JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 1970/2014

K otázce důsledků rozpornosti námitek

Právní věty

  1. Je-li z obsahu jednotlivých námitek zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá, není důvod považovat takové námitky za neodůvodněné, a tudíž neprojednatelné, a to bez zřetele k tomu, že všechny uplatněné námitky nemohou být důvodné, jelikož jde o námitky vzájemně rozporné.

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4 - Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Zbraslavi, Na Královně 862, PSČ 156 00, proti žalovaným 1) FOURATI a. s., se sídlem v Praze 6 - Suchdole, Internacionální 1231/8, PSČ 165 00, identifikační číslo osoby 27121631 a 2) L. K., zastoupenému Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou, se sídlem v Lichnově č. p. 19, PSČ 742 75, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 320/2011, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2013, č. j. 9 Cmo 186/2013-135, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2013, č. j. 9 Cmo 186/2013-135, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2012, č. j. 47 Cm 320/2011-48, ponechal ve vztahu ke druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. října 2011, č. j. 47 Cm 320/2011-19 (kterým uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 1.000.000 Kč s 6% úrokem od 19. února 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.333,33 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 109.704 Kč) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byl směnečný platební rozkaz ponechán vůči druhému žalovanému v platnosti ve výroku o věci samé; ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k druhému žalovanému ve výroku o nákladech řízení zrušil a uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 86.023,20 Kč. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Přitom zdůraznil, že při rozhodování o důvodnosti včas podaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nepřihlížel k námitce druhého žalovaného, že směnku, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou společností All Computers s. r. o. na řad Živnostenské banky, a. s., znějící na směnečný peníz 12.480.000 Kč, splatnou 18. února 2009 – dále jen „sporná směnka“), jako směnečný rukojmí nepodepsal. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vyhodnotil tuto námitku jako nedůvodnou (uzavíraje, že v řízení bylo prokázáno, že druhý žalovaný spornou směnku jako směnečný rukojmí podepsal), měl odvolací soud uvedené tvrzení druhého žalovaného za odporující dalším námitkám, jež na svou obranu proti povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem druhý žalovaný vznesl a v nichž tvrdil, že spornou směnku (byť nevyplněnou) podepsal.

Neshledávaje důvodnými ani další námitky druhého žalovaného, odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že druhému žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, jakož i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel především zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož v poměrech dané věci nemohl pro rozpornost námitek – při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti – přihlížet k výhradě druhého žalovaného, že spornou směnku jako směnečný rukojmí nepodepsal. Podle dovolatele totiž nelze považovat jeho námitku nepravosti podpisu na směnce za vnitřně rozpornou s dalšími (včas uplatněnými) námitkami, jež vznesl pouze z „procesní opatrnosti“ pro případ, že by soud neměl za důvodnou námitku nepravosti podpisu. Důvodem zvoleného postupu přitom byla skutečnost, že druhý žalovaný v minulosti ve prospěch původního majitele směnky skutečně „určitou blankosměnku“ podepsal; o spornou směnku však v žádném případě nešlo.

Jestliže odvolací soud k uvedené námitce nepřihlížel a navzdory tomu, že žalobkyně k prokázání pravosti podpisu druhého žalovaného na sporné směnce neoznačila žádné „relevantní“ důkazy, ponechal směnečný platební rozkaz ohledně uplatněných směnečných nároků v platnosti, postupoval jednak v rozporu s ustanovením § 120 odst. 1 o. s. ř., jednak nesprávně „přenesl“ důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu na směnce na druhého žalovaného. V této souvislosti dovolatel odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem např. v rozsudcích ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 a ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za věcně správné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání druhého žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v řešení dovolatelem předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud se otázkou důsledků rozpornosti námitek uplatněných proti směnečnému platebnímu rozkazu zabýval ve svém rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012. V něm na dané téma uzavřel, že důsledkem (případného) rozporu mezi jednotlivými námitkami, jimiž se žalovaný brání povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem, není to, že by soud tyto námitky mohl (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako neprojednatelné, respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat.

Opačný závěr (podle něhož rozporné námitky, tj. námitky vycházející z vylíčení vzájemně se vylučujících skutkových okolností, nejsou projednatelné) nemá podle přesvědčení Nejvyššího soudu v ustanovení § 175 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. (ani v žádném jiném ustanovení občanského soudního řádu) oporu. To, že druhý žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu na jedné straně tvrdil, že spornou směnku jako směnečný rukojmí nepodepsal (zpochybnil pravost „svého“ podpisu na směnce) a na druhé straně (současně) uplatnil další námitky vycházející naopak z předpokladu, že směnku podepsal (namítl neoprávněné změny textu směnky a vznesl rovněž kauzální námitky) nemá (nemůže mít) bez dalšího za následek, že k některé z těchto námitek (či dokonce ke všem takto vzneseným námitkám) by neměl soud při prověřování správnosti vydaného směnečného platebního rozkazu přihlížet. Je-li z obsahu jednotlivých námitek zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá, není důvod považovat takové námitky (některou z nich) za neodůvodněné (a tudíž neprojednatelné), a to bez zřetele k tomu, že všechny uplatněné námitky nemohou být (s ohledem na jejich rozdílný skutkový základ) důvodné (jinak řečeno, že jde o námitky vzájemně rozporné). K otázce odůvodnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu v této souvislosti srov. rovněž důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že při rozhodování o tom, zda má být směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, nemohly soudy v dané věci pro rozpornost námitek přihlížet k výhradě druhého žalovaného, že spornou směnku jako směnečný rukojmí nepodepsal) není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2015

JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu

Vydáno: 28. May 2015
Vloženo: 04. November 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás