JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 399/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a/ M. J., a b/ J. J, obou zastoupených JUDr. J. H., advokátem, proti žalovanému Ing. T. K., jako správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř., zastoupenému JUDr. M. V., advokátem, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 250/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 13 Cmo 255/2004-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení k ruce společné a nedílné částku 3.838,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobců JUDr. J. H.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 7. dubna 2004, č. j. 28 Cm 250/2000-36, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř. vyloučení označené bytové jednotky a garáže, se spoluvlastnickými podíly ke společným částem domu a pozemku, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobců Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že bytovou jednotku, garáž a spoluvlastnické podíly ke společným částem domu a k pozemku (specifikované ve výroku), vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud ohledně garáže s příslušnými spoluvlastnickými podíly uzavřel, že:

1/ Podle gramatického výkladu § 24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů) formulace „na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů“, určuje vlastnost budovy. Oproti tomu formulace „byty, garáže a ateliéry v budovách“ slouží k vyjádření jejich vlastnosti umístěním v definované budově, nikoliv však již k vyjádření vlastnosti jiné (totiž, že byly vystavěny s úvěrovou pomocí podle zvláštních předpisů).

2/ I pro ni platí režim převodu vlastnického práva podle ustanovení § 24 zákona o vlastnictví bytů, i když podle článku VI. odst. 1 smlouvy o převodu vlastnictví jednotky s převodem nebyla spojena žádná platba a výstavba garáží nebyla financována z (již splaceného) úvěru na výstavbu.

3/ Úvěrová pomoc byla podle odvolacího soudu poskytnuta na stavbu budovy a je-li předmětem převodu vlastnictví témuž nabyvateli vedle bytové jednotky i garáž v téže budově, dopadá na garáž režim § 24 zákona o vlastnictví bytů. Tento závěr, platný pro posuzovanou věc, nezpochybňuje ani obsah úvěrové smlouvy (ze 17. listopadu 1981), ani potvrzení úvěrující banky.

4/ Bezplatný převod bytové jednotky podle § 23 odst. 2 a 3 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů není projevem svobodné vůle dlužníka (převodce), nýbrž plyne ze zákona. Proto nejde o neúčinný převod podle § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).

Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“ a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání výslovně směřuje proti oběma výrokům rozsudku, přičemž, proti prvnímu výroku jen v části týkající se garáže s příslušnými spoluvlastnickými podíly.

Podstatou dovolací argumentace (tak jak je podrobně obsažena i v dovolání žalovaného v typově shodné věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 382/2008 a rozebrána v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 382/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) je přesvědčení dovolatele, že nebyly splněny podmínky pro bezúplatný převod garáže s příslušnými spoluvlastnickými podíly ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Dovolatel usuzuje, že v ustanovení § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů jde o „bezplatné převody bytů, garáží a ateliérů, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc“ (a které jsou umístěny v budovách ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstev, v nichž jsou i takové nebytové prostory, na které tato pomoc - jako v tomto případě - poskytnuta nebyla). Kdyby šlo o vlastnost budov, znamenalo by to podle dovolatele bezúplatný převod všech prostor, které se v takové budově nacházejí, například i při pouhém spoluvlastnictví budovy bytovým družstvem.

Žalobci nedoložili, ani nemohli doložit, že na výstavbu garáže byla poskytnuta finanční či úvěrová pomoc podle zvláštních předpisů, z čehož plyne, že pozdější úpadce neměl zákonnou povinnost převést garáž na žalobkyni bezplatně, že však k takovému bezúplatnému převodu přesto došlo. Dovolatel tudíž namítá neplatnost i neúčinnost smlouvy o převodu vlastnictví jednotky (garáže s příslušnými spoluvlastnickými podíly) ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV.

Dále dovolatel podrobně rozebírá, proč při rozhodování o nákladech řízení mělo být užito ustanovení § 150 o. s. ř.

Žalobci ve vyjádření navrhují dovolání zamítnout, majíce závěry obsažené v napadeném rozhodnutí za správné.

Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy i ve druhém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Tento výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.

Dovolání proti části prvního (měnícího) výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, která se týká garáže s příslušnými spoluvlastnickými podíly, jež je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.

Učinil tak proto, že otázky předkládané mu k řešení dovolatelem v mezích obou uplatněných dovolacích důvodů již zodpověděl v typově shodné věci, ve které žalovaný vystupoval též jako dovolatel, ve výše označeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 382/2008.

Tam uzavřel, že podmínka, aby šlo o „byty, garáže a ateliéry v budovách ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytových družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů“ je - ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů - splněna již tehdy, byla-li taková pomoc poskytnuta na „výstavbu budov ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytových družstev“. O takovou pomoc jde i v případě, že se úvěrová pomoc podle zvláštních předpisů v konkrétní úvěrové smlouvě váže jen k bytům (podle počtu bytů, jež mají výstavbou vzniknout) a nikoli - bez dalšího - k bytovým domům, které musejí být vystavěny, aby tyto byty mohly vzniknout, nebo dokonce k nebytovým prostorám v takto vznikajících bytových domech.

Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že obstojí-li závěr odvolacího soudu o významu § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, pak nemůže obstát ani dovolatelův argument, že jde ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV o převod neúčinný. V takovém případě se totiž prosadí závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 33, ročníku 2004, části I., pod pořadovým číslem 66, převzatý Nejvyšším soudem např. též v rozsudku ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 584/2005, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.

Výrok o nákladech řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto, takže žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).

Podle § 8 ve spojení s § 10 odst. 3 § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle § 19a vyhlášky zvyšuje o 30 % (jde o společné zastupování více osob), tedy o částku 1.350,- Kč, na celkem 5.850,- Kč. Podle § 18 odst. 1 vyhlášky se takto určená částka snižuje o 50 %, tj. na částku 2.925.- Kč, jelikož advokát žalobců učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů činí 300,- Kč. Spolu s náhradou za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 613,- Kč) tak činí částka přiznaná žalobcům (podle povahy nároku k ruče společné a nedílné) k tíži žalovaného 3.838,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 24. dubna 2008

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu

Vydáno: 24. April 2008