JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 2495/2009

Námitka započtení po vydání platebního rozkazu

Právní věty

  1. Poměřováno shora uvedenými kritérii právní posouzení věci odvolacím soudem, který shledal námitky uplatněné žalovaným proti směnečnému platebnímu rozkazu důvodnými, s tím, že směnečná pohledávka zanikla započtením na základě jednostranného právního úkonu žalovaného obsaženého v dopise učiněného až v době po vydání směnečného platebního rozkazu, neobstojí. Učinil-li žalovaný projev vůle směřující k započtení vzájemných pohledávek účastníků vskutku až po vydání směnečného platebního rozkazu, nemohla tato skutečnost správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit a odvolací soud pochybil, jestliže (jen) na jejím základě směnečný platební rozkaz zrušil.

  2. Z výše popsané povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu pak vyplývá, že správnost takového platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání. Skutečnosti, k nimž došlo až po této době, proto důvodem k jeho zrušení být nemohou. Byl-li projev vůle směřující k započtení žalovaným učiněn až v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nemůže tato procesní obrana, byť by byla shledána důvodnou, zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu; jde o důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

29 Cdo 2495/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně WORLD TRAVEL, a. s., se sídlem v Plzni, Klatovská 1818/18, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 25 21 46 67, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Divadelní 3/a, PSČ 301 00, proti žalovanému RNDr. R. B., zastoupenému JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, PSČ 111 50, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 68/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 162/2008-173, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 162/2008-173, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 49 Cm 68/2002-141, zrušil v celém rozsahu směnečný platební rozkaz ze dne 28. ledna 2002, č. j. 61 Sm 6/2002-5, jímž původně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 100.290,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 334,- Kč a náhradu nákladů řízení. Šlo přitom v pořadí o čtvrté rozhodnutí ve věci samé, když jeho předchozí rozsudky ze dne 8. srpna 2002, č. j. 49 Cm 68/2002-22, ze dne 7. června 2004, č. j. 49 Cm 68/2002-59, a ze dne 18. května 2006, č. j. 49 Cm 68/2002-112, kterými ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v platnosti, odvolací soud usneseními ze dne 16. července 2003, č. j. 9 Cmo 151/2003-34, ze dne 5. dubna 2005, č. j. 9 Cmo 419/2004-82, a ze dne 21. května 2007, č. j. 9 Cmo 352/2006-129, zrušil a vrátil vždy věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování a závazný právní názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho v pořadí třetím kasačním rozhodnutí, podle kterého žalovaný učinil (dopisem ze dne 1. února 2002, adresovaným a doručeným žalobkyni) úkon směřující k započtení vzájemné pohledávky žalovaného v celkové výši 3.400,- USD (vzniklé podle tvrzení žalovaného původně společnosti MEDEA Corp. z titulu neuhrazených poplatků za používání rezervačního systému této společnosti podle „Smlouvy s Poskytovatelem služeb do rezervační sítě MEDEA travel network“ ze dne 10. ledna 2001, postoupené na žalovaného označenou společností dne 28. prosince 2001) vůči pohledávce žalobkyně ze směnky – uzavřel, že žalovaný se vznesenou námitkou započtení povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem ubránil.

K existenci pohledávky použité k započtení uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že společnost MEDEA Corp. v souladu se smlouvou ze dne 10. ledna 2001 software umožňující využívat její rezervační systém u žalobkyně „v prvním čtvrtletí roku 2001“ instalovala, přičemž systém „vykazoval smluvní vlastnosti a vlastnosti, které vyplývaly z uživatelské příručky“. Reklamovala-li žalobkyně vady dodaného systému poprvé až dne 28. února 2002, neučinila tak bez zbytečného odkladu poté, kdy vady zjistila a práva z případných vad rezervačního systému jí proto nemohla být (se zřetelem k tomu, že žalovaný v průběhu řízení namítl, že žalobkyně nesplnila včas svou povinnost oznámit vady systému) podle ustanovení § 428 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, přiznána.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovaný proti směnečné pohledávce žalobkyně „účinně“ započetl postoupenou pohledávku z titulu neuhrazených poplatků za používání rezervačního systému společnosti MEDEA Corp., v důsledku čehož směnečná pohledávka zanikla.

Opodstatněnou přitom neshledal výhradu žalobkyně, že jí dopis ze dne 1. února 2002, obsahující úkon směřující k započtení vzájemných pohledávek, nebyl doručen. Zdůraznil, že byť žalovaný nepředložil jednoznačný důkaz o doručení tohoto jeho písemného projevu vůle žalobkyni, je nutné (po vyhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně neprokázala doručení jiné než „předmětné zásilky v inkriminované době“) dospět k závěru, že se tak stalo zásilkou odeslanou žalobkyni poštou dne 5. února 2002.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), případně písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka ze směnky, jejíhož zaplacení se v dané věci domáhá, zanikla v důsledku započtení. V řízení nebyla prokázána ani existence vzájemné pohledávky žalovaného proti žalobkyni ze smlouvy uzavřené dne 10. ledna 2001, ani to, že by žalovaný dne 5. února 2002 odeslal žalobkyni dopis datovaný 1. února 2002, obsahující úkon směřující k započtení vzájemných pohledávek. Všechny důkazy, které žalovaný v této souvislosti na podporu tvrzeného zápočtu vzájemných pohledávek soudu prvního stupně předložil, byly podle přesvědčení dovolatelky vytvořeny (v rozporu se skutečným stavem věci) účelově až poté, co žalovaný zjistil, že je proti němu podána žaloba o zaplacení směnky.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, neshledávaje jej – na rozdíl od dovolatelky – přípustným podle žádného ustanovení občanského soudního řádu.

Dovolání žalobkyně shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém předchozím rozsudku (rozsudcích) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (ohledně účinků započtení provedeného dopisem ze dne 1. února 2002) obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 21. května 2007). Dovolání je i důvodné.

Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud především prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Otázkou možnosti započtení pohledávky žalovaného v rámci procesní obrany v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm uzavřel, že včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá jeho právní moc a vykonatelnost. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu. Jinými slovy, účelem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je přijetí závěru, zda směnečný platební rozkaz byl vydán právem (a bude ponechán zcela nebo z části v platnosti) nebo zda námitky žalovaného jsou důvodné (a platební rozkaz bude třeba zcela či zčásti zrušit). V řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se tak již nerozhoduje o povinnosti zaplatit směnku.

Z výše popsané povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu pak vyplývá, pokračoval v označené věci Nejvyšší soud, že správnost takového platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání. Skutečnosti, k nimž došlo až po této době, proto důvodem k jeho zrušení být nemohou. Byl-li projev vůle směřující k započtení žalovaným učiněn až v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, nemůže tato procesní obrana, byť by byla shledána důvodnou, zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu; jde o důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

K výše uvedeným závěrů, se Nejvyšší soud následně přihlásil též např. v rozsudku uveřejněném pod číslem 104/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v usnesení ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Poměřováno shora uvedenými kritérii právní posouzení věci odvolacím soudem, který shledal námitky uplatněné žalovaným proti směnečnému platebnímu rozkazu důvodnými, s tím, že směnečná pohledávka zanikla započtením na základě jednostranného právního úkonu žalovaného obsaženého v dopise ze dne 1. února 2002, odeslaném žalobkyni dne 5. února 2002, tedy učiněného již v době po vydání směnečného platebního rozkazu (směnečný platební rozkaz byl soudem prvního stupně vydán dne 28. ledna 2002, srov. č. l. 5 spisu), neobstojí. Učinil-li žalovaný projev vůle směřující k započtení vzájemných pohledávek účastníků vskutku až po vydání směnečného platebního rozkazu, nemohla tato skutečnost správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit a odvolací soud pochybil, jestliže (jen) na jejím základě směnečný platební rozkaz zrušil.

Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2011

doc. JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu

Vydáno: 31. May 2011
Vloženo: 30. May 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč