JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 2872/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného JUDr. S. Z., advokátkou, proti žalovanému JUDr. J. M., jako správci konkursní podstaty úpadce M. b. p. státního podniku v likvidaci, zastoupenému Mgr. L. E., advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 182/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2007, č. j. 13 Cmo 44/2007-226, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně požadavku na vyloučení budovy č. p. 1861 na pozemku parc. č. 2031/16 a pozemku parc. č. 2047/16, zapsaných na listu vlastnictví číslo 1639 pro katastrální území Ch., z konkursní podstaty úpadce, se odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2007, č. j. 13 Cmo 44/2007-226, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek ze dne 30. června 2006, č. j. 35 Cm 182/2001-159, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení „objektu k bydlení“ č. p. 2140 na pozemku parc. č. 2031/45 (dále též jen „první budova“), budovy č. p. 1861 na pozemku parc. č. 2031/16 (dále též jen „druhá budova“) a pozemku parc. č. 2047/16 – zastavěná plocha, zapsaných na listu vlastnictví číslo 1639 pro katastrální území Ch., (v souhrnu dále též jen „sporné nemovitosti“), z konkursní podstaty úpadce M. b. p., státního podniku v likvidaci.

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1) pozdější úpadce byl založen Místním národním výborem v P. – J. M.;

2) na pozdějšího úpadce bylo ke dni jeho zápisu do podnikového rejstříku (3. červenec 1989) převedeno právo hospodaření ke sporným nemovitostem;

3) dne 23. května 1991 pozdější úpadce a Místní úřad v P. – J. M. uzavřeli hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření k první i druhé budově na Místní úřad v P. – J. M.;

4) téhož dne uzavřel Místní úřad v P.– J. M. s pozdějším úpadcem hospodářské smlouvy o „dodatečném užívání majetku a nájmu prostor“ první i druhé budovy, jimiž pronajal obě budovy pozdějšímu úpadci;

5) na majetek M. b. p., státního podniku v likvidaci, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2000, č. j. 80 K 75/99-18, prohlášen konkurs;

6) žalovaný sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce.

Odvolací soud – maje za splněné ostatní předpoklady, za nichž může být excindační žalobě vyhověno – se zabýval tím, zda žalobci svědčí právo, které by vylučovalo zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty.

Cituje ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jenž nabyl účinnosti 24. května 1991, shledal neplatnými hospodářské smlouvy, jimiž mělo být dne 23. května 1991 převedeno právo hospodaření k oběma budovám na Místní úřad v P. – J. M., a to pro obcházení zákona podle ustanovení § 21 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Proto nelze na základě uvedených smluv uzavřít, že by městská část začala se spornými nemovitostmi hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření a že by s nimi takto hospodařila ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., a tedy, že by na základě citovaného ustanovení nabyl žalobce ke sporným nemovitostem vlastnické právo.

Ohledně první budovy pak odvolací soud dospěl k závěru, že jde o obytný dům a vlastnické právo k němu přešlo na žalobce podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Při posuzování otázky, zda vlastnické právo žalobce vylučuje zařazení první budovy do konkursní podstaty úpadce, vyšel odvolací soud ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 83/2007“), podle nichž konkursem vedeným na majetek příspěvkové organizace kraje lze postihnout i majetek svěřený příspěvkové organizaci kraje do správy krajem jako jejím zřizovatelem a vlastníkem tohoto majetku.

Ač úpadcem je státní podnik a nikoli příspěvková organizace, nelze přehlédnout, že první budova byla zřizovatelem úpadce „převedena do právní sféry budoucího úpadce k výkonu práva hospodaření s národním majetkem“. Tím byl ve vztahu ke svěřenému majetku „oslaben obsah vlastnického práva státu potud, že oprávnění předmět vlastnictví držet, užívat a disponovat s ním bylo svěřeno úpadci“. „Po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. vzal sice žalobce na vědomí, že na něho podle ustanovení § 3 citovaného zákona přechází datem účinnosti vlastnické právo ke sporné nemovitosti, ale souhlasil s tím, že i nadále bude se spornou nemovitostí hospodařit budoucí úpadce. Toto dobrovolné omezení žalobce v nakládání s majetkem, jež svěřil jinému subjektu (úpadci)“ – pokračoval odvolací soud – „má za následek i povinnost žalobce strpět postižení takového majetku při vynucování plnění povinností vůči úpadci (v dané právní situaci již konkursními věřiteli) a postižení takového majetku představuje, jsou-li splněny další zákonné předpoklady vynucování povinnosti plnit, oprávněnost postihu majetku i proti vlastnickému právu subjektu odlišného od povinného úpadce“.

Uvedený závěr je pak „podpořen i zněním“ ustanovení § 6 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), „ve vztahu“ k ustanovení § 9a hospodářského zákoníku, podle kterého se majetkem organizace rozumějí věci, k nimž má organizace vlastnické právo nebo právo hospodaření.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel považuje hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření, uzavřené 23. května 1991, za platné a zdůrazňuje, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem na něj přešlo v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.

