JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 1912/2012

Závislé smlouvy podle § 275 odst. 2 ObchZ

Právní věty

  1. Nejde o závislé smlouvy v případě, kdy se jedná „pouze o jistou ekonomickou spjatost“ určitých smluv. Za smlouvy závislé lze naproti tomu považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno, závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam.

29 Cdo 1912/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. M. A., jako správce konkursní podstaty úpadce Z. H., zastoupeného Mgr. Petrou Polákovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, PSČ 586 01, proti žalovanému Mgr. V. R., jako správci konkursní podstaty úpadkyně M. A. D. real s. r. o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 26 24 83 44, zastoupenému JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 141/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2012, č. j. 9 Cmo 54/2011-289, takto,

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2012, č. j. 9 Cmo 54/2011-289, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 4 Cm 141/2008-229, Krajský soud v Brně vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně M. A. D. real s. r. o., v likvidaci (dále jen „společnost M“) nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, uveřejněné pod čísly 27/2003 a 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na rozsudek ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2005, pod číslem 180 – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že s ohledem na povahu zástavního práva má přednost zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka (Z. H. dále jen „Z. H.“) před jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek vlastníka zástavy (společnosti M).

Přitom zdůraznil, že smlouva o prodeji částí podniku uzavřená mezi Z. H. (jako prodávajícím) a společností M (jako kupující) dne 5. května 2006 (dále jen „smlouva o převodu částí podniku“), ze které společnost M dovozovala, že na ni přešly závazky Z. H., odpovídající pohledávkám, zajištěným zástavním právem ke sporným nemovitostem, je neplatná. Část smlouvy o prodeji částí podniku (týkající se prodeje provozu č. 3 – části I velkoobchodu) totiž není platnou smlouvu o převodu části podniku (§ 476 a 487 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák“). Převáděný provoz je totiž „tvořen pouze částí pohledávek a závazků z obchodního styku specifikovaných v příloze zápisu a takto označený předmět podniku nesplňuje předpoklady k tomu, aby ho bylo možno považovat za část podniku, neboť není souborem hmotných, osobních a nehmotných složek určených k podnikání“. Jednotlivé smlouvy o převodu částí podniku (obsažené ve smlouvě o prodeji částí podniku) jsou závislými smlouvami ve smyslu ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák. (a to zejména vzhledem ke způsobu určení ceny převáděných částí podniku a ke společnému účelu všech tří smluv, jak byl formulován v dodatku č. 1 ke smlouvě o prodeji částí podniku, uzavřeném 2. května 2006, jímž bylo úplné oddlužení majetku prodávajícího).

Proto soud prvního stupně, vycházeje přitom i ze závěrů formulovaných v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2008, č. j. 1 Ko 21/2008-499, dovodil neplatnost smlouvy o prodeji částí podniku (jako celku). Jelikož zástavní práva váznoucí na sporných nemovitostech zajišťují pohledávky věřitelů za Z. H. jako osobním dlužníkem a společnost M je (jen) dlužníkem zástavním (vlastníkem zástavy), shledal žalobní požadavek po právu.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. 9 Cmo 54/2011-289, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty společnosti M zamítl.

Cituje ustanovení § 275 a § 487 obch. zák. a vycházeje z obsahu smlouvy o prodeji částí podniku, dospěl odvolací soud k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.

Jakkoli byly smlouvy o prodeji částí podniku obsaženy na jedné listině, podle odvolacího soudu „každá z těchto smluv obsahuje samostatná ujednání, ze kterých vyplývá, jaký majetek (majetkové hodnoty) zahrnují jednotlivé provozy (sloužící k provozu jednotlivé čerpací stanice), včetně ujednání o ceně. Přitom převzetí závazků Z. H. vůči Komerční bance, a. s. ze smlouvy o revolvingovém úvěru a ze smlouvy o běžném (kontokorentním účtu), včetně směnečného závazku ze smlouvy o poskytnutí zajištění a ze směnky (zajišťovacího závazku k těmto smlouvám), je uvedeno toliko ve smlouvě o prodeji části podniku označené jako provoz 1 – čerpací stanice S. O. Z tohoto důvodu dodatek č. 1 ke smlouvě ze dne 2. června 2005, ve kterém si účastníci sjednali zajištění úplného oddlužení majetku prodávajícího včetně veškerých zajišťovacích instrumentů (směnky), který není předmětem prodeje části podniku, vůči Komerční bance, a. s. se vztahuje toliko k této smlouvě o prodeji části podniku (provoz 1 – čerpací stanice S. O). Nelze proto souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že z tohoto dodatku vyplývá společný cíl smluvních stran, a to sice úplné oddlužení úpadce Z. H., když navíc z článku VIII., bodu 2 smlouvy (týkajícího se provozu části podniku označeného jako provoz 3 – část I velkoobchodu) plyne předpoklad, že budou uzavřeny další samostatné smlouvy o prodeji zbývajících částí podniku – velkoobchodu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v článku VIII. (provoz 1 − čerpací stanice S. O.) a v článku XII. (provoz 2 – čerpací stanice R.) jsou sjednány kupní ceny tak, že jsou stanoveny v předávacím zápise na základě celkové výše aktiv a pasiv, směnečné pohledávky a zástav, když z ustanovení smlouvy o provozu 2 – čerpací stanice R. nevyplývá, že by předmětem převodu byla nějaká směnečná pohledávka. Shodný účel všech tří smluv nelze dovodit ani ze skutečnosti, že kupní cena za převod provozu 1 – čerpací stanice S., O. a provozu 2 – čerpací stanice R. byla sjednána mezi účastníky ve výši 1,- Kč bez ohledu na výši rozdílu (kladného) aktiv a pasiv těchto provozů. Není proto důvod aplikovat na posuzované smlouvy ustanovení § 275 odst. 2 a 3 obch. zák. (o vzájemné závislosti s ohledem na povahu nebo účel smluv), naopak ve smyslu ustanovení § 275 odst. 1 obch. zák. je třeba každou z těchto smluv posuzovat samostatně“.

