JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 3180/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci navrhovatele Z. P., zastoupeného Mgr. I. Š., advokátem, za účasti Ing. D. K., zastoupené Mgr. J. N., advokátem, o zaplacení částky 2,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 12/2005, o dovolání Ing. D. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2008, č. j. 5 Cmo 238/2006-126, ve znění opravného usnesení z téhož dne, č. j. 5 Cmo 238/2006-136, takto:

I. Dovolání proti zamítavému výroku usnesení odvolacího soudu se odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 29 Cm 12/2005-63, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. ledna 2006, č. j. 29 Cm 12/2005-86, zavázal Ing. D. K. (dále též jen „účastnice“) zaplatit navrhovateli 2,500.000,- Kč s 8% ročním úrokem z prodlení od 1. července 2001 do zaplacení.

K odvolání účastnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. února 2008, č. j. 5 Cmo 238/2006-126, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh – co do 8% ročního úroku z prodlení z 2,500.000,- Kč za dobu do 1. července 2001 do 6. dubna 2005 a 6% ročního úroku z prodlení z téže částky za dobu od 7. dubna 2005 do zaplacení – zamítl (bod I. výroku) a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (bod II. výroku).

Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že smlouva o převodu obchodního podílu účastnice ve společnosti K.S., spol. s r. o. (dále též jen „společnost“), kterou uzavřela s J. V. dne 30. ledna 2001 (dále též jen „smlouva o převodu obchodního podílu“), je absolutně neplatným právním úkonem, protože společenská smlouva – v době, kdy byla smlouva o převodu obchodního podílu uzavřena – možnost převodu obchodního podílu společníka na osobu, stojící mimo společnost, nepřipouštěla.

Tvrzení, že cena převáděného obchodního podílu ve výši 2,500.000,- Kč nebyla účastnici zaplacena, měl odvolací soud za vyvrácené provedeným dokazováním, zejména potvrzením ze dne 5. března 2001. K námitce, že smlouva o postoupení pohledávky, kterou pohledávku na vrácení zaplacené ceny obchodního podílu (z důvodu neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu) od J. V. nabyl navrhovatel, je neplatná, odvolací soud uvedl, že účastnice jako dlužník není oprávněna namítat neplatnost nebo neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávky.

Rovněž i obranu účastnice, spočívající ve vznesené námitce promlčení a uplatnění pohledávky k započtení, neshledal odvolací soud důvodnou.

K námitce promlčení nároku odvolací soud s poukazem na ustanovení § 261 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) uzavřel, že právní vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy o převodu obchodního podílu se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu jeho účastníků. Protože dotčený právní vztah je vztahem obchodním – pokračoval odvolací soud – použije se při řešení otázky promlčení práv z tohoto vztahu úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku (zejména ustanovení § 394 a § 397 obch. zák.), podle níž je obecná promlčecí doba čtyřletá. Byl-li návrh na zahájení řízení podán dne 25. ledna 2005, pak – přijala-li účastnice plnění podle smlouvy o převodu obchodního podílu „nejdříve“ 1. března 2001 – byl nárok uplatněn včas, ještě před uběhnutím promlčecí doby.

Z tvrzení, že J. V. činil „po nabytí“ obchodního podílu (z titulu funkce jednatele společnosti) úkony směřující ke zmenšení majetku společnosti a „tedy není možné dnes vydat obchodní podíl v nezměněné podobě“, na jehož základě účastnice konstruovala možnost započtení proti nároku navrhovatele, lze podle odvolacího soudu dovodit pouze legitimaci k podání žaloby na náhradu škody vůči jednateli společnosti. Protože poškozenou v tomto vztahu není účastnice, ale společnost, nemůže účastnice pohledávku z titulu případné náhrady škody uplatňovat k započtení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala účastnice dovolání, jímž výslovně napadá „výrok soudu v plném rozsahu“. Co do přípustnosti dovolání odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů výslovně pouze na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatelka namítá, že:

