JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 1337/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: Ing. M.A., zastoupen advokátem, proti žalovanému: J.K. zastoupen advokátem, o 334.539,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 175/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. srpna 1999 čj. 26 Co 5/99 - 131, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem shora označeným rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud, že I. Rozsudek okresního soudu se v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 234.177,30 Kč, potvrzuje. Ve zbývající části se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 100.361,70 Kč s 16% úrokem z prodlení od 8. 4. 1997 do zaplacení a 16% úrok z prodlení z částky 234.177,30 Kč od 8. 4. 1997 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 16% z částky 334.539,- Kč za dobu od 27. 2. 1995 do 7. 4. 1997, se žaloba zamítá. Ve výrocích II. a III. rozsudku rozhodl odvolací soud o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a ve výroku IV. odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání.

Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 1998 čj. 10 C 175/97 - 94, rozhodl, že I. žalovaný je povinen uhradit žalobci 234.177,30 Kč se 16% úrokem z prodlení od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení, to vše do 31. 12. 1998 a II. pokud žalovaný žaloval částku 334.539,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 27. 2. 1995 do zaplacení, co do zbytku se žaloba zamítá. Ve výroku III. soud rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení.

K odvolání obou účastníků odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 214 odst. 1 občanského soudního řádu - zákon č. 99/1963 Sb., v rozhodném znění, dále též jen „o. s. ř.") a poté, co dokazování v nezbytném rozsahu doplnil, dospěl k závěru, že důvodné je odvolání žalobce, zatímco odvolání žalovaného nikoli.

Odvolací soud konstatoval, že jádro sporu spočívá v právním posouzení věci, a to v zodpovězení otázky, zda vztah účastníků, o jehož existenci opírá žalobce uplatněný nárok, byl vztahem občanskoprávním, obchodněprávním či pracovněprávním. Dokazováním postavil odvolací soud najisto, že mezi účastníky nedošlo k uzavření pracovního poměru, když pracovní smlouva z 15. 2. 1993 byla na straně zaměstnavatele uzavřena subjektem odlišným od žalobce - obchodní společností A. , v. o. s. Uzavřením dohody o prodeji keramického zboží mezi účastníky nedošlo ke vzniku následného, nového pracovního poměru, ale obchodněprávního závazkového vztahu, což vyplývá nejen z projevu vůle při jeho založení, ale i z následného chování stran až do doby havárie předmětného vozidla. Podle obsahu se pak jedná nejspíš o smlouvu podřaditelnou ust. § 642 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák."), neboť náplní práce žalovaného bylo vyvíjet činnost směřující k uzavření kupních smluv mezi žalobcem a třetími subjekty, za což mu byla poskytována provize a za uvedeným účelem poskytl žalobce žalovanému též svůj automobil, náklady jehož provozu taktéž žalovanému hradil. Jestliže pak žalovaný způsobil při výkonu činnosti v rámci závazkového vztahu se žalobcem škodu na jeho automobilu, je třeba jeho odpovědnost za škodu posuzovat nikoli podle obecných ustanovení občanského zákoníku, nýbrž podle ust. § 373 a násl. obch. zák. Nepřichází proto v úvahu ani použití ust. § 450 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák."), když na rozdíl od občanskoprávní úpravy v ust. § 386 odst. 2 obch. zák. se výslovně stanoví, že náhradu škody nemůže soud snížit.

K otázce, že žalobce údajně neoznámil žalovanému ukončení havarijního pojištění předmětného vozidla, považoval odvolací soud další dokazování za nadbytečné. V nedostatku existence havarijního pojištění vozidla žalobce nelze shledávat okolnost, pro kterou by mu mohl být nárok na náhradu škody odepřen. Neuzavření smlouvy o havarijním pojištění není nesplněním právní povinnosti ve smyslu ust. § 382 obch. zák.

Pokud se jedná o úrok z prodlení jakožto příslušenství vymáhané pohledávky, sazbu úroků stanovil okresní soud podle názoru odvolacího soudu správně v souladu s ust. § 369 odst. 1 a § 502 obch. zák., při určení počátku prodlení žalovaného však nelze vycházet z data právní moci rozsudku o přiznání náhrady škody, ale z doby, kdy byl žalovaný žalobcem o náhradu škody požádán. Za kvalifikovanou výzvu k plnění je třeba v daném případě považovat teprve žalobu, kterou žalovaný obdržel podle spisu současně s platebním rozkazem dne 7. 4. 1997. Dnem úročení pohledávky je pak následující den.

S ohledem na uvedené právní závěry odvolací soud vyhověl v plném rozsahu odvolání žalobce. Pro nedůvodnost odvolání žalovaného byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 234.117,30 Kč, neboť odlišné právní hodnocení režimu návrhu odvolacím soudem nemělo vliv na výši přisouzené částky. Ve zbývající části však odvolací soud rozsudek okresního soudu podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že co do základu pohledávky a jejího příslušenství od 8. 4. 1997 do zaplacení bylo žalobě vyhověno. Ve zbytku příslušenství byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

Návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání k otázce, zda za situace, kdy fyzická osoba vykonává podnikatelskou činnost v rozporu s ust. § 1 odst. 4 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, se náhrada školdy řídí zákoníkem práce, odvolací soud zamítl. Vzhledem ke svému právnímu hodnocení věci dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí není po právní stránce významné.

Proti výroku v části I. tohoto rozsudku s výjimkou části, kterou byl zamítnut požadavek žalobce o zaplacení úroku z prodlení ve výši 16 % z částky 334.539,- Kč za dobu od 27. 2. 1995 do 7. 4. 1997, a dále proti části (výroku) II., III. a IV. podal žalovaný dovolání.

153

Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, ohledně níž navrhl vyslovení přípustnosti dovolání, což odvolací soud zamítl, a navrhuje dále, aby dovolací soud ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. dovolání připustil, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Dovolatel odkazuje na ust. § 1 odst. 4 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a uvádí, že žalobce se zabýval prodejem keramického zboží, jehož rozvoz žalovaný pro něj zajišťoval. Šlo tedy o plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu činnosti žalobce. Smlouva mezi účastníky by tedy v rozsahu, v němž by se měla řídit obchodním zákoníkem, musela být absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zák., protože svým obsahem odporuje ust. § 1 odst. 4 výše cit. zákona o zaměstnanosti. Pokud by zbylá část smlouvy byla schopna obstát jako právní úkon podle zákoníku práce a založila by mezi účastníky pracovní poměr, náhrada vzniklé škody by se nemohla řídit obchodním zákoníkem, nýbrž zákoníkem práce. Pokud by v důsledku rozporu se zákonem byla neplatná celá smlouva, pak by se náhrada škody řídila zákoníkem občanským (ust. § 420 odst. 1 obč. zák.) a byla by nesprávná úvaha odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně nemohl náhradu škody snížit podle ust. § 450 obč. zák. Taková situace však podle názoru dovolatele nenastala, dovolatel v celém dosavadním řízení tvrdil, že jeho úmyslem nebylo sjednat obchodní závazek, nýbrž vždy považoval vztah mezi ním a žalobcem za vztah pracovněprávní. Nelze rovněž přehlédnout ust. § 243 odst. 4 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle kterého neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. Také se zřetelem na cit. ustanovení považuje dovolatel vztah mezi účastníky za pracovní poměr a proto náhrada škody by se měla řídit zákoníkem práce se všemi omezeními z toho plynoucími.

Význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že ačkoli předmětnou smlouvou byl evidentně porušen zákon o zaměstnanosti, je škoda způsobená dovolatelem posuzována soudem velmi přísně podle obchodního zákoníku, nikoli podle zákoníku práce či v krajním případě podle občanského zákoníku. To je pro dovolatele neakceptovatelné za situace, kdy v době vzniku škody podnikatelem být nechtěl a ani se za něj nepovažoval a k formálním podnikání byl zaměstnavatelem v podstatě donucen.

Žalovaný z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se vyjádření k dovolání se s napadeným rozsudkem ztotožňuje a navrhuje zamítnutí dovolání.

Podle přechodných ustanovení v bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.").

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání splňuje stanovené náležitosti (ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné zčásti podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v části napadeného rozsahu byl změněn rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (část výroku I. rozsudku odvolacího soudu), jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení (výrok II. a III. rozsudku), kromě výroku sub IV. rozsudku odvolacího soudu.

Ve výroku IV. rozsudku odvolacího soudu byl návrh na připuštění dovolání zamítnut, kterýžto výrok se vztahuje ve smyslu ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. co do přípustnosti dovolání pouze k té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek okresního soudu potvrzen.

Ať už se jedná o přípustnost dovolání z toho či onoho výše uvedeného důvodu, je dovolacímu přezkumu otevřena každá právní otázka, pro kterou dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu pro nesprávné právní posouzení věci (ust. § 241 odst. 3 písm d) o. s. ř. v návaznosti na ust. § 242 odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř.), jelikož dovolatelem namítané právní otázky se vztahují ke všem částem výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, dovolací soud vyslovil současně závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.) i v té části, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Dovolání není důvodné.

Ze skutkových zjištění, učiněných soudy prvního stupně a odvolacím, nelze dovodit právní závěr, že mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva a že tedy jejich vztah je nutno podřadit zákoníku práce. Ustanovení zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, jmenovitě ust. § 1 odst. 4 cit. zákona, jehož se žalovaný dovolává, nikterak nebránilo tomu, aby mezi účastníky byl v daném případě založen obchodní závazkový vztah a smlouva, uzavřená na základě obchodního zákoníku (jak správně dovodil odvolací soud, zřejmě smlouva o zprostředkování podle ust. § 642 a násl. obch. zák.), nemohla být absolutně neplatná podle ust. § 39 obch. zák. Cit ustanovení zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, pouze stanoví, že právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku práce a současně vymezuje pojem běžných úkolů. I kdyby však pro plnění běžných úkolů byl založen obchodně právní vztah, nelze dovodit neplatnost právního úkonu jej zakládajícího ve smyslu ust § 39 obč. zák., pro rozpor se shora cit. zákonným ustanovením, popř. pro jeho obcházení, jestliže se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem daného případu je třeba nezbytně vyvodit závěr, že vztah založený k plnění běžných úkolů, vyplývajících z předmětu podnikání osoby, pro niž úkoly plní druhý účastník, vykazuje nikoli znaky pracovního poměru, nýbrž obchodního závazku. Z dokazování provedeného v předchozím řízení vyplynulo, že žalovaný fakturoval žalobci každý měsíc zprostředkování prodeje keramiky a že odměnu (provizi) přebíral na výdajové pokladní doklady a tuto činnost žalovaný vyvíjel v rozhodném období na základě živnostenského listu, tj. jako podnikatel. Ze svých příjmů odváděl sociální a zdravotní pojištění. Okolnost, že žalobce poskytoval žalovanému stravné a na základě dohody mu poskytoval a proplácel též dovolenou, nepředstavuje naplnění znaků pracovního poměru podle § 27 odst. 1 a 2, § 29 a § 35 odst. 1 a 2 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jak ostatně vyplynulo i ze závěrů obou soudů.

Dovolací soud zdůrazňuje zásadu, že právní úkon (smlouvu) je nezbytné vykládat podle obsahu, tj. podle práv a povinností pro účastníky z právního úkonu (smlouvy) vyplývajících. V posuzovaném případě není důvodu pro to, aby část smlouvy byla podřízena režimu obchodního zákoníku a část smlouvy podléhala režimu zákoníku práce. Uzavřenou smlouvou byl založen obchodní závazkový vztah.

Smlouva, na niž se jako na celek vztahuje obchodní zákoník a jejíž neplatnost nelze, jak výše uvedeno, dovodit, podléhá současně i režimu náhrady škody podle ust. § 373 odst. 2 obch. zák., že náhradu škody nemůže soud snížit.

154

Pokud odvolací soud uzavřel, že předmětný právní vztah mezi účastníky je podroben obchodnímu zákoníku včetně příslušných ustanovení o náhradě škody, nelze jeho závěru vytknout pochybení. Oba soudy, prvního stupně i odvolací, hodnotily zjištěný skutkový stav se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu správně, přičemž dovolací soud podotýká, že pro výklad projevu vůle se v tomto případě použije ustanovení § 266 odst. 1 až 3 obch. zák. Soudy vyložily úmysl účastníků a také jejich jednání se zřetelem na praxi mezi nimi zavedenou i na jejich následné chování, které jednoznačně nasvědčovalo vzniku a realizaci obchodního závazkového vztahu. Současně nebyl prokázán úmysl účastníků obcházet pracovněprávní předpisy a předpisy o zaměstnanosti.

Odvolací soud rovněž poznamenává, že dovolatel se nemůže dovolávat ust. § 243 odst. 4 zákoníku práce o důsledcích neplatnosti právního úkonu pro zaměstnance, neboť toto ustanovení by bylo lze aplikovat jen tehdy, pokud by se jednalo o pracovněprávní vztah, a tak tomu v daném případě nebylo.

Dovolací soud ze všech uvedených důvodu dovolání zamítl (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Dovolatel neměl v tomto řízení úspěch, žalobci pak v řízení odvolání nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl právo.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 12. června 2001

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 12. June 2001