JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 1972/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci dlužnice Z., a. s., , o návrhu věřitelů a/ L. M., , b/ C. T. G., c/ R. spol. s r. o., d/ G. T. L., , e/ E. T. & F. Co Ltd., , f/ U. G. a. s., , na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, za účasti K. s. z. v B., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 K 93/99, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 1 Ko 111/2006 - 3419, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání dlužnice (č. l. 3536-3538) proti v záhlaví označenému usnesení (jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil k odvolání dlužnice usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 1999, č. j. 39 K 93/99-191, ve znění opravného usnesení ze dne 30. května 2002, č. j. 39 K 93/99-1250, o prohlášení konkursu na majetek dlužnice) Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že nejde o žádný z případů přípustnosti dovolání proti usnesení, jak je upravuje občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) nelze postupovat proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ tohoto ustanovení.

Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) daná věc též nesplňuje, neboť odvolací soud ve výroku usnesení přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a dlužnice coby odvolatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním napadeného usnesení nepodala (odstavec 2); nestalo se tak ani v odvolání (č. l. 250-252), ani v dalších podáních, jimiž dlužnice odvolání doplňovala (č. l. 1423-1424, 1440.1442, 1466-1469, 1652-1653, 1681-1684, 1728-1730, 1798-1801, 1857-1859, 2118 2119, 2520-2522, 2923-2925, 3162-3163, 3305-3306).

Zmatečnostní vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) nejsou dovoláním tvrzeny (v dovolání je jako jediný uplatněn dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2001, a to zjevně proto, že dovolatelka nesprávně vychází z toho, že dovolání je /může být/ přípustné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001) a ze spisu se rovněž nepodávají.

Pro úplnost lze dodat, že i kdyby pasáž dovolání (strana 3 dovolání, odst. 2), ve které dovolatelka namítá, že jí nebylo řádně doručeno 1/ usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení ochranné lhůty a 2/ usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, bylo možné z obsahového hlediska pokládat za uplatnění zmatečnostní vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), dovolání by bylo přípustné (a současně důvodné), jen kdyby tvrzená zmatečnostní vada byla prokázána, což se nestalo.

Ze spisu je totiž patrno, že:

1/ Usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení ochranné lhůty, ze dne 5. října 1999, č. j. 39 K 93/99-190 a usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu byla doručena tehdejšímu zástupci dlužnice s procesní plnou mocí Mgr. E. H. jako jedna zásilka dne 10. října 1999 (srov. doručenku u č. l. 191 p. v.). Dlužnici samotné byla táž usnesení (nadbytečně) doručena jako jedna zásilka dne 7. října 1999 (srov. doručenku u č.l. 191 p. v.).

Tvrzení dlužnice (v dovolání), že doručení usnesení jí samotné nemůže být jednoznačně prokázáno, jelikož datum převzetí zásilky je na doručence přepsáno z 6. října 1999 na 7. října 1999, může vyvolat pouze pochybnost o tom, zda k doručení nedošlo již 6. října 1999, na faktu, že doručení bylo tímto způsobem řádně doloženo, však ničeho nemění. Obsah spisu nadto dokládá, že jde o tvrzení účelové, když to, že zásilku převzala 7. října 1999, potvrzuje dlužnice výslovně již v podání (odvolání) došlém soudu 25. října 1999 (srov. č. l. 250) a to, že 7. října 1999 převzala usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení ochranné lhůty, potvrzuje dlužnice výslovně i v podání (doplnění odvolání) došlém soudu 12. srpna 2004 (srov. č. l. 1684).

Doručení usnesení dlužnici samotné nebylo účinné, měla-li dlužnice v rozhodné době zástupce s procesní plnou mocí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 921/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 129, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 739/2002, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). I kdyby se však úvahy o doručení usnesení měly odvíjet pouze od „neúčinného“ doručení dlužnici, prosadily by se závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 775/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 52 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 202/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 135.

Z nich plyne, že bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně doručeno účastníku řízení způsobem, který nedokládá jeho řádné doručení a ten je přesto v plném rozsahu napadl v zákonné lhůtě odvoláním, stává se tím závada v doručení ve smyslu § 49 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) právně nevýznamnou.

Ani případná závada v doručení usnesení o zamítnutí návrhu na povolení ochranné lhůty by pak nemohla ovlivnit správnost rozhodnutí o prohlášení konkursu, jelikož proti usnesení, jímž soud rozhodl o návrhu dlužnice na povolení ochranné lhůty, nebylo odvolání přípustné v intencích § 5b odst. 2 poslední věty zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném k 5. říjnu 1999.

To, že dovolání v této věci má být projednáno a rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, přitom plyne z bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Odvolací soud totiž - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, na což účastníky výslovně upozornil jednak v průběhu jednání před odvolacím soudem (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 3411-3415), jednak v důvodech svého usnesení (str. 6, odst. 3).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. března 2009

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu

Vydáno: 25. March 2009