1) Ačkoli vznesla námitku započtení do výše žalované částky, založenou na tvrzení, že J. V., který se v souvislosti s nabytím obchodního podílu stal i jednatelem společnosti, činil jménem společnosti úkony směřující k vyvádění majetku ze společnosti (resp. k vyvádění majetku z její 100% dceřinné společnosti P. Š. s. r. o., na jejíž majetek byl posléze prohlášen konkurs), v jejichž důsledku byl znehodnocen obchodní podíl dovolatelky ve společnosti (neboť byl znehodnocen podíl společnosti v P. Š., s. r. o.), odvolací soud ji (popř. společnost P. Š., s. r. o.) odkázal na podání žaloby o náhradu škody proti jednateli. Přitom nezjišťoval, zda (a v jaké výši) pohledávka uplatněná dovolatelkou k započtení existuje a neprovedl důkazy prokazující, že úmyslným vyvedením majetku ze společnosti P. Š., s. r. o., došlo „ke zmenšení“ obchodního podílu ve společnosti. Toto jednání zakládá nárok dovolatelky na náhradu škody způsobené znehodnocením obchodního podílu.

V této souvislosti dovolatelka dále tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (uplatňujíc tak i dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), neboť odvolací soud opomenul v neprospěch dovolatelky jí předložené důkazy o úmyslném vyvedení majetku ze společnosti.

2) Odvolací soud se „srozumitelně a věrohodně“ nevypořádal s její argumentací, že listinu potvrzující zaplacení ceny za převáděný obchodní podíl nepodepisovala, že tuto listinu nepodepisoval ani J. V. a že částka ve výši 5,000.000,- Kč, kterou z notářské úschovy dovolatelka spolu s druhým společníkem společnosti obdrželi od společnosti Z. B. a. s., byla podle protokolu o notářské úschově poskytnuta na naprosto odlišný účel, než zaplacení ceny obchodního podílu ve společnosti.

3) Na sporný právní vztah nedopadá ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák., neboť smlouva o převodu obchodního podílu nebyla řádně uzavřena a závazkový vztah z ní nevznikl. Zmíněné ustanovení se týká pouze smluvních závazkových vztahů. Vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy o převodu obchodního podílu proto není – podle dovolatelky – obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje v tříleté promlčecí době.

4) Smlouva, kterou J. V. svou pohledávku na vrácení zaplacené ceny obchodního podílu převedl na navrhovatele, je neplatná, a to z důvodu, že jmenovaný smlouvu o postoupení uzavíral pod nátlakem, nesvobodně a v duševní poruše, která jej činila k tomuto úkonu neschopným (§ 37 odst. 1 a § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále též jen „obč. zák.“).

5) Není jí možné (ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 a 2 obč. zák.) „bezezbytku vrátit plnění“, které poskytla J. V. na základě neplatné smlouvy o převodu obchodního podílu (neboť ten „s obchodním podílem“ nakládal tak, že prodával majetek společnosti bez souhlasu valné hromady a tím „zmenšoval“ vlastní kapitál společnosti „náležející“ do obchodního podílu dovolatelky). Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že J.V. se nestal společníkem společnosti a nemohl tak znehodnotit její obchodní podíl. Má za to, že „otázkou zásadního významu“, kterou se odvolací soud odmítl zabývat, je „jakého plnění a v jakém rozsahu se dostalo J. V. z užívání cizího obchodního podílu a zda jednal či nejednal v dobré víře“.

6) Jednání J. V., kterým „úmyslně znehodnotil obchodní podíl ve společnosti“ odporuje dobrým mravům a je v rozporu s poctivým obchodním stykem.

7) Smlouva o převodu obchodního podílu není absolutně neplatná, ale pouze neúčinná (poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003 s tím, že souhlas valné hromady s převodem byl později – 11. června 2001 – získán).

8) Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda J. V. obchodní podíl dovolatelky ve společnosti nenabyl vydržením, když jej „aktivně“ užíval, přičemž „veškeré dotčené subjekty“ se vůči němu začaly chovat jako k vlastníkovi obchodního podílu, přestože v důsledku rejstříkovým soudem deklarované neplatnosti převodu k zápisu změny v osobách společníků společnosti do obchodního rejstříku nedošlo.