Poukazuje i na to, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou vydržení, neboť jeho dobrá víra byla zpochybněna až dnem soupisu sporných nemovitostí, tedy k datu 20. června 2001. Soud prvního stupně pouze uvedl, že nemohl být oprávněným držitelem, neboť nebyl v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí.

I tehdy, nedošlo-li by k přechodu vlastnického práva na dovolatele podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., nabyl vlastnické právo k první budově na základě ustanovení § 3 citovaného zákona. Ke stejnému závěru dospěl sice i odvolací soud, přesto však – s poukazem na R 83/2007 – uzavřel, že první budova byla pojata do soupisu konkursní podstaty oprávněně. Vzhledem k odlišnému charakteru úpadců R 83/2007 na projednávanou věc „nedopadá“. Analogicky by bylo možno použít citované rozhodnutí pouze ve vztahu k majetku státu, neboť státní podnik svůj majetek nemá a hospodaří s majetkem státu. V projednávané věci však šlo o majetek žalobce.

Navíc v řízení nebylo prokázáno, že dovolatel svěřil úpadci nakládání s první budovou a že by s tímto nakládáním souhlasil. Naopak, nemovitost byla svěřena do správy Městské části P. a ta s ní ke dni sepsání do konkursní podstaty úpadce hospodařila.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., přičemž o případ uvedený pod písmenem b/ nejde.

Důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud ve vztahu ke druhé budově a k pozemku rovněž nemá.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Posouzení (ne)platnosti hospodářských smluv o převodu práva hospodaření k první i druhé budově, uzavřených 23. května 1991 mezi pozdějším úpadcem a Místním úřadem v P. – J. M., postrádá judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Právní závěr odvolacího soudu, který shledal obě smlouvy neplatnými pro obcházení zákona, a v důsledku toho uzavřel, že ke dni účinnosti zákona číslo 172/1991 Sb. žalobce se spornými nemovitostmi nehospodařil ve smyslu § 1 odst. 2 označeného zákona, pak Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1191/2005, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Řešení této otázky proto rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní.

Stejný závěr je třeba učinit i ohledně otázky, zda žalobce nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem v důsledku vydržení, neboť přezkoumání závěru soudů nižších stupňů, že žalobce nebyl v důsledku nedostatku dobré víry oprávněným držitelem, je významné pouze pro projednávanou věc. Uvedený závěr pak Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (§ 134 občanského zákoníku).

K výtce, že se odvolací soud námitkou vydržení nezabýval, lze ostatně poukázat na to, že dovolatel ji ani v odvolání (č. l. 167-171) a v jeho doplnění (č. l. 209-213) ani v průběhu odvolacích jednání (č. l. 200-202, 219-221 a 223-224) coby odvolací argument neuplatnil.

Jelikož uvedeným se vyčerpává dovolací argumentace ve vztahu ke druhé budově a k pozemku, Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.

Zásadní právní význam Nejvyšší soud shledává – a pouze v tomto rozsahu má dovolání za přípustné – v řešení otázky, zda do konkursní podstaty úpadce – státního podniku – náleží i nemovitost (první budova), k níž měl úpadce do účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. právo hospodaření a k níž přešlo vlastnické právo na obec podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví.

Z citovaného ustanovení se podává, že státní podnik může mít právo hospodaření jen k majetku ve vlastnictví státu, a nikoliv i k majetku ve vlastnictví jiných osob (srov. i závěry rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže v důsledku naplnění podmínek ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo ke dni účinnosti označeného zákona (24. květen 1991) vlastnické právo k první budově na žalobce (jak uzavřel odvolací soud), zaniklo – vzhledem k tomu, že dotčená nemovitost přestala splňovat podmínku „státního vlastnictví“ dle ustanovení § 6 zákona o státním podniku – k uvedenému dni právo pozdějšího úpadce s první budovou hospodařit. Ze stejného důvodu (nešlo o majetek ve státním vlastnictví) nemohlo být k první budově zřízeno ve prospěch pozdějšího úpadce právo hospodaření ani později. Z rozhodnutí odvolacího soudu se ostatně ani nepodává, jakým úkonem žalobce mělo ke „svěření“ první budovy do hospodaření pozdějšímu úpadci dojít.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož svědčilo úpadci ke dni prohlášení konkursu ve vztahu k první budově právo hospodaření, jež opravňovalo žalovaného sepsat tuto nemovitost do konkursní podstaty, tedy správný není.

Nejvyšší soud proto v dotčené části napadený rozsudek včetně závislého výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.)

K žádosti dovolatele o odložení vykonatelnosti rozsudku napadeného dovoláním se s poukazem na R 83/2007 doplňuje, že vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 ZKV, nelze odložit podle § 243 o. s. ř.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Vydáno: 18. December 2008