JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 2716/2013

Pasivní legitimace ve sporu o plnění ze směnky

Právní věty

  1. Povinností soudu je posoudit uplatněný nárok podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení, tedy nejen z hlediska právního názoru předestřeného soudu samotným žalobcem. Soud proto vyhoví žalobě, kterou se směnečný věřitel domáhá plnění ze směnky po žalovaném jakožto výstavci směnky vlastní, i tehdy, dospěje-li k závěru, že žalovaný sice není výstavcem směnky, je však ze směnky zavázán z jiného právního důvodu, neboť svým podpisem převzal za zaplacení směnky směnečné rukojemství ve smyslu ustanovení čl. I. § 30 a násl. směnečného zákona.

29 Cdo 2716/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně STAV-INVEST střešní systémy s. r. o., se sídlem v Praze 9, Polaneckého 931/12, PSČ 197 03, identifikační číslo osoby 63986361, zastoupené JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Běluňská 258/68, PSČ 193 00, proti žalovanému P. P., zastoupenému Mgr. Michalem Čížkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Struze 1740/7, PSČ 110 00, o zaplacení částky 793.774 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 392/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č. j. 12 Cmo 452/2012-102, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č. j. 12 Cmo 452/2012-102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2011, č. j. 23 Cm 392/2010-40, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 793.774 Kč s 6% úrokem od 14. října 2010 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 6% úroku z částky 793.774 Kč za dobu od 4. května 2007 do 13. října 2010, řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1) Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 12. listopadu 2010 domáhala po žalovaném plnění ze směnky vlastní, vystavené dne 4. května 2007, znějící na směnečný peníz 1.000.000 Kč, se splatností dne 14. října 2010 (dále též jen „sporná směnka“), přičemž podle tvrzení obsažených v žalobě měla spornou směnku vystavit společnost OPTISTAV, s. r. o. (dále též jen „společnost O“) a žalovaný měl za zaplacení směnky převzít směnečné rukojemství. Spolu se žalobou předložila žalobkyně soudu v prvopisu také spornou směnku.

2) Podáním ze dne 30. května 2011 žalobkyně navrhla, aby soud připustil změnu žaloby „záležející ve změně skutkového stavu, oproti jeho vylíčení v návrhu“, s tím, že za výstavce sporné směnky je třeba (vzhledem k tomu, že otisk razítka s obchodní firmou společnosti O je na sporné směnce umístěn až pod podpisem žalovaného) považovat žalovaného.

3) Soud prvního stupně usnesením vyhlášeným při jednání konaném dne 9. června 2011 změnu žaloby „spočívající v tom, že žalobkyně se domáhá proti žalovanému požadovaného plnění z předmětné směnky nikoli z titulu směnečného rukojemství, ale z titulu vystavení směnky“, připustil.

4) Sporná směnka byla vyhotovena na předtištěném formuláři, doplněném rukou psanými údaji. V pravé dolní části listiny je pod předtištěným údajem „výstavce“ uvedeno jméno a příjmení žalovaného, identifikační číslo společnosti O a adresa jejího tehdejšího sídla, pod těmito údaji je pak umístěn nečitelný podpis, pod nímž je otištěno razítko společnosti O, obsahující shodné údaje (obchodní firmu, adresu sídla a identifikační číslo osoby) s těmi, jež byly vypsány u jména a příjmení žalovaného. Vlevo od podpisu výstavce je pak na sporné směnce umístěn další podpis, a to bez uvedení údajů blíže označujících jednající osobu.

Na takto ustaveném základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná.

Podle odvolacího soudu je ze způsobu umístění podpisu výstavce a jeho „grafické úpravy“ zřejmé, že výstavcem sporné směnky je společnost O, nikoli žalovaný (jak nesprávně dovodil soud prvního stupně). Tomuto závěru přitom nasvědčuje nejen umístění otisku razítka (obsahujícího údaje obchodní firmy, identifikačního čísla a sídla) společnosti O u podpisu výstavce, ale rovněž uvedení shodných údajů (identifikačního čísla a adresy sídla této právnické osoby) u vyznačeného jména a příjmení osoby jednající jménem společnosti O. V této souvislosti odvolací soud rovněž odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1225/2008.

