JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 2294/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: A. s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému: V. l., a.s., zastoupenému advokátkou, o 242.221,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 63/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 29. března 2000, čj. 19 Co 95/2000 - 70 takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil tak, že žalovaného zavázal k náhradě nákladů částkou 54.382,50 Kč. Vedle toho zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 11.900,- Kč. Odvolací soud zamítl současně návrh žalovaného na připuštění dovolání.

Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. října 1999 čj. 10 C 63/98 – 49, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 242.221,- Kč s 19% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 1.11.1995 do zaplacení. Výrokem II. žalovaného zavázal k povinnosti uhradit žalobci náklady řízení částkou 56.331,- Kč.

Odvolací soud vycházel z provedených důkazů soudem prvního stupně a skutkových závěrů, které z nich soud dovodil. Vzal za prokázanou platnou leasingovou smlouvu , jejímž předmětem byl osobní automobil T., uzavřenou dne 2.3.1994 mezi žalobcem a žalovaným, na jejímž základě žalobce uhradil na účet žalovaného celkem 1.348.108,- Kč. Celková částka, která měla být podle leasingové smlouvy uhrazena na účet žalovaného v podobě splátek, měla činit 1.682.387,- Kč. Ve smlouvě se žalovaný jako leasingový pronajímatel zavázal mimo jiné k povinnosti umožnit žalobci, jakožto nájemci, předmět leasingu užívat. V souvislosti s krádeží předmětného automobilu, ke které došlo před ukončením leasingového vztahu (10.-15.5.1995), bylo vyplaceno na základě pojistné smlouvy ze dne 1.7.1994 uzavřené mezi Pojišťovnou M. jako pojistitelem a žalobcem jako pojištěným pojistné ve výši 810.000,- Kč, které bylo podle smlouvy mezi pojistitelem a pojištěným ze dne 8.8.1994 vinkulováno ve prospěch vlastníka pojištěné věci, tedy žalovaného. Skutečnost, že automobil byl odcizen, měla za následek nemožnost plnění s důsledkem zániku samotného závazku (ust. § 575 odst. 1 zákona č. 40/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák."). Žalovanému se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že by byl leasingový vztah ukončen dříve, než došlo ke krádeži automobilu. Protože způsob vzájemného vypořádání účastníků takto zaniklého závazkového vztahu nebyl stranami leasingu sjednán, nelze postupovat jinak než podle zásad o bezdůvodném obohacení podle ust. § 451 a násl. obč. zák. Odvolací soud souhlasil se žalovaným v tom, že pojistné plnění které přijal, samo o sobě není bezdůvodným obohacením na úkor žalobce, avšak dospěl k závěru, že na celkovém posouzení věci to nic nemění.

Odvolací soud dále dovodil, že po sečtení částek získaných plněním žalobce a plněním pojistného získal žalovaný celkovou částku 2.158.108,- Kč. Žalovaný poskytl žalobci dobrovolně částku ve výši 233.500,- Kč jako vyrovnání. Odvolací soud nepovažoval za bezdůvodné obohacení tu část pojistného plnění, jež v součtu se zaplacenými leasingovými splátkami překračuje celkovou cenu leasingu, ale to, co žalobce žalovanému zaplatil ve formě jednotlivých leasingových splátek a co spolu s pojistným plněním celkovou cenu leasingu přesáhlo. Jednalo se tak po právní stránce o bezdůvodné obohacení na úkor žalobce (§ 451 odst. 1. obč. zák.), a to plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2. obč. zák.) pro nemožnost plnění (§ 571 odst. 1 obč. zák.).

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas dovolání, ve kterém žádá Nejvyšší soud ČR, aby vyslovil přípustnost dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. Důvodnost spatřuje v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel navrhl aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a vedle toho navrhl odložit vykonatelnost rozsudku podle ust. § 243 o. s. ř.

Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu „zda žalobce má právní nárok na pojistné plnění z pojistné smlouvy uzavřené ve prospěch leasingové společnosti, nebo na část tohoto pojistného plnění v případě vzniku pojistné události po ukončení leasingové smlouvy mezi žalobcem a žalovaným". Nárok žalovaného na plnění pojistného vznikl na základě pojistné události sedm týdnů od ukončení leasingového vztahu. Nárok vznikl podle pojistné smlouvy, a to vedle pohledávek, které měl žalovaný vůči žalobci z titulu dlužných leasingových splátek. Pojistné plnění náleží pouze žalovanému, a to v celém rozsahu, neboť se týkalo pojistné události, která vznikla až po ukončení leasingového vztahu a žalobci nenáleží ani část tohoto plnění jako vypořádání. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily provedené důkazy, neboť v pátém článku písm. d) leasingové smlouvy se vylučuje, aby pojistné plnění v době trvání leasingové smlouvy získal žalobce a také pojistná smlouva, která byla uzavřena ve prospěch žalovaného, platila i po ukončení leasingové smlouvy. Dovolatel také nesouhlasí se závěrem o bezdůvodném obohacení, neboť žalobce vůbec není aktivně legitimován k žalování nároku z pojistné smlouvy, protože pojistné plnění nemohlo být poskytnuto ve prospěch žalobce. Oporu nemá ani tvrzení odvolacího soudu v tom, že pokud žalovaný část peněz vyplatil, dokazuje to, že si je vědom, že mu peníze nenáleží.

Odvolací soud dále pochybil při hodnocení okamžiku ukončení leasingového vztahu, což ho vedlo k nesprávnému posouzení věci. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že žalobce v okamžiku vzniku pojistné události již neměl právní titul k užívání odcizeného automobilu, protože jej nevydal po skončení leasingového vztahu, jak byl podle leasingové smlouvy a všeobecných podmínek povinen. Leasingová smlouva byla ukončena výpovědí a nikdy nebyla písemně podle § 40 odst. 1 obč. zák. uzavřena smlouva nová. Za další otázku zásadního právního významu dovolatel považuje otázku rozsahu plnění, které se výrokem potvrzeného rozsudku ukládá. Vztah mezi žalobcem a žalovaným byl založen výlučně leasingovou smlouvou, nikoli smlouvou pojistnou, která byla uzavřena ve prospěch žalovaného. Dovolatel tvrdí, že leasingová smlouva byla ukončena výpovědí ze dne 10.3.1995 na základě trvalé pohledávky vůči žalobci a podle ní tak skončila ve lhůtě 14 dnů po odeslání výpovědi a nikoli až dne 15.5.1995, tedy okamžikem odcizení vozidla.

89

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.").

Dovolání v dané věci není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Do výroku o nákladech odvolacího řízení není dovolání podle § 238a a § 239 o. s. ř. přípustné již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu není rozhodnutím měnícím nebo potvrzujícím (srov. § 224 odst. 1 o. s. ř.); kromě toho u měnícího výroku o nákladech řízení by byl dovolací přezkum podle § 238a odst. 1 písm. a/, části věty za středníkem, o. s. ř. rovněž vyloučen, a usnesení o nákladech řízení též není usnesením odvolacího soudu ve věci samé (§ 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Žádný z uvedených důvodů na daný případ nedopadá a dovolatel je ani netvrdí, zvláště ve vztahu k § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují a nemůže být proto aplikován dovolatelem tvrzený důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde-li o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, „nové" řešení této právní otázky).

Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu „zda má žalobce právní nárok na pojistné plnění z pojistné smlouvy uzavřené ve prospěch leasingové společnosti, nebo na část tohoto pojistného plnění v případě vzniku pojistné události po ukončení leasingové smlouvy mezi žalobcem a žalovaným" a otázku „rozsahu plnění" ve prospěch žalobce, pokud soud dospěl k závěru o bezdůvodném obohacení. Dovolací soud neshledal, že takto navržené otázky by měly mít obecný dopad na celou skupinu případů téhož druhu, neboť z nich vyplývá, že by měly řešit pouze právní situaci ve vztahu ke konkrétnímu případu mezi žalobcem a žalovaným.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

90

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobce však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 10. dubna 2001

JUDr. František F a l d y n a, CSc.,v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová

Vydáno: 10. April 2001