JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Cdo 1114/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobkyně: Česká republika - Okresní úřad v Novém Jičíně proti žalované: K.s. Č. a M., zastoupené advokátem, o vydání částky 622.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 117/92, k dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 1999 čj. 11 Co 379/99 - 197, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud rozhodl výše označeným rozsudkem v předmětné věci k odvolání žalované, že I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích I., III. a IV. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a II. Návrh na připuštění dovolání se zamítá.

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 12. 1998 čj. 12 C 117/92 - 175 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 622.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1991 do 14. 7. 1994 v částce 64.420,- Kč a se 16 % úrokem z této částky od 15. 7. 1994 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, dále byl zamítnut návrh na zaplacení 17 % úroku z prodlení z částky 622.000,- Kč od 24. 10. 1994 do zaplacení a konečně bylo rozhodnuto o nákladech řízení a povinnosti žalované zaplatit státu soudní poplatek.

Odvolací soud na základě odvolání žalované přezkoumal napadený rozsudek ve výrocích I., III. a IV., když zamítavý výrok v odstavci II., jímž nebyl přiznán úrok z prodlení za dobu od 24. 10. 1994 nadále v částce přesahující úrok přisouzený v odstavci I. nebyl tímto odvoláním dotčen a nabyl samostatně právní moci.

Odvolací soud přejal jako správná zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých listinných důkazů, které opakoval, jakož i ze svědeckých výpovědí F.S. a Ing. M.B., a provedl další popsané listinné důkazy o rozsahu majetku O.K. ke dni 31. 12. 1989.

Na základě zjištění učiněných oběma soudy pak odvolací soud uzavřel, že žalobkyně prokázala oprávněnost svého nároku vůči žalované na zaplacení částky 622.000,- Kč, které bylo uloženo podle § 1 ústav. zák. č. 496/1990 Sb. vydat státu nemovité i movité věci, peněžité prostředky a majetková práva, které měla bývalá K.s. Č. v držení ke dne 31. prosince 1989 s tím, že tato povinnost se nevztahuje na movité věci uvedené v § 1 odst. 2 cit. zákona, přičemž bylo použito ustanovení § 1 odst. 3 tohoto zákona o poskytnutí odpovídající peněžité částky za příslušné věci a majetková práva.

Odvolací soud dále došel k závěru, že žalobkyně je aktivně legitimována k uplatnění nároku podle § 1 odst. 1 zák. č. 496/1990 Sb. v spojení s čl. 3 zák. č. 541/1992 Sb., podle téhož ustanovení je dána i pasivní legitimace žalované. Důvodná nebyla ani námitka promlčení vznesená žalovanou, když nárok byl uplatněn v tříleté promlčecí lhůtě.

Pokud jde o výši uplatněného nároku, kterou žalovaná zpochybňovala, nedostatky v tomto směru již vedly odvolací soud ke zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení usnesením z 30. 12.1997 čj. 11 Co 874/97 - 123 a v dalším řízení žalobkyně doplnila skutková zjištění a způsob propočtu požadované částky, vycházejíc z přílohy k „Postupu k převzetí majetku podle ústavního zákona o navrácení majetku K. lidu ČSFR", schváleného usnesením vlády ČSFR č. 901/1990, kterýžto postup měl být spolu se seznamy okresních úřadů podkladem pro vydání majetku K. též podle čl. III. Dohody o převodu vlastnictví majetku K. uzavřené mezi Ministerstvem financí ČSFR a Ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj ČSFR dne 31. 10. 1991. Pokyny Ministerstva financí ČR ze dne 4. 2. 1991 nejsou obecně právně závazné.

Odvolací soud neshledal ani právní důvod pro odpočty resp. zápočty plateb na mzdy a mzdová vyrovnaní pro pracovníky žalované, neboť to nemá oporu v ustanoveních ústav. zák. č. 496/1990 Sb. ani v prováděcích předpisech k němu. Poněkud odlišná právní situace je ve vztahu k vydání věcí s pořizovací hodnotou pod 5.000,-Kč, které žalovaná vůči žalobkyni provedla, ač takovou povinnost podle cit. zákona neměla. Část těchto věcí žalobkyně žalované vrátila a tvrdí-li žalovaná, že jí nebylo vráceno vše, avšak nevznesla námitku započtení podle § 580 obč. zák., ani neučinila vůči žalobkyni vzájemný návrh, odvolací soud se z toho důvodu prokazováním a zápočtem této části nároku nezabýval.

