JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 2908/2014

Námitka promlčení v konkursním řízení a její rozpor s dobrými mravy

Právní věty

  1. Z R 59/2004 je zjevné, že odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Proto pro závěr, zda vznesení námitky promlčení ohledně náhrady škody za zaniklé věci, jež byl žalovaný povinen vydat do konkursní podstaty, odporuje dobrým mravům, není sama o sobě právně významná argumentace založená na skutečnostech, jež předcházely vzniku povinnosti vydat sporné věci do konkursní podstaty.

29 Cdo 2908/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně JUDr. Mileny Novákové, advokátky, se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, PSČ 381 01, jako správkyně konkursní podstaty úpadce RAMS MUCKOV s. r. o., identifikační číslo osoby 25151436, zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem, se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, PSČ 381 01, proti žalovanému D. R. Z., zastoupenému Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, o vydání movitých věcí, eventuálně zaplacení částky 9.418.718 Kč, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 333/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 2013, č. j. 5 Co 3060/2012-300, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 2013, č. j. 5 Co 3060/2012-300, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 8. září 2011, č. j. 7 C 333/2008-203, Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „okresní soud“):

[1] Zamítl žalobu (doručenou mu 17. října 2008), jíž se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce RAMS MUCKOV, s. r. o.) domáhala vůči žalovanému (D. R. Z.) vydání movitých věcí, v rozsudku blíže označených (dále jen „sporné věci“), do konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku).

[2] V rozsahu, v němž se žalobkyně formou tzv. eventuálního petitu domáhala po žalovaném zaplacení částky 9.418.718 Kč, zamítl žalobu ohledně částky 5.056.933 Kč (bod II. výroku) a vyhověl jí ohledně částky 4.361.785 Kč (bod III. výroku).

[3] Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku), včetně nákladů státu (bod V. výroku), a o soudním poplatku z žaloby (bod VI. výroku).

V pořadí šlo o druhý rozsudek okresního soudu o podané žalobě, když předchozí rozsudek ze dne 18. srpna 2009, č. j. 7 C 333/2008-109, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 24. března 2010, č. j. 7 C 333/2008-139, jímž okresní soud žalobu zamítl, zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. října 2010, č. j. 5 Co 1565/2010-157 (a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení).

Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

[1] Pozdější úpadce (jako převodce) uzavřel se žalovaným (jako nabyvatelem) dne 20. března 1999 smlouvu o finančním vypořádání (dále jen „smlouva“), podle které uspokojil pozdější úpadce pohledávku žalovaného z titulu půjčky ve výši 9.453.012 Kč tím, že na žalovaného převedl označené movité věci a hospodářská zvířata (dále též jen „sporné věci“) v hodnotě celkem 9.418.720,90 Kč. Za pozdějšího úpadce jednal při uzavření smlouvy žalovaný coby jednatel pozdějšího úpadce.

[2] Pozdější úpadce nabyl předtím sporné věci smlouvou o prodeji podniku ze dne 31. prosince 1996 (dále jen „smlouva o prodeji podniku“) uzavřenou mezi ním jako nabyvatelem a společností RAMS - KVÍTKOV s. r. o. (dále jen „společnost R“), jako převodcem.

[3] Usnesením ze dne 25. července 2000, č. j. 12 K 155/99-31, prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek úpadce a správkyní jeho konkursní podstaty ustavil žalobkyni.

[4] Žalobkyně sepsala (13. září 2000) sporné věci do konkursní podstaty úpadce.

[5] Rozsudkem ze dne 21. srpna 2007, č. j. 9 C 274/2006-189, Okresní soud v Českém Krumlově určil, že smlouva je neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve spojení s ustanovením § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jelikož k převodu majetku na jednatele převodce (pozdějšího úpadce) nebyl dán souhlas valné hromady převodce (pozdějšího úpadce). Rozsudkem ze dne 21. února 2008, č. j. 2 Co 2875/2007-222, potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, který následně nabyl právní moci dne 23. dubna 2008.

[6] Společnost R byla zapsána do obchodního rejstříku dne 11. února 1994. Žalovaný je jejím třetinovým společníkem a současně jednatelem. Na majetek společnosti R byl prohlášen konkurs 5. října 2005.

[7] Podle znaleckého posudku znalce Ing. Miroslava Maršálka z 3. dubna 2011 činila cena hospodářských zvířat k 24. říjnu 2001 1.468.300 Kč.

[8] Podle znaleckého posudku znalce Ing. Vojtěcha Homolky činila obvyklá cena sepsaných movitých věcí k 24. říjnu 2001 2.893.485 Kč.

[9] Žalobkyně žalovaného bezvýsledně vyzývala k vydání sporných věcí do konkursní podstaty.

[10] Podle žalovaného movité věci již neexistují a hospodářská zvířata jsou mrtvá.

Na tomto základě dospěl okresní soud k následujícím závěrům:

[1] Posledním držitelem sporných věcí, jež byly sepsány do konkursní podstaty úpadce, leč které již neexistují, byl žalovaný. Tím je dána pasivní legitimace žalovaného ve sporu. Žádný třetí subjekt (včetně společnosti R, jejíž konkurs skončil pro nedostatek majetku) neuplatnil vlastnické právo k sepsaným sporným věcem.