„Vzhledem k tomu, že předmětem převodu části podniku provozu 1 – čerpací stanice S., O. jsou předmětné závazky Z. H. vůči Komerční bance, a. s., je pro posouzení věci relevantní, zda tato smlouva má náležitosti smlouvy o prodeji části podniku. Odvolací soud k tomu uzavírá, že z této smlouvy vyplývá, že předmětem převodu části podniku je samostatná organizační složka představující soubor věcí nemovitých a movitých a jiné majetkové hodnoty sloužící k provozování části podniku, jakož i závazky, s tím, že ve smlouvě je sjednána výše kupní ceny a vyplývá z ní závazek prodávajícího odevzdat kupujícím podnik a převést na něj vlastnické právo k tomuto podniku a závazek kupujícího převzít závazky související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Na základě této smlouvy se proto stal kupující (společnost M) osobním dlužníkem vůči věřiteli Komerční bance, a. s. namísto Z. H., jako dosavadního dlužníka z předmětných smluv (o úvěru a o vedení běžného účtu)“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)], že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [odstavec 2 písm. b) a odstavec 3] a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel „konstatuje“, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť z něj nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a na ně navazujícími právními názory odvolacího soudu. Přitom poukazuje na obsah smlouvy o převodu částí podniku a považuje výklad této smlouvy odvolacím soudem za odporující ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a ustanovení § 266 obch. zák. Odvolacímu soudu vytýká pochybení „při posouzení platnosti smlouvy o prodeji částí podniku“, setrvávaje na stanovisku, podle něhož jsou dílčí smlouvy o převodu částí podniku (provozů 1, 2 a 3) závislými smlouvami.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 275 obch. zák. je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně (odstavec 1). Jestliže však z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky (odstavec 2).

V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení obchodního zákoníku v době uzavření smlouvy a nedoznalo změn ani později.

V usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010, Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák. uzavřel, že nejde o závislé smlouvy v případě, kdy se jedná „pouze o jistou ekonomickou spjatost“ určitých smluv (v posuzované věci smlouvy kupní a smlouvy leasingové). Za smlouvy závislé lze naproti tomu považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno, závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam.

Srov. k tomu v právní teorii např. Kopáč L., Obchodní kontrakty, I. díl, Obecná úprava obchodních smluv, Prospektrum Praha 1993, str. 99 – 101, kde se na dané téma uvádí, že vyplyne-li uzavření více smluv z téhož jednání nebo jsou-li zahrnuty do téže listiny, stanou se smlouvy závislými, jestliže tato závislost vyplyne z jejich povahy nebo z účelu sledovaného uzavřením uvedených smluv, byl-li stranám znám v době uzavření smlouvy. Závislost vyplyne z povahy smluv, jestliže plnění závazku z jedné smlouvy je možné nebo přináší hospodářský užitek jen při splnění závazku druhé smlouvy. I když tyto důsledky nevyplývají z povahy smluv, nastává jejich závislost, jestliže vyplývají z účelu uzavíraných smluv, který je stranám znám v době uzavření smlouvy. Tento účel může vyplynout z obsahu smlouvy, postačí ale, když byl sdělen druhé straně během jednání o uzavření smlouvy stranou, která zamýšlí uvedeného účelu dosáhnout.

V posuzované věci se odvolací soud důsledně nevypořádal s argumenty žalovaného, které měly svědčit o tom, že jednotlivé smlouvy o prodeji částí podniku jsou na sobě závislé. Především v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, proč neměl za podstatné, že smlouvy byly uzavřeny ve stejnou dobu, že byly vtěleny do jedné listiny a stranou svých úvah ponechal i způsob, jakým byla sjednána kupní cena za jednotlivé části podniku. Při posuzování dodatku pak pominul, že v něm bylo sjednáno právo prodávajícího odstoupit od smlouvy o převodu částí podniku jako celku (jedním úkonem), nikoliv jen ve vztahu ke smlouvě týkající se provozu č. 1, jíž se podle odvolacího soudu tento dodatek výlučně týkal. Odvolací soud konečně nezkoumal, jaký byl úmysl smluvních stran při uzavírání smlouvy o prodeji částí podniku, přestože pro závěr, zda přichází v úvahu aplikace ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák., je podstatné především zjištění, zda by smluvní strany měly zájem na uzavření jen některé ze smluv o převodu části podniku v situaci, kdy by zbylé smlouvy uzavřeny nebyly.

Výše uvedené výhrady platí tím více, že smlouvu o převodu částí podniku již stejný odvolací soud posuzoval, byť v jiném řízení (v usnesení ze dne 29. dubna 2008, č. j. 2 Ko 21/2008-499, jímž k odvolání dlužníka Z. H. potvrdil usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek, odvolací soud uzavřel, že jednotlivé smlouvy o prodeji částí podniku jsou na sobě závislé). Za tohoto stavu byl odvolací soud povinen, hodlal-li se od právních závěrů přijatých jiným senátem téhož soudu odchýlit, pečlivě se vypořádat se všemi argumenty, na nichž bylo vybudováno dřívější (odlišné) právní posouzení téže smlouvy (k tomu srov. např. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, jakož i ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř.).

Jelikož je dovolání důvodné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne ani závěry, jež při hodnocení smlouvy o prodeji částí podniku přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 4078/2011.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. června 2013

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu

Vydáno: 27. June 2013
Vloženo: 13. November 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin