JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 1479/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce P. V., státní podnik, zastoupeného Mgr. J. L., advokátem, proti žalovanému JUDr. R. D., zastoupenému Mgr. et Mgr. P. T., advokátem, o zaplacení částky 189.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1,701.630,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 28/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského v Praze ze dne 7. února 2007, č.j. 62 Co 289/2006-118, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č.j. 62 Co 289/2006-118, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. října 2005, č. j. 28 C 28/2003-80, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 20. října 2005, č. j. 28 C 28/2003-80, ve výrocích ve věci samé, jimiž Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 189.000,- Kč s úroky z prodlení z titulu nezaplaceného nájemného za pronájem pozemku parcelní číslo 1136/4 v katastrálním území a obci R. n. V. (dále též jen „pozemek“) podle nájemní smlouvy uzavřené dne 4. prosince 1996 (dále jen „nájemní smlouva“) mezi právním předchůdcem žalobce – společností P. V., a. s. (dále jen „společnost“) – a žalovaným, a částku ve výši 1,701.630,- Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného.

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že společnost byla vlastníkem pozemku a tudíž byla oprávněna uzavřít i nájemní smlouvu. Přitom odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2000, č. j. 33 Ca 61/2000-33, z něhož uvedený závěr vyplývá. Výši smluvní pokuty shodně se soudem prvního stupně pak neshledal ani rozpornou s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení § 241a odst. 2 písmeno b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, „zda k převodu vlastnického práva k nemovitostem, které zakladatel svým prohlášením vkládá do majetku obchodní společnosti, dochází vkladem do katastru nemovitostí, tedy zda má účinky konstitutivní, či zda katastrální úřad pouze záznamem k návrhu účastníka deklaruje právní stav, zda právo hospodařit s majetkem státu má stejné důsledky jako vlastnické právo a zda ten, komu bylo toto právo uděleno, musí v pochybnostech vznik tohoto práva prokázat“.

Dovolatel namítá, že společnost nikdy vlastníkem předmětného pozemku nebyla a její vlastnické právo „zpochybnil i Katastrální úřad v Č. K., který odmítl zapsat dohodu o zřízení věcného břemene s odůvodněním, že žalobce není vlastník“. Odvolací soud se s jeho námitkou, podle níž právní předchůdkyně žalobce nebyla vlastnicí pozemku, „vypořádal jedinou větou, totiž že odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2000, sp. zn. 33 Ca 61/2000, a že žalobce je vlastníkem“. Přitom vlastnické právo společnosti bylo zpochybněno i rozhodnutími Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích.

K „přechodu“ vlastnického práva na společnost mělo dojít na základě rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 14. prosince 1993, č. j. 10/93, a to ke dni jejího založení. K tomu došlo zakladatelskou listinou sepsanou ve formě notářského zápisu dne 21. prosince 1993. Podle ustanovení § 60 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, mělo k „přechodu“ vlastnického práva dojít jeho vkladem do katastru nemovitostí. Zápis vlastnického práva přitom byl proveden záznamem ze dne 30. prosince 1994, a to podle citovaného rozhodnutí ministra životního prostředí. Z uvedeného vyplývá „jediný možný a přijatelný závěr“, že na žalobce nikdy nepřešlo vlastnické právo k pozemku a tudíž není aktivně věcně legitimován k podání této žaloby.

Rozhodnutí odvolacího soudu současně vytýká nesprávné právní posouzení smluvní pokuty, neboť ji považuje za nemravnou, stejně jako jednání žalobce. Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda „je v souladu s dobrými mravy, aby účastník, který zaviní negativní rozhodnutí správního orgánu, na základě něhož je zpochybněna právní jistota druhého účastníka, aniž by se snažil o nápravu stavu, podá žalobu o plnění vycházející ze zpochybněného právního vztahu, kdy toto zpochybnění po proběhnuvším soudním řízení mezi týmiž účastníky je soudem judikováno“.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Dovolání je přípustné a je i důvodné.

Soudy nižších stupňů založily svůj závěr, podle něhož byla společnost jakožto právní předchůdkyně žalobce vlastnicí pozemku parcelní číslo 1136/4 v katastrálním území a obci R. n.V., na tom, že tato otázka byla vyřešena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2000, sp. zn. 33 Ca 61/2000. Jak však plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, měla být citovaným rozhodnutím (jež není, ač jím byl proveden důkaz, součástí procesního spisu) řešena otázka vlastnictví nikoliv k tomuto pozemku, ale k nemovitostem v katastrálním území P., zapsaným na listu vlastnictví číslo 931. Jestliže soudy obou stupňů opřely svůj závěr o vlastnickém právu společnosti k pozemku o shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, ačkoliv to otázku vlastnictví k pozemku neřeší, je jejich právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.

Vzhledem k tomu, že shora uvedené závěry postačují ke zrušení napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud se dále nezabýval přípustností dovolání ohledně dalších tvrzených důvodů v něm uváděných. Proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2009

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. January 2009