[2] Neexistující sporné věci nelze vydat, žalobkyně, jejíž legitimace plyne z § 18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), však má právo na náhradu za ně ve výši plynoucí ze znaleckých posudků. Přitom jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu.

K námitce promlčení vznesené žalovaným poukazuje okresní soud na to, že rozsudek, jímž byla určena neplatnost smlouvy, nabyl právní moci (až) 23. dubna 2008. Od toho dne bylo (teprve) postaveno najisto, že převod uskutečněný mezi pozdějším úpadcem a žalovaným byl neplatný, takže byla-li žaloba podána 17. října 2008, není nárok na náhradu škody promlčen (§ 106 obč. zák.).

K odvolání žalobkyně (jen proti bodu IV. výroku) i žalovaného (proti bodům III. Až VI. výroku) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. září 2013, č. j. 5 Co 3060/2012-300:

[1] Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech III., V. a VI. výroku (první výrok).

[2] Změnil rozsudek okresního soudu v bodu IV. výroku o nákladech řízení (druhý výrok).

[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 18 odst. 3 a 4 a § 19 odst. 1 a 2 ZKV - dospěl po přezkoumání rozsudku okresního soudu k následujícím závěrům:

[1] Námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.).

[2] Žalovaný jednal za společnost R i pozdějšího úpadce při uzavření smlouvy o prodeji podniku a za obě smluvní strany podepsal i smlouvu, načež se zmocnil sporných věcí a nevydal je žalobkyni, ač ta je sepsala do konkursní podstaty a opakovaně jej vyzývala k jejich vydání a tím ke splnění povinnosti podle ustanovení § 18 odst. 4 ZKV. Právě v tomto řetězení převodů majetku dvou společností, jehož důsledkem byla nemožnost uspokojení pohledávek věřitelů a v následném nevydání tohoto majetku žalobkyni, spatřuje odvolací soud důvod pro aplikaci § 3 obč. zák.

[3] Není podstatné, že (podle námitky žalovaného) úpadce není vlastníkem sporných věcí. Určující je, že věci byly sepsány do konkursní podstaty, čímž žalobkyni vzniklo právo požadovat jejich vydání do konkursní podstaty. Tuto povinnost žalovaný přes výzvy žalobkyně nesplnil a odpovídá tak za tím vzniklou škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. Výše škody byla určena znaleckým posudkem (4.361.785 Kč).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje s odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že:

- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny,

- „dovolacím soudem mají být právní otázky posouzeny jinak“, a

- odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel předestírá dovolacímu soudu k řešení následující otázky:

[1] Zda lze vyhovět žalobě správce konkursní podstaty na vydání věci a náhradu škody za věc, která se nikdy nestala vlastnictvím úpadce, kdy takový správce konkursní podstaty jedná úmyslně nezákonně, když je mu známo, že věc do konkursní podstaty úpadce nepatří, takovou věc přesto zahrne do soupisu majetkové podstaty úpadce, následně záměrně nevyzve skutečného vlastníka věci, aby ve lhůtě určené konkursním soudem podal žalobu proti správci (§ 19 odst. 2 ZKV) na vyloučení věci, a kdy následně se správce konkursní podstaty domáhá vydání takové věci a náhrady škody po jejím domnělém držiteli?

[2] Zda je za shora uvedených okolností námitka promlčení nároku správce konkursní podstaty na náhradu škody vznesená žalovaným domnělým držitelem věci v rozporu s dobrými mravy, pokud rozhodnutím soudu byl určen nabývací titul věci absolutně neplatným, za situace, kdy ze stejných důvodů je absolutně neplatná i smlouva, na základě které věc po určitou dobu držel úpadce, a kdy soud neshledává nemravným uplatnění samotné námitky promlčení, resp. okolnosti, za jakých byla v řízení vznesena, nýbrž okolnosti, za jakých žalovaný (stejně tak však předtím i úpadce) věc nabyl?

[3] Zda je odvolací soud oprávněn za shora uvedených okolností námitku promlčení posoudit tak, že je v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy druhý účastník řízení námitku v rozporu s dobrými mravy neuplatnil a soud účastníka řízení (odvolatele) nepoučil, že jeho námitku promlčení může posoudit jako rozpornou s dobrými mravy a upřel mu tak možnost se k takovému novému právnímu posouzení dovolacího soudu jakkoli vyjádřit, tvrdit k tomu rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, které takové právní posouzení mohou vyvrátit?

K položeným otázkám dále dovolatel argumentuje následovně:

I. K otázce ad [1].

Potud má dovolatel za významné, že žalobkyně (podle jeho názoru úmyslně) sepsala sporné věci do konkursní podstaty, ač věděla, že úpadce (ani dovolatel) není jejich vlastníkem a nevyzvala skutečného vlastníka (společnost R) k podání vylučovací žaloby postupem dle § 19 odst. 2 ZKV.

