JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 4822/2008

Právnická osoba může být osobou blízkou ve smyslu § 196a ObchZ.

Právní věty

  1. Otázkou, zda právnická osoba může být osobou blízkou osobě fyzické, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 53/2004“), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se právnická osoba – pro účely ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li (mimo jiné) dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu). Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k ustanovení § 196a obch. zák.

  2. Byl-li tedy K. T. dne 11. listopadu 1999 předsedou představenstva dlužnice, byla dlužnice ve vztahu k němu osobou blízkou. Byl-li jmenovaný zároveň členem dozorčí rady zástavkyně, která uzavřela (zástavní) smlouvu, jejímž obsahem bylo zajištění závazků dlužnice, uzavřela zástavkyně smlouvu s osobou blízkou členu své dozorčí rady (§ 196a odst. 1 obch. zák.). Dovolatelka se proto nemýlí, má-li za to, že zástavní smlouva je úkonem, na který dopadá režim ustanovení § 196a obch. zák.

  3. Stejně jako při posuzování vzájemných poměrů účastníků odporovatelných právních úkonů je i v případě transakcí spadajících do režimu ustanovení § 196a obch. zák. otázku osoby blízké třeba řešit pomocí analogie (§ 1 odst. 2 obch. zák. a § 853 obč. zák.). Proto i zde platí, že u fyzických osob, které činí (mohou činit) jménem právnické osoby právní úkony, je třeba – zejména s přihlédnutím k tomu, že jejich prostřednictvím se utváří vůle právnické osoby – uvažovat s tím, že mají z titulu svého postavení (a z něj vyplývající odpovědnosti) k této (své) právnické osobě takový vztah, že by důvodně pociťovaly újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Z analogického užití ustanovení § 116 obč. zák. proto vyplývá, že tyto fyzické osoby jsou – i z hlediska ustanovení § 196a obch. zák. – osobami blízkými této právnické osobě (viz R 53/2004).

  4. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 17. června 2003, sp. zn. 29 Odo 882/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 141 a následně v usnesení ze 3. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 1193/2007 (které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že rozhodnutí akciové společnosti v působnosti valné hromady obchodní společnosti nejsou právními úkony, pročež je nemohou bez dalšího „činit“ osoby oprávněné jednat jménem společnosti (v projednávané věci předseda představenstva pozdější úpadkyně i K.Q., a. s. K.T.), ale musí je přijmout orgán k tomu oprávněný, tj. představenstvo společnosti. Z případného oprávnění předsedy představenstva akciové společnosti jednat samostatně jejím jménem navenek nelze proto bez dalšího dovozovat, že vůle předsedy představenstva představuje rozhodnutí (vůli) představenstva akciové společnosti a tedy i vůli akciové společnosti samotné, při hlasování na valné hromadě společnosti, jejíž akcionářkou je. Vůle akcionářky by musela být konstituována rozhodnutím jejího kolektivního statutárního orgánu – představenstva.

29 Cdo 4822/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové ve věci žalobkyně I.K., a. s., zastoupené Mgr. P.P., advokátem, proti žalovanému Ing. M. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně T. a. s., zastoupenému JUDr. P. V., advokátem, o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 491/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 4 Cmo 217/2007-225, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 4 Cmo 217/2007-225, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne11. dubna 2007, č. j. 13 Cm 491/2005-178, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, jíž se žalobkyně proti žalovanému správci konkursní podstaty domáhala vyloučení ve výroku specifikovaných akcií (dále jen „sporné akcie“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

Jako rozhodující odvolací soud řešil otázku platnosti zástavní smlouvy k zaknihovaným cenným papírům, kterou dne 11. listopadu 1999 uzavřely I. A P. B., akciová společnost – jako zástavní věřitelka, společnost M. B., a. s. – jako zástavkyně a pozdější úpadkyně (tehdy s obchodní firmou Q. P. a. s.) – jako dlužnice (dále jen „zástavní smlouva“), z pohledu ustanovení § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Zástavní smlouvou bylo k zajištění pohledávky zástavní věřitelky za pozdější úpadkyní zřízeno zástavní právo ke sporným akciím ve vlastnictví zástavkyně. Jako majetek jiné osoby zajišťující závazky úpadkyně byly sporné akcie následně sepsány do konkursní podstaty úpadkyně. Žalobkyně (jež sporné akcie nabyla od zástavkyně) se jejich vyloučeníze soupisu domáhala právě s poukazem na neplatnost zástavní smlouvy, která – ač podle jejího názoru spadala mezi transakce vypočtené v § 196a odst. 1 obch. zák. – nebyla uzavřena s předchozím souhlasem valné hromady a za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Usuzuje, že pozdější úpadkyně byla (spolu se společností K.Q., a. s.) ve vztahu k zástavkyni ovládající osobou (§ 66a odst. 2 a 3 obch. zák.), a vycházeje ze zjištění, podle něhož měly obě ovládající osoby současně stejného předsedu představenstva – K. T. – který zástavní smlouvu podepsal za pozdější úpadkyni jako dlužnici, odvolací soud shledal, že faktickým důsledkem vztahu ovládání byla „skutečnost, že při podpisu zástavní smlouvy byla akceptována vůle ovládajících osob … které zároveň představují valnou hromadu zástavkyně“. „Jelikož ustanovení § 196a obch. zák. nepředepisuje určitou formu předchozího souhlasu valné hromady, lze z výše uvedeného dovodit, že takový souhlas před podpisem zástavní smlouvy byl dán“.

Odvolací soud zástavní smlouvu nepovažoval ani „za vymykající se podmínkám obvyklým v obchodním styku“, neboť ovládající osoby zvýšily základní jmění zástavkyně nepeněžitým vkladem, „mj. spornými akciemi, a jimi pak zajišťovaly úvěr zástavní věřitelky, který sloužil k nákupu těchto akcií“.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu namítá jednak nesprávné právní posouzení platnosti zástavní smlouvy z pohledu ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., jednak nesprávnost skutkového závěru, že K.T. byl schopen prosadit udělení souhlasu valné hromady zástavkyně. Uplatňuje tak dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. (nikoli, jak nesprávně uvádí, § 241a odst. 2 písm. a/o. s. ř.) a žádá, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.

Dovolatelka vysvětluje, že k 11. listopadu 1999 vykonával K. T. současně funkci předsedy představenstva pozdější úpadkyně a funkci člena dozorčí rady zástavkyně. Zajišťovala-li zástavkyně závazky pozdější úpadkyně (která byla osobou blízkou vůči K.T.), zajišťovala závazky osoby blízké svému členovi dozorčí rady. Za těchto okolností je ve smyslu ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. předpokladem platnosti zástavní smlouvy předchozí souhlas valné hromady zástavkyně a její uzavření za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Z toho, že K.T. byl oprávněn jednat jménem pozdější úpadkyně, jejíž závazky byly zajišťovány, přičemž zároveň byl (ve vztahu k zástavkyni) osobou uvedenouv odstavci 1 ustanovení § 196a obch. zák., dovolatelka dovozuje, že na popsanou situaci dopadá i ustanovení § 196a odst. 2 obch. zák. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 3335/2006, uveřejněný v časopise Soudní Judikatura č. 3, ročník 2008, pod číslem 31, polemizuje s názorem (soudu prvního stupně), že pro naplnění podmínek odstavce 2 ustanovení § 196a obch. zák. je potřeba, aby osoba uvedená v odstavci 1 téhož ustanovení byla oprávněna jednat jménem obou (na transakci zúčastněných) společností.

Jelikož valná hromada zástavkyně nikdy nepřijala usnesení, kterým by schválila uzavření zástavní smlouvy, a za zřízení zástavy nebylo zástavkyni poskytnuto žádné protiplnění (k naplnění podmínky obvyklosti v obchodním styku), je – podle dovolatelky – zástavní smlouva pro rozpor s § 196a odst. 1 obch. zák. neplatná.

Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož byl souhlas valné hromady zástavkyně k uzavření zástavní smlouvy udělen „neformálně a odvozeně od vůle osob, které mají tvořit valnou hromadu zástavkyně“. Tvrdí, že k naplnění požadavku předchozího schválení smlouvy valnou hromadou je třeba, aby byl dodržen zákonem předepsaný formální postup pro svolání a rozhodování valné hromady. Akceptace názoru odvolacího soudu by mimo jiné zcela znemožnila soudní přezkum takto neformálně přijatého „usnesení“ valné hromady.

Dovolatelka podrobuje kritice i závěr, podle něhož byla zástavní smlouva uzavřena za podmínek obvyklých v obchodním styku. Vklad do základního kapitálu má totiž za ekvivalentní transakci, při které společnost získává „majetek vkladu“ a vkladatel získává účast na společnosti. Odvolací soud naproti tomu chápe vklad jako neekvivalentní transakci, „v podstatě dar vkladatele společnosti“, za který vkladatel ničeho neobdrží, a proto za protiplnění považuje zajištění závazků vkladatele. Protiplněním za vklad však nebylo (a ani nemohlo být) poskytnutí zajištění, ale právě získání majetkové účasti pozdější úpadkyně na zástavkyni. Zástavkyně tak zajištění poskytla bez odpovídající protihodnoty (úplaty), tedy nikoli za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Skutkově dovolatelka namítá, že akcionářská struktura zástavkyně se v průběhu roku 1999 měnila, když nejprve došlo k opakovanému zvýšení základního „kapitálu“ zástavkyně nepeněžitými vklady, jejichž upisovatelem byla pozdější úpadkyně, následně (od června 1999) byly akcie zástavkyně z majetku K. Q., a. s. a pozdější úpadkyně převáděny na fyzické osoby. K.T. nemohl ovlivňovat rozhodování valné hromady zástavkyně natolik, že by dokázal prosadit udělení souhlasu valné hromady s uzavřením zástavní smlouvy již proto, že K. Q., a. s. a pozdější úpadkyně nedisponovaly k 11. listopadu 1999 majoritním podílem v zástavkyni.

V této souvislosti dovolatelka nově upozorňuje i na ustanovení § 186c odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění, podle něhož platilo, že akcionář nesmí vykonávat hlasovací práva, pokud valná hromada rozhoduje o tom, zda s ním má být uzavřena smlouva. Pozdější úpadkyně by proto na případné valné hromadě zástavkyně nemohla vykonávat hlasovací práva, neboť zástavní smlouva je trojstrannou smlouvou uzavřenou mezi zástavní věřitelkou, zástavkyní a pozdější úpadkyní.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a je i důvodné.

Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává ve výkladu ustanovení § 196a obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Z toho, že odvolací soud v projednávané věci posuzoval, zda byly při uzavření zástavní smlouvy splněny podmínky ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák., plyne, že (byť implicitně) učinil závěr, podle něhož je dlužnice ve vztahu k zástavkyni osobou uvedenou v odstavci 1 tohoto ustanovení. K tomu, aby mohla být dlužnice mezi tyto osoby zahrnuta, by ovšem musel být splněn předpoklad, že byla osobou blízkou K. T.(členu dozorčí rady zástavkyně).

Otázkou, zda právnická osoba může být osobou blízkou osobě fyzické, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 53/2004“), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se právnická osoba – pro účely ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li (mimo jiné) dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu). Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k ustanovení § 196a obch. zák.

Ačkoli v tomto ustanovení ani v jiných ustanoveních obchodního (či občanského) zákoníku není výslovně uvedeno, kdo se rozumí osobou blízkou osobám vypočteným v § 196a odst. 1 obch. zák., nelze z nedostatku výslovné právní úpravy dovozovat, že by osobou blízkou osobám vypočteným v § 196a odst. 1 obch. zák. nemohla být právnická osoba. Zákon naopak vychází z toho, že účastníkem právních úkonů spadajících do režimu § 196a obch. zák. bude akciová společnost, popř. společnost s ručením omezenýma nevylučuje ani, aby právnická osoba stála na druhé straně dotčeného právního úkonu.

Stejně jako při posuzování vzájemných poměrů účastníků odporovatelných právních úkonů je i v případě transakcí spadajících do režimu ustanovení § 196a obch. zák. otázku osoby blízké třeba řešit pomocí analogie (§ 1 odst. 2 obch. zák. a § 853 obč. zák.).

Proto i zde platí, že u fyzických osob, které činí (mohou činit) jménem právnické osoby právní úkony, je třeba – zejména s přihlédnutím k tomu, že jejich prostřednictvím

se utváří vůle právnické osoby – uvažovat s tím, že mají z titulu svého postavení (a z něj vyplývající odpovědnosti) k této (své) právnické osobě takový vztah, že by důvodně pociťovaly újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Z analogického užití ustanovení § 116 obč. zák. proto vyplývá, že tyto fyzické osoby jsou – i z hlediska ustanovení § 196a obch. zák. – osobami blízkými této právnické osobě (viz R 53/2004).

Byl-li tedy K. T. dne 11. listopadu 1999 předsedou představenstva dlužnice, byla dlužnice ve vztahu k němu osobou blízkou. Byl-li jmenovaný zároveň členem dozorčí rady zástavkyně, která uzavřela (zástavní) smlouvu, jejímž obsahem bylo zajištění závazků dlužnice, uzavřela zástavkyně smlouvu s osobou blízkou členu své dozorčí rady (§ 196a odst. 1 obch. zák.). Dovolatelka se proto nemýlí, má-li za to, že zástavní smlouva je úkonem, na který dopadá režim ustanovení § 196a obch. zák.

V tomto směru postupoval správně i odvolací soud, když posuzoval, byla-li zástavní smlouva uzavřena s předchozím souhlasem valné hromady zástavkyně a za podmínek obvyklých v obchodním styku. S jeho závěrem, že předpoklady ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. byly při uzavírání zástavní smlouvy naplněny, se však Nejvyšší soud neztotožňuje.

Souhlas valné hromady zástavkyně s uzavřením zástavní smlouvy odvolací soud dovodil ze zjištění, že za pozdější úpadkyni – dlužnici spolupodepsal zástavní smlouvu její předseda představenstva K. T., který tím projevil vůli pozdější úpadkyně a K. Q., a. s. jakožto ovládajících osob, „tvořících valnou hromadu zástavkyně“. Odvolací soud tak ztotožnil vůli jmenovaného s vůlí ovládajících osob. Toto zjednodušení je v daném případě nesprávné.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 17. června 2003, sp. zn. 29 Odo 882/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 141 a následně v usnesení ze 3. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 1193/2007 (které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že rozhodnutí akciové společnosti v působnosti valné hromady obchodní společnosti nejsou právními úkony, pročež je nemohou bez dalšího „činit“ osoby oprávněné jednat jménem společnosti (v projednávané věci předseda představenstva pozdější úpadkyně i K.Q., a. s. K.T.), ale musí je přijmout orgán k tomu oprávněný, tj. představenstvo společnosti. Z případného oprávnění předsedy představenstva akciové společnosti jednat samostatně jejím jménem navenek nelze proto bez dalšího dovozovat, že vůle předsedy představenstva představuje rozhodnutí (vůli) představenstva akciové společnosti a tedy i vůli akciové společnosti samotné, při hlasování na valné hromadě společnosti, jejíž akcionářkou je. Vůle akcionářky by musela být konstituována rozhodnutím jejího kolektivního statutárního orgánu – představenstva.

Již z tohoto důvodu nelze uvažovat o tom, že by z pouhého podpisu předsedy představenstva pozdější úpadkyně na zástavní smlouvě mohla být dovozována existence souhlasu valné hromady zástavkyně s uzavřením zástavní smlouvy.

Nadto je třeba zdůraznit, že podmínka předchozího souhlasu valné hromady je v ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. formulována proto, aby bylo zajištěno, že souhlas s transakcí bude udělen zákonem předvídaným a regulovaným způsobem, který bude završen rozhodnutím nejvyššího orgánu akciové společnosti, jehož platnost je přezkoumatelná soudem (§ 183 ve spojení s § 131 obch. zák.). V této souvislosti nelze vůbec uvažovat o „formě“ souhlasu valné hromady tak, jak to činí odvolací soud, neboť zákon nezná různé „formy“ rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti.

V této souvislosti nelze navíc přehlédnout, že odvolací soud opřel skutkový závěr o tom, že akcionářkami zástavkyně byly ke dni 11. listopadu 1999 jedině pozdější úpadkyně a K.Q., a. s., o zjištění z notářského zápisu z valné hromady zástavkyně konané dne 25. května 1999. Notářský zápis osvědčující akcionářskou strukturu akciové společnosti k určitému datu však sám o sobě ničeho nevypovídá o tom, jaká byla akcionářská struktura téže společnosti k jinému datu. Pouze z tohoto důkazu proto spolehlivý závěr o akcionářské struktuře zástavkyně ke dni 11. listopadu 1999 učinit nelze. Není totiž možno vyloučit, že v mezidobí od konání valné hromady zástavkyně dne 25. května 1999 do uzavření zástavní smlouvy došlo k převodu (či převodům) akcií zástavkyně z dosavadních akcionářek na jiné osoby. Skutkový závěr, že ke dni 11. listopadu 1999 byly akcionářkami zástavkyně toliko pozdější úpadkyně a K.Q., a. s., na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, tudíž nemá oporu v provedeném dokazování.

Ani posouzení „obvyklosti podmínek“, za nichž byla zástavní smlouva uzavřena, z hlediska běžného obchodního styku, jak je učinil odvolací soud, neobstojí.

Je obvyklé, že zajištění se v obchodním styku obvykle poskytuje za protihodnotu (úplatu či jinou službu). Touto protihodnotou však nemůže být nepeněžitý vklad pozdější úpadkyně do základního jmění zástavkyně, jak dovozuje odvolací soud, neboť účelem vkladu do základního jmění (dnes základního kapitálu) obchodní společnosti je obecně nabytí (zvýšení) účasti ve společnosti (§ 56 odst. 1 obch. zák.). Účast společníka je pak představována podílem, který je majetkovou hodnotou, s níž může společník disponovat; v tomto smyslu je i protihodnotou vkladu. I vložení akcií pozdější úpadkyní do základního jmění zástavkyně bylo proto ekvivalentní operací, nikoli „darem“, resp. službou, jež by mohla být považována za protihodnotu zajištění poskytnutého zástavkyní za závazky pozdější úpadkyně.

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, přičemž zčásti vychází ze skutkového závěru, který nemá oporu v provedeném dokazování, byly dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř. uplatněny právem. Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími v dovolání uplatněnými námitkami, napadený rozsudek (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. ledna 2010

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 27. January 2010
Vloženo: 11. October 2010