JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 2644/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Doc. Ing. V. Ch., CSc., proti J.Z., o zaplacení částky 139.553,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 218/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského sudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2000, čj. 15 Co 56/2000-100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.950,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění:

Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23.11.1998, čj. 21 C 218/97-60, ve znění opravného usnesení ze dne 3.12.1999, čj. 21 C 218/97-78, ve výroku ve věci samé, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 139.553,50 Kč spolu s 19% úrokem z prodlení od 1.10.1996 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 33.659,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Žalovaná zastoupená advokátem podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání s tím, že jí byla postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, a je tedy dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Konkrétně dovolatelka namítá, že odvolací soud nereagoval na její omluvu z neúčasti na jednání konaném dne 25.4.2000 z důvodu nemoci a na žádost o odročení tohoto jednání a ve věci jednal a rozhodl. Vzhledem k tomu dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že považuje dovolání za nepřípustné.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.")

Dovolání není přípustné.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolatelka poukazuje na existenci vady dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O tuto vadu jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.

Postup odvolacího soudu, který oznámil právnímu zástupci dovolatelky datum jednání před odvolacím soudem nařízeného na 25.4.2000 již dne 4.4.2000 a oznámil mu telefonicky dne 20. 4. 2000 i to, že neakceptuje jeho neodůvodněnou omluvu z tohoto jednání spojenou se žádostí o odročení ze dne 19.4.2000, je v souladu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. a stejně tak i s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 12.2.1997, sp. zn. IV. ÚS 81/96, (publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek č. 7, pod číslem 16), z něhož vyplývá, že o porušení práva na spravedlivý proces jde jen v tom případě, že soud věc projedná a vydá konečné rozhodnutí ve věci za situace, kdy mu byla řádně a včas doručena omluva účastníka řízení i jeho zástupce s uvedením důvodu omluvy spolu se žádostí o odročení jednání. Vzhledem k tomu, že v žádosti o odročení není uveden žádný důvod, který by bránil právnímu zástupci dovolatelky se jednání zúčastnit, a dovolatelka, která důvod neúčasti uvedla, netvrdila, že hodlá při jednání před odvolacím soudem činit nějaké přednesy či předkládat návrhy a zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná byla jako účastnice slyšena již před soudem prvního stupně a odvolací soud při jednání dne 25. 4. 2000 neprováděl žádné dokazování, nelze v tom, že odvolací soud nevyhověl žádosti o odročení a jednal v její nepřítomnosti, spatřovat postup, kterým by byla účastnici řízení odňata možnost jednat před soudem.

Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 5.875,- Kč a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč, celkem tedy 5.950,- Kč (vše dle § 6-8 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodoval Nejvyšší soud v souladu s ustanovením části dvanácté hlavy první bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb. podle vyhlášky 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. dubna 2001

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v.r.

131

předsedkyně senátu

Za právnost vyhotovení: Naděžda Solařová

Vydáno: 12. April 2001