II. K otázce ad [2].

Potud dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud se (na rozdíl od závěrů okresního soudu, jež má ale za chybné) nevyjádřil k tomu, zda nárok žalobkyně je promlčen, pouze konstatoval, že k námitce promlčení nebude přihlížet pro rozpor s dobrými mravy. K tomu dále s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu [konkrétně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009 (který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2108/2012] dovozuje, že jím vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Přitom zdůrazňuje (s odkazem na posledně označené rozhodnutí), že v jeho případě odvolací soud nesprávně posuzoval námitku promlčení pouze na základě okolností a důvodů, za kterých (žalobou) uplatněný nárok vznikl, nikoli podle okolností, za nichž byla uplatněna.

Jestliže rozhodný okamžik co do zákazu nakládání se sepsanými spornými věcmi nastal již 4. března 2002 (zde dovolatel vychází z údaje užitého v rozsudku okresního soudu), pak to, že žalobkyně nejednala (nepodala vindikační žalobu) v zájmu úpadce dříve, nemůže jít k tíži dovolatele.

III. K otázce ad [3].

Potud dovolatel argumentuje (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006) ve prospěch názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné, jelikož odvolací soud mu neumožnil se předem vyjádřit k tomu, že může jeho námitku promlčení posuzovat jako rozpornou s dobrými mravy.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).

V rozsahu vymezeném otázkou ad [1] nemá Nejvyšší soud dovolání za přípustné, jelikož potud je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu na dané téma. Z této judikatury jednoznačně vyplývá, že osoba, která má u sebe věc náležející (sepsanou) do konkursní podstaty a která sama nemá legitimaci k uplatnění nároku na vyloučení věci z konkursní podstaty (postupem podle § 19 odst. 2 ZKV), je povinna (v souladu s ustanovením § 18 odst. 4 ZKV ve znění účinném v době soupisu sporných věcí, jež později nedoznalo změn) k výzvě správce konkursní podstaty věc vydat do konkursní podstaty bez zřetele k tomu, zda (dokonce) vede se správcem konkursní podstaty spor o vyloučení věci jiná osoba; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2013.

Důvod přikročit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí nemá Nejvyšší soud ani ve vztahu k otázce ad [3].

Potud Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V poměrech dané věci se tento závěr prosazuje tím více, že námitku promlčení (o jejíž posouzení jde) uplatnil v řízení před soudem prvního stupně právě dovolatel, jenž prosazoval její posouzení ve svůj prospěch i v podaném odvolání (č. l. 211 až 217). Součástí standardního posouzení námitky promlčení soudem pak je nejen to, zda jde o námitku opodstatněnou (zda uplatněný nárok je vskutku promlčen), nýbrž i to, zda dosavadní výsledky řízení neukazují, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy (poměřováno ustanovením § 3 obč. zák., platného v době rozhodování odvolacího soudu). Dovolatel tedy neměl být překvapen tím, že odvolací soud se k této otázce vyjádřil a důvod připustit dovolání jen proto zjevně není dán.

V rozsahu vymezeném otázkou ad [2] je dovolání přípustné, jelikož napadené rozhodnutí je potud v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že uplatnění námitky promlčení dovolatelem odporuje dobrým mravům.

Výkladem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům:

[1] Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62 a dále i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“).

[2] Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126 a opět i R 15/2015).

[3] Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a znovu též R 15/2015).

[4] Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“).

Pro poměry dané věci lze na tomto judikatorním základě uzavřít následující:

[1] Odvolací soud přijal závěr, že námitka promlčení vznesená žalovaným odporuje dobrým mravům, aniž se jakkoli vyjádřil k otázce, jaké důvody žalobkyni bránily ve včasném uplatnění práva na vydání sporných věcí eventuálně v uplatnění nároku na náhradu škody (R 59/2004), poté, co bylo zřejmé, že žalovaný se nepodřídí výzvě k vydání sporných věcí.

[2] Z R 59/2004 je zjevné, že odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, lze na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Jinak řečeno, pro závěr, že vznesení námitky promlčení ohledně náhrady škody za zaniklé věci, jež měl žalovaný povinnost vydat do konkursní podstaty, není sama o sobě právně významná argumentace založená na skutečnostech, jež předcházely vzniku povinnosti vydat sporné věci do konkursní podstaty [tedy povinnosti, z jejíhož porušení je v souladu s dikcí § 18 odst. 4 části věty za středníkem ZKV (v rozhodném znění) odvozován vznik práva na náhradu škody]. Právě (a výlučně) na těchto skutečnostech přitom zkoumaný závěr odvolacího soudu spočívá; proto není správný.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí, v němž bude případně znovu zkoumána námitka promlčení, se odvolací soud nevyhne (což namítal i dovolatel) řešení otázky běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby, tak aby bylo zřejmé, k jakému datu a na základě jakých skutečností má vůbec pohledávku za promlčenou. U subjektivní promlčecí doby přitom nepřehlédne závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněném pod číslem 98/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. července 2016

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu

Vydáno: 28. July 2016
Vloženo: 09. November 2016

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás