázat tak společnost k úhradě smluvní odměny;

2) zda společnost s ručením omezeným může úspěšně použít námitku zneužití práva společníkem podle § 56a odst. 1 obch. zák. již v řízení o zaplacení nároku společníka z titulu ručení za závazky společnosti sjednané (společníkem jménem společnosti) ve smlouvě o poskytování právních služeb, „jejíž uzavření bylo zneužitím práva společníka“.

K první otázce dovolatelka uvádí, že § 131a obch. zák. zakládá postavení společníka coby zákonného zástupce společnosti s ručením omezeným podle § 21 odst. 2 o. s. ř., poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3677/2012.

Z právní teorie i judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 963/2003, uveřejněného pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4622/2009) se podle dovolatelky podává, že oprávnění jednat za právnickou osobu je v § 21 o. s. ř. sice stanoveno v návaznosti na hmotné právo upravující jednání jejím jménem, ale zcela samostatným způsobem, na hmotném právu jinak nezávislým. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 2667/2013, pak plyne, že dohoda o zastoupení je hmotněprávním úkonem, který musí být za právnickou osobu uzavřen způsobem vyplývajícím z hmotného práva.

Z výše uvedeného dle názoru dovolatelky vyplývá, že § 131a obch. zák. je nutné vykládat restriktivně, a to tak, že opravňuje společníka společnosti s ručením omezeným jednat jménem společnosti a činit za ni úkony jen v samotném soudním řízení; toto ustanovení naopak nezakládá oprávnění společníka činit jménem společnosti jakékoli hmotněprávní úkony, tudíž nemá právo uzavřít jménem společnosti smlouvu o poskytování právních služeb a sjednat v ní dohodu o odměně za jejich poskytování (odměnu advokáta by měl hradit sám společník, který odměnu sjednal). S ohledem na neplatnost smlouvy v projednávané věci nemohl žalobce podle dovolatelky platně sjednat ani svůj ručitelský závazek.

Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že společník je oprávněn zvolit společnosti právního zástupce na její náklady, dovolatelka dovozuje, že se výše odměny advokáta musí řídit ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Společník totiž nemusí mít povědomí o finanční situaci společnosti a o tom, kolik si společnost může dovolit za právní zastoupení zaplatit. Nadto žalobu často podává a dohodu o zastoupení sjednává proti její vůli.

Ve vztahu ke druhé otázce dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož zneužití práva společníka podat jménem společnosti žalobu podle § 131a obch. zák. dává společnosti toliko možnost domáhat se následně náhrady škody takovým porušením vzniklé v samostatném soudním řízení. Podle dovolatelky výkon práv způsobem, jenž porušuje § 56a odst. 1 obch. zák., je porušením zákona, resp. jednáním v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, a jako takové nemůže požívat právní ochrany.

Podle názoru dovolatelky se soudy měly již v projednávané věci zabývat její námitkou, že žalobce zneužil podáním žaloby podle § 131a obch. zák., uzavřením smlouvy o poskytování právních služeb či převzetím ručitelského závazku svých práv společníka. Je nepřípustné, aby společnost v takové situaci nejprve musela společníkovi zaplatit částku, kterou za ni z titulu ručení uhradil, a teprve poté by se (samostatnou žalobou) vůči němu mohla domáhat jejího vrácení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání podrobně vyvrací jednotlivé dovolací námitky dovolatelky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, resp. zamítl.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k posouzení dovolatelkou předestřených otázek, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.

Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013.

Podle § 21 o. s. ř. za právnickou osobu jedná a) člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna, nebo b) její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo c) vedoucí jejího odštěpného závodu, jde-li o věci týkající se tohoto závodu, nebo d) její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, stanoví-li tento nebo zvláštní zákon, že za právnickou osobu jednají jiné osoby (odstavec 2).

Z § 131a odst. 1 obch. zák. se podává, že každý společník je oprávněn podat jménem společnosti žalobu o náhradu škody proti jednateli, který odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobil, a žalobu o splacení vkladu proti společníkovi, který je v prodlení se splacením vkladu. Jiná osoba než společník, který žalobu podal, nebo osoba jím zmocněná nemůže v řízení činit úkony za společnost nebo jejím jménem.

Dovolatelce lze přitakat v tom, že společník společnosti s ručením omezeným vystupuje v řízení o žalobě podle § 131a obch. zák. (tzv. actio pro socio či společnické žalobě) v souladu s § 21 odst. 2 o. s. ř. jako zákonný zástupce společnosti. Účastníkem řízení (žalobcem) je v takovém řízení sama společnost (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3663/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněného pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1800/2014, dovolatelkou citovaného usnesení sp. zn. 29 Cdo 3677/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 2738/2016).

Přímo z dikce § 131a odst. 1 věty druhé obch. zák. však plyne, že v řízení vedeném podle tohoto ustanovení může činit úkony za společnost nebo jejím jménem jen společník nebo osoba jím k tomu zmocněná (jinými slovy - osoba zmocněná společníkem k zastupování společnosti, jež je účastníkem řízení).

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu i literatura jsou zajedno v tom, že při zastoupení na základě plné moci je třeba rozlišovat mezi dohodou o plné moci a samotnou plnou mocí. Dohoda o plné moci (zmocnění) neboli dohoda o zastoupení je smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek. Uzavřením této dohody (typově např. smlouvy příkazní či mandátní) vzniká vnitřní právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu osvědčuje, resp. deklaruje navenek, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje smluvní právní vztah zastoupení, vzniklý na základě dohody o zmocnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4445/2010, a judikaturu a literaturu v něm citovanou).

Z uvedeného plyne, že opravňuje-li ustanovení § 131a odst. 1 věty druhé obch. zák. společníka ke zmocnění jiné osoby k zastupování společnosti v řízení podle tohoto ustanovení, opravňuje jej též k uzavření hmotněprávní dohody o zastoupení (včetně ujednání o odměně za zastupování), jíž je v projednávané věci smlouva o poskytování právních služeb.

Zmocněnou osobou může být - a v některých případech (srov. § 241 odst. 1 o. s. ř.) dokonce musí být - i advokát. Dovolatelkou předkládaný výklad § 131a obch. zák. by vedl k nepřijatelnému důsledku, kdy v řízení podle tohoto ustanovení by bylo společnosti zapovězeno využití mimořádného opravného prostředku dovolání, neboť společník za ni jednající by nemohl jménem společnosti uzavřít s advokátem dohodu o zastoupení společnosti v dovolacím řízení, v němž je zastoupení advokátem povinné.

Dovolatelka se rovněž mýlí, usuzuje-li, že společník může sjednat jménem společnosti odměnu za zastoupení toliko do výše mimosmluvní odměny určené podle advokátního tarifu. Takové omezení, jež se nepodává z žádného právního předpisu, by znamenalo nepřípustný zásah do smluvní volnosti stran dohody o zastoupení a ve svém důsledku by mohlo vést k porušení zásady rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní (§ 18 odst. 1 o. s. ř.); samotný advokátní tarif nadto stanoví, že se odměna advokáta řídí ustanoveními o mimosmluvní odměně jen v případě, není-li její výše sjednána ve smlouvě s klientem.

Na výše řečeném ničeho nemění ani skutečnost, že jednatelé společnosti s podáním žaloby, směřující proti nim samotným, nesouhlasili (dovolatelkou vyjádřená v podobě námitky, že žalobce podal žalobu „proti vůli společnosti“, resp. „bez jejího vědomí“).

Nicméně i společník coby zákonný zástupce společnosti v řízení podle § 131a obch. zák., resp. při uzavírání související dohody o zastoupení, je povinen jednat v zájmu společnosti (viz § 21 odst. 4 o. s. ř.; k povinnosti loajality společníka ke společnosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2007, pod číslem 165).

Z toho plyne, že odměna advokáta sjednaná společníkem coby zákonným zástupcem společnosti v dohodě o zastoupení nemůže svou výší přesáhnout odměnu v daném místě a čase obvyklou. A dále, uhradí-li společník advokátu smluvní odměnu za společnost, má vůči společnosti nárok na její náhradu jen do obvyklé výše odměny (ať už ji sjednal v jakékoli výši), a to jen za úkony právní služby skutečně a účelně poskytnuté; uvedené platí obdobně i pro úhradu účelně vynaložených nákladů zástupce (a bez ohledu na to, zda společník zastupující společnost převzal ručení za závazek společnosti zaplatit advokátu odměnu a náklady zastoupení, či nikoli).

Dovolání je přesto důvodné.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Z § 265 obch. zák. plyne, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Podle § 56a odst. 1 obch. zák. zneužití většiny stejně jako menšiny hlasů ve společnosti je zakázáno.

Namítala-li dovolatelka v řízení před soudy obou stupňů, že žalobce podáním actio pro socio, resp. uzavřením smlouvy o poskytování právních služeb, zneužil svých práv společníka, byly soudy povinny se otázkou zneužití práv společníka (již) v projednávané věci zabývat.

Je tomu tak proto, že zneužije-li společník společnosti s ručením omezeným své právo podat společnickou žalobu, resp. toto své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, není možné jeho právu na náhradu nákladů zastoupení, jež za společnost vynaložil v řízení podle § 131a obch. zák., poskytnout právní ochranu. Řečené platí (rovněž) bez ohledu na to, zda společník zastupující společnost převzal ručení za závazek společnosti zaplatit advokátu odměnu a náklady zastoupení, či nikoli.

Jinými slovy, společník zneužívající svého práva podat za společnost žalobu podle § 131a obch. zák., se (následně) vůči společnosti zásadně nemůže úspěšně domoci přiznání nároku na náhradu nákladů řízení, které v řízení podle § 131a obch. zák. vynaložil.

Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky následků zneužití práva podat žalobu podle § 131a obch. zák. společníkem společnosti s ručením omezeným, na které napadené rozhodnutí spočívá, je neúplné a tudíž nesprávné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. zrušil.

V další fázi řízení se bude odvolací soud zabývat námitkou zneužití práv společníka žalobcem. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že o tom, zda společník zneužil svých práv zakotvených v § 131a obch. zák., sám o sobě ničeho nevypovídá výsledek řízení zahájeného podle tohoto ustanovení. Jinak řečeno, případný neúspěch společnosti v řízení podle § 131a obch. zák. bez dalšího neznamená, že společník (který za společnost žalobu podal) svého práva podat společnickou žalobu zneužil. Pro posouzení existence rozporu výkonu práva společníka s § 3 odst. 1 obč. zák. či § 265 obch. zák. jsou rozhodující zejména okolnosti podání žaloby, jež zde byly již v době zahájení řízení, např. to, zda společník podáním žaloby skutečně sledoval cíle ustanovením § 131a obch. zák. předpokládané (k šikanóznímu výkonu práva srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3284/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2015, pod číslem 106).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Vydáno: 26. April 2017
Vloženo: 21. July 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin