JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 468/2015

Překážka věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení

Právní věty

  1. Pravomocné rozhodnutí soudu o žalobě na zaplacení slevy z kupní ceny sporných (zaknihovaných) akcií či bezdůvodného obohacení získaného prodávajícím z neplatné smlouvy o převodu sporných (zaknihovaných) akcií, v němž soud jako předběžnou otázku posuzoval platnost kupní smlouvy (o převodu sporných akcií), nevytváří překážku věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. pro řízení o žalobě na určení vlastnictví ke sporným akciím.

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce MVV Energie CZ s. r. o., se sídlem v Praze 5, Kutvirtova 339/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 49685490, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Ing. S. K., 2) G. K., oběma zastoupeným Mgr. Ivanem Brambaškim, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00, a 3) V. B., zastoupenému JUDr. Janem Riedlem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638/35, PSČ 470 01, o určení vlastnictví k akciím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 142/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 5 Cmo 116/2014-322, takto:

I. V rozsahu, v němž směřuje proti třetímu, čtvrtému a pátému výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 5 Cmo 116/2014-322, se dovolání odmítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 5 Cmo 116/2014-322, se v prvním a třetím výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. prosince 2013, č. j. 7 Cm 142/2007-276, určil, že každý ze žalovaných je majitelem 320 zaknihovaných akcií na jméno o nominální hodnotě 1,000 Kč, emitovaných společností Dubská energetická společnost, a. s., se sídlem Česká Lípa, Purkyňova 1849, PSČ 470 01, identifikační číslo osoby 25001639 (dále jen „společnost“), ISIN CZ 0005121798 (dále jen „sporné akcie“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho rozsudek ze dne 5. dubna 2005, č. j. 50 Cm 24/2002-85 (jím žalobu zamítl), který potvrdil (k odvolání žalobce) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2005, č. j. 5 Cmo 284/2005-114, zrušil (spolu s rozsudkem odvolacího soudu) k dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 564/2006 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) Žalobce dne 30. května 2001 uzavřel (jako kupující) s každým ze žalovaných (jakožto prodávajícími) smlouvu o úplatném převodu sporných akcií, na jejichž základě nabyl vlastnictví ke sporným akciím (dále jen „kupní smlouvy“).

2) Mezi závazky společnosti, vypočtenými v kupních smlouvách, nebyl uveden ručitelský závazek, který společnost převzala v souladu s § 303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, prohlášeními ze dne 30. září 1996 za závazky společnosti DTS Dubá, s. r. o. (dále jen „dlužník“) plynoucí z úvěrových smluv uzavřených téhož dne mezi dlužníkem a Českou spořitelnou, a. s., na jejichž základě Česká spořitelna, a. s. poskytla dlužníkovi úvěry ve výši 4.000.000 Kč a 6.000.000 Kč. Pohledávka z úvěrových smluv posléze přešla na Českou konsolidační agenturu.

3) Dopisem ze dne 20. května 2002 se žalobce dovolal vůči žalovaným relativní neplatnosti kupních smluv, neboť by tyto smlouvy neuzavřel, kdyby věděl o závazcích společnosti vůči České konsolidační agentuře.

4) Mezi týmiž účastníky byl veden taktéž spor o zaplacení částky 3.766.666 Kč každým ze žalovaných. Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení rozsudkem ze dne 22. února 2008, č. j. 28 Cm 102/2005-246. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 4. února 2013, č. j. 9 Cmo 336/2008-404, v němž mimo jiné výslovně uzavřel, že kupní smlouvy jsou relativně neplatné, neboť žalobce jednal v omylu (o rozsahu závazků společnosti), o němž žalovaní museli vědět. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013.

Na takto ustaveném základu soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouvy jsou relativně neplatné podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť žalobce je uzavřel v omylu o rozsahu závazků společnosti, o kterém žalovaní věděli, přičemž kdyby byly žalobci známy ručitelské závazky společnosti vůči České konsolidační agentuře, kupní smlouvy by neuzavřel. Žalobce se přitom relativní neplatnosti dovolal.

Vrchní soud v Praze k odvolání všech žalovaných usnesením ze dne 17. září 2014, č. j. 5 Cmo 116/2014-322, rozsudek soudu prvního stupně „vůči“ prvnímu a druhému žalovanému zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), v části určení, že je třetí žalovaný majitelem 320 kusů sporných akcií, odvolání prvního a druhého žalovaného odmítl (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí až pátý výrok).

Odvolací soud – cituje ustanovení § 104 odst. 1 a § 159a odst. 1, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že pokračování řízení brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť mezi týmiž účastníky již bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení slevy z ceny sporných akcií rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2008, č. j. 28 Cm 102/2005-246, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2013, č. j. 9 Cmo 336/2008-404, a toto rozhodnutí (dále též jen „rozhodnutí o žalobě na plnění“) zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené i pro řízení o žalobě na určení vlastnictví ke sporným akciím.

Proti prvnímu, třetímu, čtvrtému a pátému výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda v poměrech projednávané věci zakládá rozhodnutí o žalobě na plnění překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení. Odvolací soud tuto otázku vyřešil podle přesvědčení dovolatele v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolatel (poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. července 1976, sp. zn. 3 Cz 33/76, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 458/2010) předně zdůrazňuje, že překážka věci rozsouzené může být založena pouze tehdy, bylo-li dřívějším rozhodnutím rozhodnuto ve stejné věci. Podmínka totožnosti věci přitom není v případě rozhodnutí o žalobě na plnění splněna, neboť jím bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení slevy z ceny sporných akcií, a nikoliv o žalobě na vrácení bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatných smluv. Odvolací soud přitom v rozsudku č. j. 9 Cmo 336/2008-404 výslovně zdůraznil, že jde o odlišný skutek.

Ani kdyby byla dána totožnost skutku, nezakládá podle dovolatele rozhodnutí o žalobě na plnění překážku věci rozsouzené proto, že rozhodnutí o žalobě na plnění „nijak neodstraňuje ani neoslabuje naléhavý právní zájem“ dovolatele na meritorním rozhodnutí v projednávané věci, jak jej dovodil Nejvyšší soud ve (výše označeném) usnesení sp. zn. 29 Odo 564/2006. Napadené rozhodnutí je proto v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 82/2014“).

Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu, čtvrtému a pátému výroku napadeného rozhodnutí, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), ani neotevírá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení usnesení odvolacího soudu spočívá a jež splňuje některý z předpokladů přípustnosti vymezený v § 237 o. s. ř.; v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Proto Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Ve zbývajícím rozsahu (v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí) je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním otevřenou otázku, zda řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud sjednotil soudní praxi při řešení dovoláním otevřené otázky v (dovolatelem přiléhavě citovaném) R 82/2014. V něm formuloval a odůvodnil následující závěry:

1) Obecně platí, že je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva [§ 80 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013], zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky [řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již (proto) nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky], pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem [ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013; nyní § 80 o. s. ř.], jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata).

2) Typickým příkladem sporu o splnění povinnosti, jehož výsledek brání (s přihlédnutím k ustanovení § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 věty první o. s. ř.) projednání následného sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je např. spor o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde pravomocné soudní rozhodnutí, jímž soud (výrokem rozhodnutí) takové výpovědi přivolil (nebo žalobu naopak zamítl) brání pozdějšímu projednání sporu o určení (ne)platnosti takové výpovědi z nájmu bytu. Obdobně platí, že tam, kde soud vydá směnečný platební rozkaz (jímž přizná požadované plnění ze směnky), nelze po právní moci takového rozhodnutí již vést spor o určení neplatnosti směnky, podle které byl směnečný platební rozkaz vydán. Stejně tak platí, že tam, kde soud svým rozhodnutím přiznal žalobci pravomocně požadované peněžité plnění, již nelze následně vést spor o určení „že takto přiznaná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že jde o pohledávku v jiné výši“. Výrok pravomocného soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti je v těchto případech překážkou bránící vedení popsaných „určovacích“ sporů (jde o res iudicata).

3) Tam, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013; nyní § 80 o. s. ř.], slouží jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku, (jde-li o nemovitost), překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že rozhodnutí o žalobě na plnění by mohlo představovat překážku věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. (za předpokladu, že je dána totožnost skutku) pouze tehdy, byl-li tímto rozhodnutím zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (platnosti kupních smluv a vlastnictví sporných akcií), a současně rozhodnutí ve sporu o určení vlastnictví ke sporným akciím nemůže sloužit jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu vlastnického práva ke sporným akciím v evidenci zaknihovaných cenných papírů.

Nejvyšší soud přitom již v usnesení sp. zn. 29 Odo 564/2006, jímž zrušil původní rozhodnutí soudů nižších stupňů v projednávané věci, vyložil, že dovolateli svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť meritorní rozhodnutí o žalobě na určení vlastnického práva ke sporným akciím může být podkladem pro provedení změny v zápisu v evidenci zaknihovaných cenných papírů (resp. evidenci investičních nástrojů), a to jak v poměrech zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, tak i v poměrech zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu [srov. nyní § 98 odst. 1 písm. b) citovaného zákona]. Přitom je zjevné, že rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení, takovým podkladem (pro provedení změny zápisu v evidenci zaknihovaných cenných papírů) být nemůže.

Z řečeného se podává, že pravomocné rozhodnutí soudu o žalobě na zaplacení slevy z kupní ceny sporných (zaknihovaných) akcií či bezdůvodného obohacení získaného prodávajícím z neplatné smlouvy o převodu sporných (zaknihovaných) akcií, v němž soud jako předběžnou otázku posuzoval platnost kupní smlouvy (o převodu sporných akcií), nevytváří překážku věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. pro řízení o žalobě na určení vlastnictví ke sporným akciím.

Nejvyšší soud proto, aniž pro nadbytečnost posuzoval, zda bylo předchozí rozhodnutí vydáno v téže věci (řešení této otázky by již nemohlo nic změnit na závěru o nesprávnosti usnesení odvolacího soudu), napadené rozhodnutí v prvním výroku a dále v závislém třetím výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním a druhým žalovaným zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. dubna 2016

JUDr. Petr Šuk
předseda senátu

Vydáno: 27. April 2016
Vloženo: 18. December 2018