9) Rozhodnutími soudů nižších stupňů došlo k porušení „základního práva na soudní a jinou právní ochranu“, zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Postupem odvolacího soudu, který „formalistickým způsobem“ hodnotil předložené důkazy, neověřil si fakta a vycházel pouze z důkazů předložených navrhovatelem, bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

Dovolání proti zamítavému výroku usnesení odvolacího soudu není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch napadené rozhodnutí vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Rozhodnutím, kterým byl (zčásti) zamítnut nárok navrhovatele na zaplacení úroků z prodlení z požadované částky, dovolatelce způsobena újma nebyla, naopak rozhodnutí vyznívá v její prospěch. Proti této části výroku usnesení odvolacího soudu není dovolatelka osobou oprávněnou podat dovolání. Nejvyšší soud proto její dovolání v odpovídajícím rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř. odmítl.

Ve zbývajícím rozsahu může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Z tohoto ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Pro posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci proto nemohou být významné námitky, podle kterých odvolací soud opomenul v neprospěch dovolatelky jí předložené důkazy o úmyslném vyvedení majetku ze společnosti a „srozumitelně a věrohodně“ se nevypořádal s tvrzeními, že kvitanci zaplacení ceny za převáděný obchodní podíl nepodepisovala dovolatelka ani J. V. a že částka, kterou společníci společnosti obdrželi z notářské úschovy, byla poskytnuta na odlišný účel, než zaplacení ceny obchodního podílu. Těmito námitkami dovolatelka vystihuje dovolací důvody vymezené v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř., které u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici.

V řešení otázky (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu, že J.V. ji měl uzavírat pod nátlakem, nesvobodně a ve stavu, který jej činil k tomuto úkonu neschopným a otázky, zda J. V. obchodní podíl dovolatelky nenabyl vydržením, Nejvyšší soud zásadní právní význam neshledává, neboť jde o posouzení platnosti konkrétního právního úkonu, resp. posouzení konkrétních předpokladů nabytí vlastnictví, jež mají význam právě a jen pro projednávanou věc, nikoli z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatelky, že vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy se (i co do promlčení) vždy řídí režimem občanského zákoníku, neboť tuto otázku dovolací soud již ve své rozhodovací praxi vyřešil.

V rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2005 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.) je obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák. Přitom zdůraznil, že k přijetí tohoto závěru postačí předchozí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon (k tomuto závěru se poté přihlásil i v usnesení ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 591/2007). Názor odvolacího soudu, podle něhož vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o převodu obchodního podílu (§ 115 obch. zák.) je obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době, je s uvedeným judikatorním závěrem v souladu.

Zásadní právní význam projednávané věci nezakládá ani námitka dovolatelky, že se původně neúčinná smlouva o převodu obchodního podílu stala účinnou následným udělením souhlasu valnou hromadou. Na řešení otázky (ne)účinnosti smlouvy odvolací soud své rozhodnutí (správně) nezaložil. Převod obchodního podílu na osobu stojící mimo společnost totiž není podmíněn souhlasem valné hromady, ale musí být výslovně připuštěn společenskou smlouvou (§ 115 odst. 2 věta první obch. zák.). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003, proto není přiléhavý.

Z uvedeného vyplývá, že se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, podle něhož na J.V. nepřešel její obchodní podíl a jmenovaný se tedy nestal společníkem společnosti (neboť smlouva o převodu obchodního podílu byla neplatná). Pak ale nemůže být zásadně právně významné ani posouzení toho, v jakém stavu a zda vůbec bude obchodní podíl vracet. Z pohledu ustanovení § 457 obč. zák. zde není ničeho, co by byl povinen dovolatelce vracet. Z pozice jednatele společnosti nemohl J. V. obchodní podíl dovolatelky ani držet, natožpak jej užívat a nakládat s ním. Dovolatelka ostatně ani netvrdí, že by jmenovaný vykonával práva společníka (tj. že by vystupoval jako společník na valné hromadě společnosti nebo se podílel na zisku společnosti). Pokud mu vytýká, že její obchodní podíl znehodnotil prodejem majetku společnosti bez souhlasu valné hromady pod cenou, postihuje jednání statutárního orgánu, z něhož se J. V. zodpovídá jedině společnosti.

