JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 1424/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, v právní věci žalobce: M. – l., s.r.o., zast. advokátem, proti žalovanému: J.B., o zaplacení 124.854,80,-Kč s příslušenstvím, vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 7 C 1549/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. listopadu 1999, č.j. 28 Co 384/97 - 100, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem ve výroku I. rozhodl v předmětné věci tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil. Proti svému rozhodnutí výrokem II. připustil dovolání pro řešení otázek zásadního právního významu, a to zda se leasingová smlouva ze dne 2. ledna 1995 řídí obchodním či občanským zákoníkem a zda odkaz na obchodní zákoník v § 10 odst. 4 smlouvy lze považovat za dohodu podle ust. § 262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., v platném znění, obchodního zákoníku (dále jen „obch.z.“) a zda odstoupením od leasingové smlouvy se staly všechny leasingové splátky splatnými či nikoli, a to s přihlédnutím k možnosti účastníků určit ve smyslu ust. § 351 obch.z. práva a povinnosti, které mají trvat i po ukončení činnosti. Návrhu na připuštění dovolání pro řešení otázek, zda v případě předmětné leasingové smlouvy se jedná o inominátní, smíšenou, nebo nájemní smlouvu a zda je možné v případě smluvní pokuty sjednané konkrétní částkou za určité období prodlení požadovat vedle smluvní pokuty rovněž zákonný úrok z prodlení odvolací soud ve výroku III. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a V. zrušil a v tomto rozsahu soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28.3.1997, č.j. 7 C 1549/95-69, zavázal ve výroku I. žalovaného k povinnosti uhradit žalobci 22 507,-Kč. Vedle toho zamítl výrokem II. žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 102.347,80,-Kč a výrokem III. část, kterou se žalobce domáhal smluvní pokuty ve výši 0,3% denně dlužných částek jednotlivých leasingových splátek. Výrokem IV. zavázal soud žalobce k povinnosti zaplatit soudní poplatek ve výši 4.325,-Kč a výrokem V. žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, ze kterých však vyvodil odlišné právní závěry, zejména pokud jde o účastníky provedenou volbu příslušné právní úpravy podle ust. § 10 odst. 4 všeobecných leasingových podmínek (dále jen „podmínek“) společnosti M. l., s.r.o., které jsou součástí nájemní (leasingové) smlouvy ze dne 2.1.1995, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným. Z formulace ust. § 10 odst. 4 podmínek, že „leasingová smlouva, podmínky a vztahy z ní vyplývající se řídí obecně platnými právními předpisy, zejména pak ustanoveními zákona č. 513/92 Sb., obchodního zákoníku“ odvolací soud dovodil, že si účastníci zvolili pro svůj vztah režim obchodního zákoníku. Odstoupením žalobce od leasingové smlouvy podle § 5 odst. 7 podmínek došlo dne 14.7.1995 k zániku smluvního vztahu a všechny nesplacené splátky se staly podle § 7 odst. 1 podmínek splatné. Takovéto ujednání posoudil soud podle ust. § 265 obch.z. jako ujednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a považoval je za neplatné. Hlavním důvodem byl fakt, že za situace, kdy předmět leasingu byl žalovanému žalobcem dne 4.7.1995, tedy po šesti měsících, odebrán, měl žalovaný žalobci na dalších splátkách zaplatit částku 102.347,80 Kč. Žalovaný předmět leasingu po 4.7.1995 neužíval, tedy ani hodnotu technického zařízení fakticky ani morálně nesnižoval.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost z důvodů procesní opatrnosti spatřuje v ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel se však domnívá, že by dovolání mohlo být přípustné i podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s .ř., neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně z odlišných důvodů, než na základě kterých tento soud rozhodl. První spornou otázkou bylo, zda se předmětná smlouva řídí obchodním zákoníkem se zřetelem na znění § 10 odst. 4 podmínek obsažených ve smlouvě. Posouzení ujednání o volbě obchodního zákoníku odvolacím soudem, považuje dovolatel za správné. Není podle něj nutné, aby tato dohoda o volbě obchodního zákoníku musela být v záhlaví smlouvy. Druhá sporná otázka, zda se leasingové splátky staly okamžikem odstoupení od smlouvy splatné s přihlédnutím k možnosti účastníků určit ve smyslu ust. § 351 odst. 1 obch.z. práva a povinnosti, které mají trvat i po ukončení smlouvy, je podle dovolatele odvolacím soudem nesprávně zodpovězena. Žalobce v souladu s ust. § 7 odst. 1 podmínek, které jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy, od této smlouvy odstoupil a učinil tak všechny splátky splatnými. Podle ust. § 351 odst. 1 obch. z. se odstoupení od smlouvy mimo jiné nedotýká těch ustanovení, které podle projevené vůle stran, nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Ustanovení § 7 odst. 1 podmínek je podle dovolatele typickou ukázkou použití ust. § 351 odst. 1 obch. z. a žalobci proto vznikl nárok na všechny leasingové splátky. Dovolatel se domnívá že ustanovení § 7 odst. 1 podmínek není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ust. § 265 obch. z. Argumentuje zvláště hlediskem ekonomického záměru leasingového pronajímatele. Klienti na podmínky zcela dobrovolně přistupují s vědomím, že předmět leasingu je v případě odebrání již natolik opotřebovaný a zastaralý, že je objektivně nemožné uzavřít novou leasingovou smlouvu za stejných podmínek. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru považuje za nesprávné, neboť spočívá podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. na nesprávném právním posouzení ust. § 265 obch. z. a navrhuje napadený rozsudek zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání žalobce vykazuje zákonem stanovené náležitosti (ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s .ř.) a že je přípustné, musel konstatovat, že dovolání je přípustné jen v rozsahu vymezeném dovoláním ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku, nikoli již v rozsahu výroku III. napadeného rozsudku, v němž vyjmenované právní otázky dovolatel nevymezuje jako otázky zásadního právního významu, o nichž by měl dovolací soud rozhodnout ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel se ostatně výslovně dovolává ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť v rozsahu napadeném dovoláním odvolací soud výrokem II. připustil dovolání pro řešení vymezených otázek (ust. § 239 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odvolací soud v předmětném výroku práva a povinnosti vymezil stejně, proto nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V úvahu proto připadá jen přípustnost dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř

128

Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.), znamená v tomto případě především přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního závěru, že ustanovení § 7 odst. 1 podmínek o splatnosti všech leasingových splátek po odstoupení od smlouvy je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ust. § 265 obch. z.

Žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce dne 2.1.1995 uzavřeli leasingovou smlouvu č. 940029, jejímž předmětem byla kancelářská technika. Svým podpisem nájemce potvrdil, že bude v plném rozsahu dodržovat podmínky (všeobecné leasingové podmínky), které jsou na druhé straně smlouvy a jsou tedy součástí smlouvy. Podle ust. § 10 odst. 4 těchto podmínek „leasingová smlouva, podmínky a vztahy z ní vyplývající se řídí obecně platnými právními předpisy, zejména pak ustanoveními zákona č. 513/92 Sb., obchodního zákoníku“. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný i žalobce vystupovali při vzájemném jednání jako podnikatelé, také předmět leasingu sloužil žalovanému k podnikatelské činnosti. Avšak již samotné znění ustanovení § 10 odst. 4 podmínek představuje nepochybně dohodu o volbě obchodního zákoníku, kterým se řídí vztah mezi účastníky podle ust. § 262 obch.z. Z takto formulovaného ustanovení podmínek vyplývá, že účastníci smlouvy podřídili jejich smluvní vztah obchodnímu zákoníku a dovolací soud se v tomto směru ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, poněvadž odpovídá též výkladovým pravidlům, zakotveným v ust. § 266 obch. z.

Podle ust. § 7 odst. 1 podmínek byla společnost M. l. oprávněna od leasingové smlouvy s okamžitým účinkem odstoupit a učinit splatnými všechny splátky a platby související s leasingovou operací, mimo jiné i při podstatném porušení ustanovení leasingové smlouvy a podmínek. Zpozdí-li se nájemce ve splátkách o 30 dnů, podle ust. § 5 odst. 7 podmínek je společnost M. l. oprávněna i bez vypovězení nájemní smlouvy převzít předmět pronájmu jako jistotu. Neuhradí-li nájemce dlužné splátky v průběhu následujících deseti dní od odebrání předmětu pronájmu, je oprávněna společnost M. l. považovat akt odebrání předmětu leasingu za akt dne odstoupení od leasingové smlouvy.

V daném případě po déletrvajícím neplacení leasingových splátek (žalovaný zaplatil pouze první splátku) žalobce dne 4.7.1995 žalovanému předmět leasingu odebral a po následné nečinnosti ze strany žalovaného považoval, podle výše uvedených ustanovení podmínek, neuhrazené leasingové splátky za splatné. Celková výše nezaplacených splátek od dne odebrání předmětu leasingu činila podle vyčíslení žalobce 102.347,80 Kč. Skutečnost, že žalobce od smlouvy odstoupil (přípis z 14. 7. 1995), ani žalovaný nezpochybnil. Žalobce v odstoupení („zrušení“) smlouvy z uvedeného data uvedl, že „k datu zrušení leasingové smlouvy, k 30. 6. 1995, jsou všechny neuhrazené splátky ihned splatné.

Obchodní zákoník obsahuje speciální komplexní právní úpravu odstoupení od smlouvy. Podle ustanovení § 344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon a v ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák. jsou stanoveny účinky odstoupení tak, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.

V této souvislosti je namístě poukázat na ustanovení § 349 odst. 1 obch. zák., že odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně. Na rozdíl od obecné úpravy ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák., podle níž odstoupením od smlouvy se smlouva ruší od počátku (ex tunc), není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, spočívá obchodněprávní úprava na zásadě, že odstoupením smlouva zaniká ex nunc. Oproti občanskoprávní úpravě není závazek ze smlouvy po odstoupení od smlouvy závazkem z bezdůvodného obohacení.

Výkon práva podle ust. § 265 obch. z., který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Dovolací soud dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na zaplacení jen těch leasingových splátek, které odpovídaly době trvání (existence) nájmu, tedy do odebrání předmětu nájmu (leasingu) resp. do dne odstoupení od nájemní (leasingové) smlouvy. Tento závěr se podává i z úkonů žalobce o odstoupení od smlouvy z 14. 7. 1995. Dovolací soud uzavřel, že ustanovení § 7 odst. 1 ve vazbě na § 5 odst. 7 všeobecných leasingových podmínek nelze vykládat tak, že odstoupením od smlouvy se stávají splatnými i ty měsíční splátky, které dosud nedospěly, poněvadž nelze učinit splatnými ty splátky, které dosud nevznikly. Splatným se může stát pouze takové právo, které vzniklo; jestliže právo na zaplacení splátky dosud nevzniklo, nelze takové právo učinit splatným (nejde ovšem o plnění ve splátkách ve smyslu § 565 obč. zák.).

Z uvedeného vyplývá, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu je správný a dovolací soud dovolání žalobce zamítl (ust. § 243b odst. 1, věta před středníkem o. s. ř).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce neměl úspěch ve věci, přičemž podle spisu žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. října 2006
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. October 2006