JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 4553/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně M. D. a. s., , zastoupené Mgr. M. P., advokátem, proti žalovanému JUDr. J. H., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně V., společnost s r. o. v likvidaci, zastoupenému JUDr. E. M., advokátkou, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 12/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2008, č. j. 13 Cmo 336/2007, 13 Cmo 179/2008-238, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. července 2008, č. j. 13 Cmo 336/2007, 13 Cmo 179/2008-250, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.712,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2006, č. j. 12 Cm 12/99-181, ve výroku o věcí samé tak, že ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně V., společnosti s r. o. v likvidaci vyloučil ve výroku specifikované nemovitosti.

Cituje ustanovení § 70 a § 72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), odvolací soud zdůraznil, že likvidátor společnosti zapsaný v obchodním rejstříku je pro účely likvidace společnosti jejím „statutárním zástupcem“, takže v takto vymezeném rozsahu jsou jeho úkony za likvidovanou společnost přímo úkony společnosti a likvidátor k nim nemusí být pověřován, neboť „to“ (rozuměj: pověření) se podává ze samotného zápisu v obchodním rejstříku.

K námitce žalovaného, že kupní smlouva ze dne 20. května 1996, kterou měl předmětné nemovitosti nabýt právní předchůdce žalobkyně (dále jen „kupní smlouva“) je neplatná, neboť ji jménem pozdější úpadkyně uzavřela osoba, která se za likvidátora úpadkyně toliko vydávala, odvolací soud konstatoval, že „tato úvaha by byla zcela správná za situace, kdyby osoba vystupující pod identitou J. L. (likvidátora úpadkyně zapsaného v obchodním rejstříku) vystupovala pouze pod svým vlastním jménem, avšak v této věci jednala jako likvidátor činící právní úkony jménem úpadkyně“. Protože osoba, která byla jmenována likvidátorem úpadkyně (vydávajíc se za J. L. - její pravou totožnost se v řízení objasnit nepodařilo), k úkonu jménem úpadkyně „nepotřebovala jakékoliv pověření“, jako prodávající kupní smlouvu uzavřela úpadkyně, nikoli osoba, vydávající se za J. L., uzavřel odvolací soud.

Argumentuje negativní stránkou principu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku (tak, jak ji vymezoval § 27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000), odvolací soud uvedl, že v projednávané věci nebylo sporu o tom, že právní předchůdce žalobkyně kupní smlouvu uzavíral poté, co si ověřil, že J. L. je v obchodním rejstříku zapsán jako likvidátor úpadkyně a že podpis „J. L.“ pod kupní smlouvou byl notářsky ověřen. Na tomto základě dospěl k závěru, podle něhož nebyla-li „nepravá identita odhalena ani v řízení před obchodním rejstříkem“, jednal kupující (právní předchůdce žalobkyně) v důvěře v zápis v obchodním rejstříku a nelze k jeho tíži namítat, že zápis likvidátora neodpovídá skutečnosti. Podpis na kupní smlouvě proto úpadkyni zavazuje a kupní smlouva byla uzavřena platně. Žalobkyni tak svědčí právo vylučující soupis nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel - rekapituluje dosavadní průběh řízení - se domnívá, že jednání pod nepravou identitou je vždy „právním úkonem“ odporujícím zákonu a činí právní úkon neplatným a vykazuje znaky trestných činů podvodu a poškozování cizích práv. Zdůrazňuje, že kupní smlouvu neuzavřel likvidátor úpadkyně zapsaný v obchodním rejstříku. Skutečnost, že „ověřovatel podpisu“ nevěnoval dostatečnou pozornost srovnání předložených dokladů a předkládající osoby, nemůže podle dovolatele „jít k tíži“ úpadkyně.

Osoba, která byla - podle dovolatele - jmenována do funkce likvidátora úpadkyně a je identifikována v obchodním rejstříku (Jaromír Lachout), není totožná s osobou, která uzavřela kupní smlouvu. Osoba, jež podepsala kupní smlouvu pod falešnou totožností, padělala podpis J. L.. V řízení nebylo prokázáno, zda osoba, která vystupovala pod totožností J. L., byla způsobilá k právním úkonům.

Žalobkyně ve svém vyjádření považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. dubna 2008, sp zn. 21 Cdo 1388/2007 (jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), vysvětlil, že zápisy do obchodního rejstříku spočívají na principu publicity, který působí ve formálním a materiálním smyslu. Formálním principem publicity se vyjadřuje, že obchodní rejstřík je přístupný každému a že každý má právo do něho nahlížet a pořizovat si kopie a výpisy. Princip materiální publicity (vyjádřený v ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, poté v ustanoveních § 27 odst. 2 a 3 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 2005 a nyní v ustanoveních § 29 odst. 1 až 3 obch. zák.) znamená, že údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity. Jinak řečeno, skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden; ode dne provedení zápisu se nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy. Zároveň platí obráceně, že dokud skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku nejsou vymazány nebo změněny, jsou účinné vůči každému a nikdo se nemůže dovolávat vůči jednajícímu, že zápis v obchodním rejstříku již neodpovídá skutečnosti, ledaže by jednající nejednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, protože mu rozpor se skutečností byl znám.

K negativní stránce principu materiální publicity se konstantně vyjadřuje i právní literatura. Ve vztahu ke znění obchodního zákoníku účinnému ke dni uzavření kupní smlouvy se v komentáři k obchodnímu zákoníku (Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 4. vydání Praha, C. H. Beck 1996) na straně 29 uvádí: „Třetí osoba je chráněna § 27 odst. 2 (obch. zák.), podle něhož proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Zavazuje proto obchodní společnost nebo družstvo právní úkon toho, kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán (jeho člen), i když už statutárním orgánem (jeho členem) není. Podmínkou však je, že třetí osoba, vůči níž byl právní úkon učiněn, byla v dobré víře, že jedná se statutárním orgánem (jeho členem) oprávněným jednat.“

S těmito závěry - které s ohledem na ustanovení § 70 odst. 3 obch. zák. platí v rámci § 72 obch. zák. i pro likvidátora - se Nejvyšší soud ztotožnil v rozsudku ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006 a přihlásil se k nim i v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2626/2007 (obě rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 36/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přitom Nejvyšší soud dovodil, že negativní stránka principu materiální publicity obchodního rejstříku působí objektivně, bez ohledu na zavinění.

Odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při uzavření kupní smlouvy jednala v důvěře v zápis likvidátora v obchodním rejstříku. Ani dovolatel nezpochybnil, že v době uzavření kupní smlouvy byl (a jak se podává z obchodního rejstříku, dodnes je !) jako likvidátor úpadkyně v obchodním rejstříku zapsán J. L., za něhož se vydávala osoba, která jménem úpadkyně kupní smlouvu podepsala, přičemž její pravá identita nebyla odhalena právní předchůdkyní žalobkyně ani orgánem ověřujícím podpisy účastníků smlouvy. Za této situace skutečně nelze než uzavřít, že právního předchůdce žalobkyně chránila při uzavírání kupní smlouvy důvěra v zápis v obchodním rejstříku a nelze proti němu (ani proti jeho právním nástupcům, tedy ani proti žalobkyni) namítat, že zápis neodpovídal skutečnosti.

Ze skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů (jenž nebyl dovoláním zpochybněn) se totiž podává, že osoba vystupující pod identitou J. L., byla (pod touto nepravou identitou) do funkce likvidátora úpadkyně i jmenována. Tento případ je třeba odlišit – jak správně činí žalobkyně ve vyjádření k dovolání – od situace, kdy se za likvidátora zapsaného v obchodním rejstříku vydává (např. na základě odcizených dokladů) následně jiná osoba. Z toho, že osoba vystupující pod nepravou identitou byla valnou hromadou pozdější úpadkyně do funkce likvidátora uvedena a poté pod toutéž „odcizenou“ identitou zapsána i do obchodního rejstříku, vyplývá, že to byla právě pozdější úpadkyně, která zapříčinila stav, kdy k jednání jejím jménem byla v otázkách likvidace zmocněna osoba, vystupující pod nepravou identitou. Důsledky tohoto, bezesporu závadného, stavu nelze proto přičítat nikomu jinému, než právě pozdější úpadkyni.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyni svědčí právo vylučující soupis předmětných nemovitostí do konkursní podstaty, tak obstojí již ve světle výše uvedené úvahy. Nebylo proto třeba, aby se dovolací soud zabýval otázkami platnosti jmenování likvidátora úpadkyně či platnosti kupní smlouvy. Námitka dovolatele, podle níž nebylo prokázáno, zda osoba vydávající se za J. L. byla způsobilá k právním úkonům, není za situace, kdy o její způsobilosti nevznikly v řízení žádné pochybnosti, právně významná.

Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 4.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 19 % daň z přidané hodnoty činí 5.712,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. května 2009

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu

Vydáno: 27. May 2009