JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 5130/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce O. p. b. h. v P. , s. p. „v likvidaci“, zastoupeného Mgr. P. Z., advokátem, proti žalovanému J. A., zastoupenému Mgr. A. Š., obecnou zmocněnkyní, o zaplacení 60.546,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2007, č. j. 64 Co 74/2007 – 69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. května 2006, č. j. 52 C 18/2005 – 45, kterým tento soud zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 60.546,- Kč s úrokem z prodlení.

Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně podle kterých:

1. Se žalovaný počátkem roku 2005 ústně dohodl s tehdejším likvidátorem žalobce, že si může bezplatně uložit neurčený počet věci na neurčenou dobu a na své riziko do domu v P. (dále jen „dům“), přičemž podle likvidátora šlo o objekt „k bytovým i nebytovým účelům nevhodný i nedostatečně zabezpečený s tím, že tento objekt bude díky návštěvám žalovaného alespoň pod dohledem a bude chráněn před vandalizmem, neboť jeho hlídání nebylo možné.“

2. Na základě této dohody žalovaný v domě používal prostor ve třetím podlaží o velikosti asi 30 m2 s bezpečnostními dveřmi, přičemž z druhé strany těchto prostor osadil další dveře, aby je oddělil od navazujících místností; od obou dveří poskytl likvidátorovi žalobce klíče.

3. Věci, uskladněné žalovaným v domě, byly v důsledku vadného okapového systému poškozeny, popřípadě zničeny.

4. Na výzvu žalobce žalovaný ve dnech 9. až 12. června 2005 prostory vyklidil.

Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že nejprve ve věci nařídil jednání na 18. ledna 2006, aniž by žalovaného vyzval k vyjádření k žalobě a usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydal až v souvislosti „s přeodročením“ tohoto jednání na 10. února 2006. Má-li být výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. institutem přípravy jednání sloužící k tomu, aby byl pro účely důkazního řízení vymezen okruh mezi účastníky sporných skutečností, jeví se dle názoru odvolacího soudu „nepraktickým“ zasílat tuto výzvu žalovanému až spolu s předvoláním k jednání, neboť eventuální návrhy žalovaného na provedení důkazů obsažené v jeho vyjádření došlém soudu bezprostředně před konáním jednání lze na tomto jednání stěží realizovat. Z výše uvedeného důvodu odvolací soud neshledal předpoklady pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (přestože se žalovaný ve stanovené lhůtě ve věci nevyjádřil) za splněné; k fikci uznání nároku tak nemohlo dojít.

Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce užíváním nebytových prostor bezdůvodně neobohatil. K předání těchto prostor žalovanému došlo tím, že mu likvidátor žalobce předal klíče od domu, eventuální nedostatky ve způsobilosti prostor k užívání nemají na platnost uzavřené smlouvy žádný vliv. Ustanovení § 17 zákona č. 219/2000 Sb., vyžadující písemnou formu pro smlouvy o nakládání s majetkem státu, se na státní podniky podle § 54 odst. 1 tohoto zákona nevztahuje, tvrzení, že k nakládání s majetkem nebyl dán souhlas zakladatele, žalobce uplatnil v rozporu s § 205a o. s. ř., navíc ustanovení § 17 zákona č. 77/1997 Sb., vyžaduje souhlas zakladatele pouze k nakládání s určeným majetkem (§ 2 zákona č. 77/1997 Sb.) a žalobce v řízení před soudem prvního stupně netvrdil (a netvrdí to ani v řízení odvolacím), že by byl dům, ve kterém se nebytové prostory nacházely, vymezen jako jeho určený majetek.