Nejvyšší soud tak shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a zásadní význam spatřuje toliko v řešení otázky, zda jednání statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným, v jehož důsledku byla společnosti způsobena škoda, může – vedle nároku společnosti na její náhradu – vůči statutárnímu orgánu založit i nárok společníků této společnosti na náhradu škody představované snížením hodnoty jejich obchodních podílů ve společnosti.

Pro zodpovězení této otázky je třeba nejdříve definovat, v čem spočívá hodnota podílu ve společnosti s ručením omezeným.

Podle § 61 odst. 1 věty první a věty třetí obch. zák. představuje podíl účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti. Pro účely tohoto zákona se oceňuje mírou účasti společníka na čistém obchodním majetku společnosti, jež připadá na jeho podíl, nestanoví-li zákon jinak.

Hodnota podílu ve společnosti se tedy odvíjí (zejména) od hodnoty čistého obchodního majetku společnosti. Čistým obchodním majetkem společnosti je obchodní majetek (veškerý majetek společnosti, srov. § 6 odst. 1 věta druhá obch. zák.) po odečtení veškerých závazků (§ 6 odst. 3 obch. zák. in fine).

Z uvedeného je zřejmé, že skutečná škoda způsobená společnosti (v jejímž důsledku se sníží čistý obchodní majetek společnosti) se projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku utrpí újmu. Tato újma je však svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti. Její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti. Je-li škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, je odstraněna i újma, způsobená jejím společníkům v důsledku snížení hodnoty jejich podílů.

Jednatelé společnosti s ručením omezeným odpovídají společnosti za škodu, kterou jí způsobí svým jednáním (§ 194 odst. 5 obch. zák.). Nárok společnosti na náhradu škody lze prosadit prostřednictvím žaloby o náhradu škody, již je jménem společnosti proti jednateli oprávněn podat každý společník (§ 131a odst. 1 obch. zák.). Protože náhradou škody způsobené společnosti je odstraněna i újma vzniklá v důsledku tohoto jednání společníkům na jejich podílech, není potřeba, aby byl – vedle žaloby společnosti – konstruován další samostatný nárok společníka na náhradu této újmy.

Lze tedy uzavřít, že společníci nemají proti jednateli společnosti nárok na náhradu újmy vzniklé na jejich podílech v důsledku škody na majetku společnosti, způsobené jeho jednáním, neboť odstranění této újmy se mohou domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody.

Pohledávka z titulu náhrady škody ovšem není pohledávkou společníků, ale pohledávkou společnosti. Společník s ní nemůže disponovat jako s pohledávkou vlastní; nemůže ji tedy ani započíst proti jakémukoli nároku směřujícímu vůči němu – tato pohledávka může být započtena jedině proti nároku směřujícímu vůči společnosti.

Převedeno do poměrů projednávané věci to znamená, že dovolatelka z titulu tvrzeného znehodnocení svého obchodního podílu nemá (a ani nemůže mít) pohledávku, kterou by mohla započíst proti pohledávce navrhovatele na vrácení zaplacené ceny obchodního podílu.

Dlužno dodat, že dovolatelka je (a vždy byla) legitimována k uplatnění nároku společnosti na náhradu škody z tohoto titulu.

Jak vyplývá i z výše uvedeného, předmět řízení v projednávané věci nezahrnuje posouzení otázky vzniku škody na majetku společnosti. Z tohoto důvodu nebylo třeba ani prokazovat, zda J.V. způsobil svým jednáním při výkonu funkce jednatele společnosti škodu, zda jednal v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku.

Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů, v rozsahu, ve kterém bylo dovolání shledáno přípustným, správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnost, že navrhovateli – jenž byl v dovolacím řízení plně procesně úspěšný – podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. června 2009

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 24. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin