JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 2680/2013

Žaloba o určení a výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku

Právní věty

  1. Žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není podle § 80 písm. c) o. s. ř., nelze zamítnout s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. Je tomu tak proto, že žaloba o určení nesměřuje k výkonu práva a rozhodnutí o ní je deklaratorní povahy, nezakládají se jím žádná práva a povinnosti, pouze se jím konstatuje, zda tu určitý právní vztah či právo je či není. Uvedený závěr se obdobně prosadí i při úvaze o aplikaci § 265 obch. zák. Jinými slovy žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nelze zamítnout z důvodu, že jde o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

  2. Nehledě k uvedenému neobstojí ani úvaha odvolacího soudu, jenž „nemravnost“, resp. rozpor se zásadami poctivého obchodního styku spatřuje v pouhé skutečnosti, že mezi společností a navrhovatelem a) je veden soudní spor (k řešení kolize zájmů v takovém případě srov. § 21 odst. 4 o. s. ř.).

29 Cdo 2680/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelů a) MUDr. R. F., b) Obchodní společnosti ŽSÚD, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, Vinohradská 230, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25641611, obou zastoupených Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, za účasti 1) Mgr. P. H. a 2) JUDr. Miroslava Štorkana, advokáta, se sídlem v Praze 10 – Uhříněvsi, Nové náměstí 1370/17, PSČ 104 00, jako správce konkurzní podstaty úpadce ŽIVNOSTENSKÉHO SPOŘITELNÍHO A ÚVĚRNÍHO DRUŽSTVA, identifikační číslo osoby 25112465, o určení, že navrhovatel a) je likvidátorem navrhovatelky b), vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 174/2005, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2013, č. j. 14 Cmo 290/2011-204, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2013, č. j. 14 Cmo 290/2011-204, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. února 2011, č. j. 19 Cm 174/2005-168, určil, že navrhovatel a) je jediným likvidátorem navrhovatelky b) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výrok II.].

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze změnil k odvolání všech účastníků řízení (z toho odvolání navrhovatelů směřovalo jen proti výroku o nákladech řízení) usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na určení, že navrhovatel a) je jediným likvidátorem navrhovatelky b), zamítl [první výrok] a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů [druhý výrok].

Jde přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když rozsudek ze dne 22. září 2008, č. j. 3 Cmo 458/2007-127, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. dubna 2007, č. j. 19 Cm 174/2005-96, zrušil Nejvyšší soud (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) usnesením ze dne 16. června 2010, č. j. 29 Cdo 3247/2009-151, jež je veřejnosti dostupné (stejně jako další rozhodnutí přijatá po 1. lednu 2001) na webových stránkách Nejvyššího soudu, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) V roce 2000 bylo rozhodnuto o likvidaci navrhovatelky b) [dále též jen „společnost“] a do funkce jejího likvidátora byl jmenován navrhovatel a). Dne 14. června 2000 byla tato skutečnost zapsána do obchodního rejstříku.

2) Na majetek jediného společníka společnosti ŽIVNOSTENSKÉHO SPOŘITELNÍHO A ÚVĚRNÍHO DRUŽSTVA (dále jen „úpadce“) byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2000, č. j. 98 K 18/2000-10, prohlášen konkurs, a to s účinky k témuž dni; správcem konkursní podstaty úpadce byl ustanoven JUDr. Miroslav Štorkan (dále jen „SKP úpadce“).

3) Dne 24. července 2000 učinil SKP úpadce rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady společnosti, jímž odvolal navrhovatele a) z funkce likvidátora společnosti a jmenoval likvidátorkou Mgr. P. H.

4) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2010, č. j. 26 Cm 212/2000-8, byla vyslovena neplatnost rozhodnutí SKP úpadce ze dne 24. července 2000, neboť účast úpadce ve společnosti zanikla ke dni 2. června 2000.

5) SKP úpadce dne 28. března 2001 přijal další rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady společnosti, jímž opětovně odvolal navrhovatele a) z funkce jejího likvidátora a opět jmenoval likvidátorkou Mgr. P. H. (dále též jen „sporné rozhodnutí“).

6) Změna v osobě likvidátora společnosti na základě sporného rozhodnutí byla zapsána do obchodního rejstříku ke dni 22. června 2004.

Na takto ustaveném základu soud prvního stupně, vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného Nevyšším soudem v usnesení ze dne 16. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 3247/2009, uzavřel, že prohlášením konkursu na majetek úpadce zanikla ke dni 2. června 2000 jeho účast ve společnosti dle § 148 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obch. zák“). SKP úpadce tedy nebyl oprávněn vykonávat práva jediného společníka a sporné rozhodnutí je tak nicotným úkonem, neboť jej učinil někdo, kdo k němu nebyl oprávněn. Jelikož rozhodnutí SKP úpadce ze dne 28. března 2001 v působnosti valné hromady společnosti nemá žádné právní účinky, trvá a je rozhodný stav, který existoval před tímto sporným rozhodnutím, tj. že navrhovatel a) je likvidátorem společnosti, proto návrh zamítl.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nicméně dovodil, že změna v osobě likvidátora odporuje účelu likvidace, neboť likvidace je „prakticky již ukončena, až na vyřešení pohledávky společnosti za navrhovatelem a) ve výši 3.000.000 Kč, zatím jen nepravomocně přisouzené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2010, č. j. 19 Cm 90/2005-82“.

Odvolací soud vyslovil pochybnost, zda by navrhovatel a) dostatečně hájil zájmy společnosti proti sobě samému, a uzavřel, že usiluje-li navrhovatel a) za uvedených okolností o funkci likvidátora, lze dovodit, že výkon jeho práva právní ochrany nepožívá, a to podle § 265 obch. zák. a § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“).

Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé a) a b) dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíce, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelé brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož na danou věc dopadají § 265 obch. zák. a § 3 obč. zák., poukazujíce na deklaratorní povahu rozhodnutí soudu o žalobě na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. a majíce závěr odvolacího soudu za rozporný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; v této souvislosti odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, ze dne 22. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 4000/2008 a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, ze dne 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004 a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 137/2008.

Podle dovolatelů jsou dále chybné úvahy odvolacího soudu o neúčelnosti výměny likvidátora v této fázi likvidace, neboť v projednávané věci nejde o „výměnu“ likvidátora, ale o konstatování stávajícího právního stavu, kdy likvidátorem společnosti je navrhovatel a); navíc odvolací soud založil své rozhodnutí na „nepodložených spekulacích“ o tom, že by navrhovatel nevykonával funkci likvidátora řádně, k tomu ale odvolací soud nevedl žádné dokazování, ani účastníky v tomto směru nepoučil.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky aplikace § 265 obch. zák. a § 3 obč. zák. v projednávané věci odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné.

Z dovolateli přiléhavě citované judikatury Nejvyšší soudu plyne, že žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není podle § 80 písm. c) o. s. ř., nelze zamítnout s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. Je tomu tak proto, že žaloba o určení nesměřuje k výkonu práva a rozhodnutí o ní je deklaratorní povahy, nezakládají se jím žádná práva a povinnosti, pouze se jím konstatuje, zda tu určitý právní vztah či právo je či není.

Uvedený závěr se obdobně prosadí i při úvaze o aplikaci § 265 obch. zák. Jinými slovy žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nelze zamítnout z důvodu, že jde o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Nehledě k uvedenému neobstojí ani úvaha odvolacího soudu, jenž „nemravnost“, resp. rozpor se zásadami poctivého obchodního styku spatřuje v pouhé skutečnosti, že mezi společností a navrhovatelem a) je veden soudní spor (k řešení kolize zájmů v takovém případě srov. § 21 odst. 4 o. s. ř.).

Správný pak není ani názor odvolacího soudu o neúčelnosti „výměny likvidátora“ s ohledem na stav likvidace. Odvolací soud přehlédl, že v projednávané věci nejde o řízení podle § 71 odst. 4 obch. zák. Proto zde také nemají místo ani úvahy řešící otázku řádného výkonu funkce likvidátora navrhovatelem a).

Jelikož napadené rozhodnutí není správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).

Právní názory Nejvyšší soudu, vyslovené v tomto i předchozím kasačním rozhodnutí, jsou pro odvolací soud závazné (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1věta druhá o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. října 2014
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu

Vydáno: 30. October 2014
Vloženo: 10. March 2015