JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 3081/2012

Směnka s více místopisnými údaji

Právní věty

  1. V poměrech projednávané věci sporná směnka obsahuje údaj, podle něhož je splatná „u Agrobanky Praha, a. s. filiálky Pardubice, jednatelství Hradec Králové“. Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nejde v daném případě o údaje rozporné a je z nich jednoznačně zřejmé, že platebním místem směnky je Hradec Králové, se Nejvyšší soud ztotožňuje.

  2. Jakkoli není pochyb o tom, že domicilační doložka obsahuje několik místopisných údajů, je zřejmé, že smyslem posuzovaného zápisu na sporné směnce není určit více platebních míst, jež by si navzájem konkurovala, nýbrž naopak vymezit (prostřednictvím konkrétní organizační složky domiciliáta) jediné místo, kde by měla být směnka k placení prezentována. Jednotlivé údaje obsažené v domicilační doložce nelze posuzovat izolovaně, tj. ignorovat její další části a zjevnou vzájemnou souvislost jednotlivých údajů v ní uvedených. Ani Nejvyšší soud proto nemá žádné pochybnosti o tom, že uvedenému zápisu na sporné směnce, jímž je vymezeno platební místo směnky, nelze rozumět jinak, než že směnka má být splatná u domiciliáta, jímž je obchodní společnost Agrobanka Praha, a. s., a to v jejím jednatelství v Hradci Králové, jež organizačně náleží pod pobočku banky v Pardubicích.

29 Cdo 3081/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně Mgr. J. M., proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému Mgr. Blankou Duškovou, advokátkou, se sídlem v Žamberku, Náměstí Gen. Knopa 837, PSČ 564 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 52 Cm 435/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2012, č. j. 5 Cmo 119/2012-46, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. ledna 2012, č. j. 52 Cm 435/2011-21, jímž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. července 2011, č. j. 52 Cm 435/2011-7, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 101.000,- Kč s 6% úrokem od 1. května 2011 do zaplacení a náklady řízení.

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 4, § 40 odst. 4 (správně § 41 odst. 4) a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Přitom zdůraznil, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou žalovaným 3. ledna 2011, ve prospěch žalobkyně, znějící na směnečnou sumu vyjádřenou jednak čísly „101.000,- Kč“, jednak slovy „stojednatisíckorun“, se splatností 30. dubna 2011 a s vyznačeným domicilem „splatno u Agrobanky Praha, a. s. filiálky Pardubice, jednatelství Hradec Králové“ – dále též jen „sporná směnka“), není neplatná ani pro namítané neurčité označení měny, v níž má být směnečná suma zaplacena, ani pro žalovaným tvrzený rozpor v údaji platebního místa.

Jde-li o údaje měny směnečné sumy, odvolací soud uvedl, že zatímco zkratka „Kč“ je nepochybně zcela určitým údajem měny, výraz „korun“ představuje jen „povšechné označení jakékoliv korunové měny, jde o druh peněz, nikoli o konkrétní měnu“. Jelikož směnka byla splatná v České republice, je nutné v intencích ustanovení čl. I. § 41 odst. 2 směnečného zákona dovodit, že rovněž prostřednictvím údaje „korun“ byla určena česká měna (česká koruna). Mezi oběma údaji měny směnečné sumy na sporné směnce tak žádný rozpor není.

K výhradám žalovaného, podle nichž sporná směnka obsahuje – ve vyznačeném domicilu – více údajů o místě, kde má být na ni placeno, odvolací soud předeslal, že samotný způsob označení umístěnce (třetí osoby, u níž má být směnka splatná) není v zákoně blíže uveden. Postačí tedy, pokračoval odvolací soud, půjde-li o označení určité, provedené např. prostřednictvím označení obchodní firmy umístěnce. Na druhou stranu není ani vyloučeno, aby umístěnec byl definován rovněž dalšími údaji, např. uvedením jeho sídla, identifikačního čísla osoby, případně (jako tomu bylo právě v posuzovaném případě) též označením organizační složky umístěnce, u které se má majitel směnky o její zaplacení „poptávat“. V tomto smyslu je také zapotřebí údaj o umístěnci na sporné směnce vykládat, když ten neříká nic jiného, než že směnka je splatná u Agrobanky Praha, a. s., v jejím jednatelství v Hradci Králové, patřícím pod pobočku v Pardubicích. Sporná směnka tedy, uzavírá odvolací soud, jednoznačně určuje, že platebním místem je Hradec Králové.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (jež v dovolací lhůtě dále doplnil podáním ze dne 15. srpna 2012), které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel nesouhlasí se závěry, k nimž soudy nižších stupňů dospěly ohledně (ne)platnosti směnky z hlediska namítaného rozporného označení měny směnečné sumy a platebního místa směnky.

Podle dovolatele je vyznačením domicilu na sporné směnce určena nejen třetí osoba, u níž má být směnka předložena k placení, nýbrž i platební místo směnky. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě jsou prostřednictvím domicilu označena dvě různá místa (P. a H. K.), je údaj o platebním místě rozporný a listina proto nemůže být platnou směnkou vlastní.

Za rozporné (respektive neurčité) má rovněž vyjádření měny, v níž má být směnečná suma zaplacena. Slovní vyjádření měny označením „koruny“ je „bez dalšího přívlastku naprosto neurčité, neboť může jít i o jiné měny“, např. protektorátní měnu zavedenou výnosem Adolfa Hitlera ze dne 16. března 1939. Je-li současně na sporné směnce směnečná suma vyjádřena rovněž v měně označené zkratkou „Kč“, odpovídající peněžní jednotce v České republice, nelze podle dovolatele dospět k jinému závěru, než že označení měny směnečné sumy na směnce je rozporné (jsou uvedeny dvě různé měny) a směnka ani z tohoto důvodu nemůže jako platná obstát.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být v této věci přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Důvod založit přípustnost dovolání podle označeného ustanovení Nejvyšší soud nemá ve vztahu k prověření argumentace dovolatele týkající se namítané neplatnosti směnky z důvodu neurčitého, respektive rozporného vyjádření údaje měny směnečné sumy na sporné směnce. Potud totiž právní posouzení věci odvolacím soudem, který neměl údaje označující měnu směnečné sumy za rozporné, zcela odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud zformuloval již v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2352/2008 (jenž je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), který obstál i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 11. září 2012, sp. zn. III. ÚS 2038/10, jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V něm Nejvyšší soud (vycházeje z obdobných skutkových poměrů, jež jsou rozhodné i pro posouzení nyní projednávané věci) uzavřel, že patří-li (ve smyslu čl. I. § 75 směnečného zákona) mezi náležitosti vlastní směnky (mimo jiné) bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu, není pochyb o tom, že vyjma vyjádření určité peněžité sumy (směnečného penízu), určitost směnečného slibu vyžaduje vyjádřit také měnu, ve které má být směnečná suma zaplacena. Musí přitom jít o měnu v době vystavení směnky existující (platnou) a směnka nesmí obsahovat údaje měny rozporné. Z hlediska shora vymezených kritérií pak Nejvyšší soud neměl v poměrech jím projednávané věci žádné pochybnosti o tom, že na směnce vedle sebe existující údaje měny „Kč“ a „korun“ rozporné nejsou; jde-li o použitou zkratku, tato odpovídá ustanovení § 13 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, v případě slovního vyjádření není pochyb o tom, že jde o koruny české (viz čl. I. § 41 odst. 4 směnečného zákona).

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud naopak shledává – a potud má dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné – pro posouzení otázky (ne)platnosti sporné směnky z hlediska údaje o platebním místu, když potud jde (z pohledu dovolatelem uplatněné argumentace) o otázky dovolacím soudem dosud beze zbytku neřešené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení čl. I. § 75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce.

Podle ustanovení čl. I. § 76 směnečného zákona listina, v které chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako vlastní směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích (odstavec 1). O vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je splatná na viděnou (odstavec 2). Není-li zvláštního údaje, platí, že místo vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště (odstavec 3). Není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě, uvedeném u jména výstavce (odstavec 4).

Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že nezbytnou náležitostí vlastní směnky je (mimo jiné) údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005 a ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 3817/2012, uveřejněný pod číslem 64/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 64/2013“).

K naplnění požadavku určitosti údaje platebního místa postačí, je-li platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města (k tomu srov. např. v právní teorii Kovařík, Z., Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 14 a v rozhodovací praxi např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007, případně již zmiňovaný R 64/2013).

Platební místo může být na směnce určeno výslovným údajem, popřípadě (neobsahuje-li směnka takový údaj) se může uplatnit tzv. zákonné platební místo podle ustanovení čl. I. § 76 odst. 3 směnečného zákona. K vymezení platebního místa může konečně dojít (jako tomu bylo v posuzované věci) rovněž prostřednictvím domicilu, tedy v souvislosti s označením třetí osoby, u níž je směnka splatná (osoby, jíž se směnka předkládá k placení a jejímž prostřednictvím má být směnka dlužníkem také proplacena – viz čl. I. § 4 směnečného zákona). Ani v takovém případě ovšem nesmí jít o údaje rozporné, jež by neumožňovaly určit, ve kterém konkrétním místě má být na směnku placeno (k otázce vztahu domicilu a platebního místa srov. opět např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2352/2008).

V poměrech projednávané věci sporná směnka obsahuje údaj, podle něhož je splatná „u Agrobanky Praha, a. s. filiálky Pardubice, jednatelství Hradec Králové“. Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nejde v daném případě o údaje rozporné a je z nich jednoznačně zřejmé, že platebním místem směnky je (statutární město) Hradec Králové, se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Jakkoli není pochyb o tom, že domicilační doložka obsahuje několik místopisných údajů, je zřejmé, že smyslem posuzovaného zápisu na sporné směnce není určit více platebních míst, jež by si navzájem konkurovala, nýbrž naopak vymezit (prostřednictvím konkrétní organizační složky domiciliáta) jediné místo, kde by měla být směnka k placení prezentována. Jednotlivé údaje obsažené v domicilační doložce nelze (oproti mínění dovolatele) posuzovat izolovaně, tj. ignorovat její další části a zjevnou vzájemnou souvislost jednotlivých údajů v ní uvedených. Ani Nejvyšší soud proto nemá žádné pochybnosti o tom, že uvedenému zápisu na sporné směnce, jímž je vymezeno platební místo směnky, nelze rozumět jinak, než že směnka má být splatná u domiciliáta, jímž je obchodní společnost Agrobanka Praha, a. s., a to v jejím jednatelství v Hradci Králové, jež organizačně náleží pod pobočku banky v Pardubicích.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu, ve kterém bylo dovolání shledáno přípustným) zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2014

JUDr. Jiří Z a v á z a l

předseda senátu

Vydáno: 30. June 2014
Vloženo: 17. September 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-