Jelikož žalobkyně se po „provedené“ změně žaloby domáhala zaplacení směnky po žalovaném pouze jako výstavci směnky, jímž žalovaný není, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (níže označených) otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že změnil rozsudek soudu prvního stupně výlučně na základě odlišného právního názoru ohledně postavení žalovaného na sporné směnce (tedy otázky, zda je žalovaný ze směnky zavázán jako její výstavce či jako směnečný rukojmí), aniž by ovšem předtím žalobkyni poučil o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru zastávaného žalobkyní a aniž by ji vyzval, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností. V poměrech dané věci měl odvolací soud výše uvedeným způsobem postupovat tím spíše, že žalobkyně takové skutečnosti tvrdila již v žalobě a následně je změnila jen „v návaznosti na postup soudu prvního stupně“. Jestliže tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, jeho rozhodnutí bylo pro dovolatelku zcela nepředvídatelné a odporující zásadě hospodárnosti a dvojinstančnosti řízení. Podle dovolatelky tak odvolací soud postupoval v rozporu „s výkladem procesního práva“ přijatým Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2003, pod číslem 209), nebo v rozsudku ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005.

Dovolatelka dále poukazuje na skutečnost, že na sporné směnce se nachází dva podpisy žalovaného, přičemž otázka, v jakém postavení je žalovaný ze sporné směnky zavázán, je výlučně otázkou právní (otázkou právního posouzení nároku žalobkyně). Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalovaný není výstavcem směnky, nemohl jen z tohoto důvodu žalobu zamítnout. Ať již by druhý podpis žalovaného na sporné směnce měl být podpisem dalšího výstavce nebo podpisem směnečného rukojmího, vždy by takový podpis žalovaného zavazoval jako přímého směnečného dlužníka, čemuž také odpovídal žalobkyní navrhovaný žalobní petit.

Za správné ostatně dovolatelka nemá ani úvahy odvolacího soudu o tom, v jakém postavení žalovaný spornou směnku podepsal. Odvolacím soudem zmiňované údaje uvedené na směnce (otisk razítka společnosti O a její identifikační číslo) nemohou podle dovolatelky „narušit materiální závaznost (kteréhokoli) podpisu žalovaného, který takto zavazuje žalovaného v postavení výstavce směnky“. Potud neshledává přiléhavým ani odkaz odvolacího soudu na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1225/2008, jež byly učiněny „ve skutkově nikoli zcela totožné věci“. Na posuzovaný případ naopak podle dovolatelky dopadá závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1620/2006 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2009, pod číslem 71), podle kterého podpis právnické osoby na směnce musí obsahovat označení právnické osoby, která právní úkon činí; není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby – statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby právnické. Právě o takovou situaci přitom jde – jak je zřejmé z obsahu sporné směnky – v projednávané věci.

Z uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, popř. jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popř. zamítnout jako nedůvodné, když odvolací soud posoudil dovolatelkou předestřené otázky v souladu se stávající rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Přitom zdůraznil, že i kdyby byly podpisy na sporné směnce skutečně pravými podpisy žalovaného (což v průběhu řízení popíral), mohl by první z nich (tj. podpis umístěný v pravém dolním rohu listiny) zavazovat pouze společnost O, jak správně dovodil odvolací soud. Druhý podpis (umístěný nalevo od podpisu výstavce) by pak mohl být v intencích ustanovení čl. I. § 31 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), považován jen za podpis směnečného rukojmího, přičemž z tohoto důvodu se žalobkyně po žalovaném zaplacení sporné směnky nedomáhala.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

V dané věci může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (nejde o žádný z případů uvedených v § 238a o. s. ř.), které určuje, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V řešení otázky, zda sporný podpis na směnce je podpisem právnické osoby, je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

K otázce podpisu právnické osoby na směnce se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1620/2006 (na který poukazovala v podaném dovolání rovněž dovolatelka), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož podpis právnické osoby na rubopisu směnky musí obsahovat označení právnické osoby, která právní úkon činí, tj. musí z něj být patrno, že jde o podpis učiněný jménem právnické osoby. Není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby – statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby právnické.

V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1225/2008 (z něhož při svém rozhodování vycházel i odvolací soud) pak Nejvyšší soud doplnil, že jakkoli byl výše uvedený závěr přijat ve vztahu k podpisu rubopisu směnky, uplatní se i pro jiné podpisy právnické osoby na směnce. Jinak tomu ostatně ani být nemůže, když právě pouze z podpisu jednající osoby lze zásadně usuzovat na to, zda vůli podepsat směnku projevila (prostřednictvím svého statutárního orgánu) osoba právnická nebo zda se jedná „jen“ o podpis osoby fyzické. Jiný zdroj informací v tomto směru směnečná listina pravidelně – s výjimkou situace, kdy určení osoby, která má být dlužníkem ze směnky, bude možné dovodit z jejího dalšího textu (např. z označení směnečného dlužníka v textu směnečného prohlášení) – neobsahuje (a z prostorových důvodů ani s ohledem na tradiční podobu směnek obsahovat nemůže). Srov. v této souvislosti dále např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3922/2008.

Jestliže tedy v poměrech dané věci připojila osoba, která spornou směnku podepsala, ke svému podpisu jednak ručně psané údaje identifikačního čísla a adresy sídla společnosti O, jednak otisk razítka této společnosti (obsahujícího její obchodní firmu, sídlo a identifikační číslo), nelze vskutku, jak správně dovodil odvolací soud, otevřít prostor úvahám o tom, že nešlo (nemělo jít) o jednání uskutečněné jménem takto označené právnické osoby (společnosti O).

Dovolání naopak Nejvyšší soud shledává v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným v řešení otázky procesního práva, na němž napadené rozhodnutí závisí (zda soud může vyhovět žalobě, kterou se směnečný věřitel domáhá plnění ze směnky po žalovaném jakožto výstavci směnky vlastní, i tehdy, dospěje-li k závěru, že žalovaný sice není výstavcem směnky, je však ze směnky zavázán jako směnečný rukojmí), kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V soudní praxi není pochyb o tom, že v tzv. sporném řízení (o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy jinak řečeno tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. odporujícím) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem. K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 131, rozsudek ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 76, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v právní teorii pak např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 504-505, 622 a 1033.

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že založila-li žalobkyně (jak vyplývá z obsahu žaloby i z podání ze dne 30. května 2011, jež měly soudy nižších stupňů za změnu žaloby) nárok na zaplacení žalované částky mimo jiné na tvrzení, že žalovaný se svým podpisem sporné směnky (kterou žalobkyně v prvopisu spolu se žalobou také soudu předložila) zavázal zaplatit žalobkyni peněžitou sumu udanou na směnce, nebylo z hlediska posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné, pod jakou hmotněprávní normu sama žalobkyně svůj nárok podřadila (jak uplatněný nárok v žalobě, popř. v podání ze dne 30. května 2011 právně kvalifikovala).

Jinak řečeno, to, že žalobkyně v dané věci požadovala přiznání žalobou uplatněného nároku po žalovaném „pouze jako výstavci směnky“, nijak odvolacímu soudu nebránilo – dospěl-li k závěru, že žalovaný výstavcem sporné směnky není – v tom, aby posoudil nárok žalobkyně (vymezený výše uvedeným tvrzením) také z toho pohledu, zda žalovaný není ze směnky zavázán (podle jiných ustanovení směnečného zákona) také z jiného právního důvodu (např. zda svým podpisem nepřevzal za zaplacení směnky směnečné rukojemství ve smyslu ustanovení čl. I. § 30 a násl. směnečného zákona). Není totiž pochyb o tom, že povinností soudu je (umožňují-li to učiněná skutková zjištění) posoudit uplatněný nárok podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení, tedy nejen z hlediska právního názoru předestřeného soudu samotným žalobcem.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími uplatněnými dovolacími námitkami, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu

Vydáno: 30. November 2015
Vloženo: 02. March 2016

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás