JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 296/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobců A) A B., zast. advokátem, a B) I.S., proti žalovanému S. Č.K. s. r. o., zast. advokátem, o zaplacení částky 300.000,- Kč s přísl., k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 1999, č.j. 1 Cmo 601/97-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci A) na nákladech dovolacího řízení k rukám jeho právního zástupce 5.750,- Kč, a to do tří dnů od doručení tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 1999, č.j. 1 Cmo 601/97-94 rozhodl v uvedeném sporu tak, že ve výroku I. potvrdil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. června 1997, č.j. 40 Cm 13/96-66 v části, kterou tento soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci A) částku 196 932,- Kč.

Ve výroku II. a III. rozsudku odvolací soud rozsudek krajského soudu zrušil, a to v rozsahu bodu výroku I. zahrnujícím zaplacení zbylé částky 103 068 Kč a příslušenství celé uplatněné jistiny a výroku III. o nákladech řízení; v tomto rozsahu odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve výroku IV. ponechal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV., vztahujících se k žalobci B) a ve výroku V. o vrácení přeplatku na soudním poplatku, nedotčen.

Vrchní soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo. Ve všech písemně zachycených úkonech nejsou podle soudu ani náznakem vyjádřeny podstatné náležitosti smlouvy o dílo. Smlouva o dílo sice nemusí být uzavřena v písemné formě, ovšem z obsahu výslechů účastníků je nutno dovodit, že na žádném jednání nebyl učiněn úkon, který by představoval určitý návrh smlouvy dle § 43a odst. 1 obč. zákoníku.

Vzájemné vztahy mezi účastníky tak bylo třeba posoudit podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný v posuzovaném případě obdržel od žalobce A) jako zálohu na stavební práce 300 000,- Kč; o tuto částku se tedy obohatil a je povinen ji tomuto žalobci vydat.

Odvolací soud se dále zabýval obranou (započtením) žalovaného, který uvedl, že podle pokynů žalobců zhotovil a předal projektovou dokumentaci a dále provedl – s vědomím a na žádost žalobců – určité stavební práce.

Ohledně projektových prací přichází podle odvolacího soudu v úvahu, pokud se jedná o vypořádání bezdůvodného obohacení, v zásadě jen jejich vydání.

Tato část obrany žalovaného není proto podle odvolacího soudu důvodná. Ohledně příslušných projektových prací nemůže žalovaný žádat nějaký finanční ekvivalent, ale nejprve je oprávněn požadovat pouze vrácení předmětu bezdůvodného obohacení. V posuzovaném případě je navíc zřejmé, že žalobci projektové práce nijak nevyužili. V části výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo, aby žalobci A) zaplatil 196 932,- Kč proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Pokud obohacení záleželo ve výkonech, jejichž vydání není dobře možné (jako je tomu u provedených stavebních prací), musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Žalovaný navrhl provedení důkazů ohledně hodnoty stavebních prací (položkové rozpočty realizovaných stavebních prací), soud prvního stupně však důkazy neprovedl. Nutné doplnění dokazování překračuje podle odvolacího soudu meze vytýčené v § 213 o. s. ř.; odvolací soud proto vyhovující výrok rozsudku v odpovídající části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že cílem doplnění důkazů bude zejména ověřit hodnotu odpovídajících stavebních prací.

Dovoláním podaným dne 8. 12. 1999 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu „v části výroku I." Dovolání je podle něj přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. a je podáno z důvodu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

V dovolání žalovaný zejména uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud dostatečně neposoudil obranu žalovaného. Žalovaný prováděl s vědomím a souhlasem žalobců výkony (stavební a projektové práce), a to podle přesných pokynů a požadavků žalobců. Projektové práce žalobci převzali. Je věcí a rizikem žalobců, že nebyly použity a že se původní podnikatelský záměr neuskutečnil.

Jelikož jsou pro žalovaného uvedené projektové práce nepoužitelné, bylo by neúčelné požadovat vydání bezdůvodného obohacení vydáním projektových prací. Mezi stranami musí dojít k vypořádání finančnímu.

Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu druhého stupně k dalšímu řízení.

V podání ze dne 27. 1. 2000 se k dovolání vyjádřil žalobce A). Ve vyjádření k dovolání žalovaného předně uvedl, že dovolání není přípustné. Dále podle žalobce není důvodný poukaz dovolatele na ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Z konkrétních dovolacích námitek vyplývá, že nejde o nesprávné právní posouzení věci (dovolatel souhlasí s tím, že oba soudy posoudily věc podle ustanovení o vydání neoprávněného majetkového prospěchu), ale o nesouhlas se zhodnocením výše neoprávněného majetkového prospěchu na straně žalobce.

116

Žalobce A) proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání žalovaného bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.1.2001, proto se podle části dvanácté hlavy I., bod 17 zák. č. 30/2000 Sb. dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000 (dále jen „o. s. ř.„).

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného podle ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, dovolatel je řádně zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné. Žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 o. s. ř. a napadl výrok I. rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil výrok č. I. rozsudku soudu prvního stupně, v části ukládající žalovanému zaplatit žalobci A) částku 196.932,- Kč.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže řízení trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., které způsobují tzv. zmatečnost řízení, nejde-li o případy vypočtené v § 237 odst. 2 o. s. ř. V posuzované věci dovolatel vady ve smyslu citovaného ustanovení netvrdil a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává, popř. dovolací soud takovéto vady řízení nezjistil.

Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř.

Dle ustanovení § 238 o. s. ř. by mohlo být dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [odstavec 1 písm. a)] a proti rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [odstavec 1 písm. b)].

Dovolání není v daném případě přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) byl potvrzen (nikoliv změněn) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v části týkající se zaplacení 196.932,- Kč.

Přípustnost dovolání není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 1997 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci a tento soud tedy nebyl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že odvolací soud ve výroku rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1) a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani nepodal (§ 239 odst. 2).

Nejvyšší soud proto podle § 242 odst. 3 a § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž by se mohl – vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné – zabývat věcnými námitkami uplatněnými v dovolání a z jejich hlediska přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu v dovolacím řízení tak, že žalovanému uložil uhradit žalobci A) na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.750,- Kč k rukám jeho právního zástupce (1x úkon vyjádření k dovolání, 1x paušál, § 7, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 10. dubna 2001

JUDr.Ing. Jan H u š e k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová

Vydáno: 10. April 2001