Odvolací soud přitakal žalobci v tom, že uzavřením smlouvy o výpůjčce likvidátor žalobce překročil svá oprávnění vymezená v § 72 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), tato skutečnost však nemá za následek neplatnost uzavřené smlouvy, ale pouze stav, kdy žalobce tímto úkonem není vázán (§ 13 odst. 4 obch. zák.), může tedy dle názoru odvolacího soudu pouze namítat, že mu ze smlouvy nevznikla žádná práva ani povinnosti. Žalobci tedy nic nebránilo v tom, aby po žalovaném požadoval vyklizení sporných prostor (což po změně likvidátora i učinil), nemůže však po žalovaném za jejich užívání požadovat žádné plnění, neboť žalovaný prostory užíval na základě platné smlouvy o výpůjčce (tedy nikoliv bez právního důvodu ani na základě neplatného právního úkonu), kterou žalobce pouze nebyl vázán. Takovýto stav nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení vymezených v ustanovení § 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti, odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.; má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení platnosti jednání likvidátora nad rámec jeho oprávnění, které mu dává obchodní zákoník, a vázanosti právnické osoby (v tomto případě státního podniku v likvidaci) tímto právním úkonem.

Vadu řízení dovolatel spatřuje v porušení ustanovení § 114b o. s. ř. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu o nemožnosti vydání rozsudku pro uznání pro neurčitost žaloby. Tvrdí, že soud prvního stupně procesně zvýhodnil žalovaného na jeho úkor, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces.

Dovolatel poukazuje i na to, že se soudy obou stupňů přes jeho námitky nezabývaly „věrohodností svědectví“ bývalého likvidátora, proti němuž je z popudu žalobce vedeno trestní řízení v souvislosti s výkonem funkce.

Dále dovolatel poukazuje na to, že se na něm žalovaný bezdůvodně obohatil tím, že za užívání jeho předmětných nebytových prostor nic nehradil, ačkoliv vlastníkům jiných prostor by za jejich užívání nepochybně byl povinen zaplatit. Smlouvu o výpůjčce považuje za neplatnou. Nedomnívá se, že překročení likvidátorova oprávnění mělo za následek pouze to, že dovolatel není takovým úkonem vázán, jak uvedl odvolací soud, nýbrž takový úkon považuje za neplatný.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc byla vrácena posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Dovolací soud neshledal dovolání přípustným.

Ustanovení § 13 odst. 4 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2005 určuje, že je-li podnikatelem právnická osoba, je vázána vůči třetím osobám jednáním uskutečněným jejím statutárním orgánem nebo likvidátorem, i když překročil rozsah jejího předmětu podnikání, ledaže jde o jednání, které překračuje působnost, kterou tomuto orgánu svěřuje nebo dovoluje svěřit zákon. Podle ustanovení § 72 odst. 1 obch. zák. činí likvidátor jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti.

Je proto třeba se především zabývat tím, zda likvidátor tím, že poskytne bezplatné užívání jinak nevyužitelných nebytových prostor osobě, od které si slibuje, že svými návštěvami bude chránit objekt před vandalizmem, překračuje působnost, kterou, mu svěřuje zákon.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomu tak není. Mezi povinnosti likvidátora nepochybně patří i to, aby majetek, který je předmětem likvidace, chránil před zničením ztrátou či poškozením. Právní úkon, kterým poskytne jinak nevyužitelné prostory bezplatně k užívání osobě, jejíž přítomnost může přispět k bezpečnosti objektu, který náleží do likvidovaného majetku, proto není právním úkonem, kterým by likvidátor překračovat rozsah svého jednatelského oprávnění, když jde o úkon přispívající k ochraně tohoto majetku. V tom směru tedy není právní posouzení věci odvolacím soudem správné. Tato nesprávnost však nemá, vzhledem k závěru odvolacího soudu, vliv na správnost napadeného usnesení.

Domáhá-li se tedy v projednávané věci dovolatel posouzení důsledků překročení jednatelského oprávnění, je takové zkoumání nadbytečné, neboť, jak plyne ze shora uvedeného, k takovému překročení v projednávané věci nedošlo a požadované posouzení nemůže mít vliv na rozhodnutí v projednávané věci a nemůže tedy ani založit přípustnost dovolání.

Tvrzení dovolatele, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti vydání rozsudku pro uznání pro neurčitost žaloby je nesprávný a že se soudy obou stupňů přes jeho námitky nezabývaly „věrohodností svědectví“ bývalého likvidátora, proti němuž je z jeho popudu vedeno trestní řízení v souvislosti s výkonem funkce, směřuje proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti (tvrzeným) vadám řízení. Ty však přípustnost dovolání posuzovanou podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2009

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 16. December 2009