Odvolací soud se ztotožnil s okresním soudem, že žalobkyni se zdařilo listinnými důkazy, a to tabulkou č. 2 a seznamy majetku žalované, prokázat výši majetku žalované k 31. 12. 1989, včetně pořizovací ceny majetku, který žalovaná odprodala nebo bezúplatně převedla bez souhlasu Ministerstva financí. Na druhé straně žalovaná neprokázala, že by její majetek byl nižší, popř. že by žalobkyni měla vydat méně. Neobstojí ani námitka žalované, že při výpočtu peněžité náhrady za majetek K. převedený po datu 31. 12. 1989 neměla být započítána částka 704.052,- Kč jako hodnota telefonní ústředny s příslušenstvím, převedené na O. N.J.

Odvolací soud konstatoval, že z ust. § 1 odst. 3 ústav. zák. č. 496/1990 Sb. vyplývá povinnost zaplatit peněžitou částku odpovídající ceně těch věcí nebo majetkových práv, která ke dni 1. 1. 1991 již nebyla v držení politických stran uvedených v odstavci 1, ač v jejich držení byly k 31.12. 1989 bez ohledu na to, zda se z jejich držení dostaly úplatným či bezúplatným převodem. Výjimku pro bezúplatné převody stanoví odstavec 4 pouze pro ty případy, kdy byl bezúplatný převod učiněn s povolením ministerstva financí, avšak podle poznámky 1) k tomuto ustanovení by se mělo jednat o povolení podle § 1 odst. 4 zák. opatření č. 177/1990 Sb., které ale nabylo účinnosti teprve dne 18. 5. 1990, tedy až po uzavření hospodářské smlouvy o výměně věcí ze dne 30. 3. 1990. To, že povolení podle cit. předpisu nebylo vydáno (a ani v době uzavírání smlouvy vydáno být nemohlo), nemůže nicméně vést k závěru, že by bylo možno telefonní ústřednu z režimu ust. § 1 odst. 3 výše cit. zákona vyloučit, a to i v případě, že by šlo skutečně o bezúplatný převod. V usnesení vlády ČSFR ze dne 20. 12. 1990 č. 901, podle něhož žalobkyně postupovala, je sice obsažena možnost vyloučení věcí bezplatně převedených do vlastnictví jiných osob bez povolení federálního ministerstva financí, ovšem za podmínky, že k těmto převodům došlo před 18. 5. 1990 a tyto převody nebyly spekulačního charakteru. Za situace, že v důsledku bezúplatného převodu telefonní ústředny by zanikla povinnost žalované tuto ústřednu vydat nebo zaplatit její hodnotu, přičemž by současně žalovaná získala nemovitost ve stejné hodnotě, avšak až po rozhodném datu 31. 12. 1989, nelze hodnotit tento převod jinak než jako spekulační.

Odvolací soud zaujal právní názor, že bez ohledu na typologii smluv podle hospodářského zákoníku se ve skutečnosti obsahově nejedná o bezúplatný převod, neboť podle „hospodářské smlouvy ze dne 30. 3. 1990 o výměně věcí" převedl O.N.J. na O. K. nemovitosti v hodnotě 703.624,- Kč zatímco O. K. převedl na O. telefonní ústřednu s příslušenstvím v hodnotě 704.052,- Kč s tím, že „výměna věcí je ve společenském zájmu, proto obě strany souhlasí s tím, že převody vlastnictví jsou bezúplatné." Bezúplatný převod spočívá v tom, že na účet stran nebyly převedeny peněžní částky odpovídající hodnotě navzájem převáděných věcí, nýbrž se majetek stran účetně současně se zmenšením o hodnotu převáděných věcí zvýši o hodnotu věcí převedených.

219

Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil v napadené části (ust. § 219 o. s. ř.).

V závěru odůvodnění odvolací soud uvedl, že žalovaná pro případ potvrzení rozsudku okresního soudu navrhla připuštění dovolání pro právní otázky: 1) zda a za jakých podmínek lze pokládat smlouvy o bezúplatném převodu majetku podle hospodářského zákoníku za smlouvy jiného typu 2) jaký je rozsah důkazních povinností účastníka v soudním řízení, v němž jedním z účastníků je stát a v němž jsou rozhodné skutečnosti zjišťovány z účetnictví druhého účastníka a jaké podmínky musí splňovat důkazní prostředky, jimiž jsou tyto rozhodné skutečnosti zjišťovány a 3) jaká je závaznost usnesení vlády č. 901/1990 pro okresní úřady uplatňující nároky podle ústav. zák. č. 496/1990 Sb.

Odvolací soud tento návrh zamítl s tím, že otázky žalovanou formulované nejsou otázkami zásadního právního významu.

Žalovaná podala proti tomuto rozsudku dovolání, v němž především vyslovuje přesvědčení, že se jedná o otázky zásadního právního významu pro právní věci tohoto druhu a že tedy dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř.

Dovolatelka na prvním místě namítá, že hospodářskou smlouvou z 30. 3. 1990 bezplatně převedla na nabyvatele O. N.J. telefonní ústřednu s příslušenstvím a téhož dne převodce O. převedl bezúplatně na žalovaného nemovitost přibližně v téže hodnotě. Tyto převody měly být posouzeny podle předpisů v té době platných a proto se jedná o smlouvy o převodu vlastvictví podle ust. § 347 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák."), ve znění platném do 30.4. 1990, přičemž oba tyto převody byly mezi stranami ve smyslu § 347 odst. 1 cit. zákona dohodnuty jako bezúplatné. Jde tedy o dvě samostatné smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví bez ohledu na to, že smlouvy byly pojaty do jedné listiny. Nelze ani dovodit, že se jedná o smlouvu směnnou, neboť hospodářský zákoník smlouvu směnnou neznal. Dovolatelka dovozuje, že bezúplatný převod telefonní ústředny na O. jako státní rozpočtovou organizaci byl bezúplatným převodem vlastnictví do majetku státu a proto podle ust. § 1 odst. 3 ústav. zákona č. 496/1990 Sb. není žalovaná povinna zaplatit za telefonní ústřednu peněžitou náhradu, přičemž bezúplatný převod se uskutečnil před účinností tohoto zákona.

Dovolatelka dále namítá, že žalobkyně tvrzený nárok vůbec neprokázala. Oba soudy vycházely z tzv. „tabulky č. 2", a pokud jde o výši nároku, jako důkazu jediného, s tím, že správnost údajů je potvrzena výpovědí svědkyně S. a v podstatné části též svědka B. (ve skutečnosti však tento svědek správnost údajů v tabulce nepotvrdil.) Tuto tabulku však nelze považovat za účetní doklad, ale pouhý sumář údajů zpracovaný jednoznačně žalobkyní. I když slyšený svědek uvedl, že tabulka byla zpracována na základě údajů žalované, nelze přezkoumat, jaké konkrétní údaje účetní evidence byly do tabulky zahrnuty a které nikoliv a proč. Žalovaná je přesvědčena, že stát nese stejné důkazní břemeno, jak kterýkoli jiný účastník. Odvolací soud pominul, že jako tabulka č. 2, resp. přesněji tabulka z 8. 1. 1992, tak i soupis majetku žalované, nejsou potvrzeny co do správnosti zástupcem žalované, resp. jejího právního předchůdce. Na soupisu majetku je řada škrtů a oprav, byl předložen jen ve fotokopii a není nikým podepsán. Žalovaná prokázala evidentní nesprávnost některých údajů v tabulce č. 2; v řádků „peníze" ve sloupci č. 4 má být správně částka 1,303.251,- Kč a nikoliv pouze 955.000,- Kč, jak uvedla žalobkyně, což bylo prokázáno mzdovými listy a účetním výkazem k 31. 12. 1990 jakožto řádnými účetními doklady. Žalobkyně účetní a jiné doklady žalovaná kontrolovala v souvislosti s předáním majetku podle ústav. zák. č. 496/1990 Sb. Kontrolní činnost byla v té době upravena vyhláškou č. 75/1959 Ú.I. a tento předpis přesně stanovil, co a jak mělo být kontrolováno. Pokud žalobkyně podle tohoto přepisu nepostupovala, nemůže to být kladeno k tíži žalované.

Dovolatelka konečně má za to, že pokud vláda stanovila usnesením postup při přejímání majetku bývalé K., je tento postup pro žalobkyni z titulu podřízenosti závazný. Žalobkyně je tedy vázána usnesením vlády ČSFR č. 901/1990, jímž je stanoven způsob vyčíslení nároku státu, a ačkoli žalobkyně v podstatě tímto způsobem postupovala (spor je o správnost jednotlivých položek), odvolací soud došel k závěru, že usnesení vlády pro posouzení věci není závazné. Paradoxem je, že i přesto odvolací soud vychází z tzv. tabulky č. 2, která je přílohou cit. usnesení vlády.

Cit. usnesení vlády stanoví, že vydání nepodléhají mzdy vyplacené pracovníkům býv. O. K., kteří odešli z důvodu organizačních změn v průběhu roku 1990, mzdová vyrovnání a další takové platby. Tyto platby činí 1,303.251,- Kč, což žalovaný prokázal řádnými účetními doklady, mzdovými listy a účetním výkazem k 31. 12. 1990. V řádku „peníze" ve sloupci č. 4 tabulky č. 2 má být proto správně uvedena částka 1,303.251,- Kč a nikoli pouze 955.000,- Kč, jak uvedl žalobce. Obdobné nesprávnosti se vyskytují i u dalších položek, zejména není zahrnuta částka 61.000,- Kč představující závazky k 31. 12. 1989, které jsou rovněž součástí majetku a není brána v úvahu částka 102. 750,- Kč jako cena obrazů v pořizovací ceně do 5.000,- Kč, které vydání nepodléhají, jakož i další položky.

Podle názoru dovolatelky žalobkyně byla vázána cit. usnesením vlády, kdežto odvolací soud zaujal názor, že cit. usnesení není právně významné.

Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil ve všech jeho výrocích a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření dovolání se domnívá, že otázky 1 - 3 uvedené žalovaným nejsou pro daný spor zásadního právního významu. Pokud žalovaná napadá posouzení převodu telefonní ústředny s tím, že se jedná o převod bezúplatný, není tento názor správný, protože ve smlouvě o převodu z O. K. na O. bylo dohodnuto, že za telefonní ústřednu bude poskytnuta jako protihodnota nemovitost. Proto se nemohlo jednat o převod bezúplatný. I když hospodářský zákoník směnnou smlouvu neupravoval, bylo možno takovou smlouvu uzavřít podle § 352 hospodářského zákoníku a ust. § 14 odst. 6 písm. a) vyhl. č. 119/1988 Sb.

220

Žalobkyně má za to, že prokázala tvrzený nárok nejen tabulkou č. 2, která je celkovým přehledem o předaném majetku podle ústav. zák. č. 496/1990 Sb., ale i řadou dalších listinných důkazů, i výpověďmi svědků. Tvrzení žalované, že nepotvrdila tabulku č. 2 a soupis majetku, se nezakládá na pravdě, svědek B. výslovně potvrdil, že údaje pro tabulku poskytl jako ekonom O. K. a tyto údaje, až na převod telefonní ústředny, nebyly mezi předávajícím O. K. a přejímajícím Okresním úřadem sporné. Tento svědek také potvrdil, že údaj pro sloupec 4 u položky peníze v tabulce 2 poskytl z dostupných dokladů o výši odstupného a náhrad mezd. Teprve v průběhu řízení v r. 1998 začala žalovaná tuto položku zpochybňovat, i když cit. ústav. zákon s odpočtem mzdových náhrad nepočítá.

Žalobkyně uvádí, že žalovaná v rozporu s ust. § 32 zák. č. 563/1991 Sb. skartovala účetní doklady a stále novými námitkami účelově prodlužuje soudní řízení.

Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje dovolání zamítnout.

Podle bodu 17, hlavy 1, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.").

Nejvyšší soud jako soud dovolací se musel na prvním místě zabývat otázkou přípustnosti dovolání, neboť podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dána především v ust. § 238 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., žádný z těchto důvodů přípustnosti však není v tomto případě naplněn a dovolatelka to ani netvrdí.

Dovolatelka se výslovně dovolává přípustnosti podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání.

Dovolací soud zkoumal jednotlivé otázky, o kterých má dovolatelka za to, že se jedná o právní otázky zásadního významu.

Dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. může být přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu (tedy nejde-li o posouzení takové právní otázky, která pro rozhodnutí věci nebyla určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy totožné nebo obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soud má z tohoto hlediska zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, „nové" řešení této právní otázky).

Za první právní otázku zásadního významu pokládá dovolatelka posouzení smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví, kterou v daném případě hodnotí jako „dvojitou", či „oboustrannou" smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví s tím, že hospodářský zákoník (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.") neznal směnnou smlouvu.

Dovolatelce nelze dát za pravdu. Hospodářská zákoník sice směnnou smlouvu neupravoval, bylo ji však možno podřadit ustanovení § 352 hosp. zák. jako tzv. smlouvu inominátní (nepojmenovanou).

Druhá otázka, tak jak ji vymezuje dovolatelka v dovolání, není ani otázkou právní, když otázka prokázání nároku je otázkou důkazních prostředků a z nich vyplývajících skutkových zjištění („Qestio facti"). Není rozhodné, jakou povahu má ten který důkaz (např. tzv. tabulka č. 2, zda je účetním dokladem atp.), záleží jen na tom, zda jde o způsobilý důkazní prostředek. Klást otázku dokazování tak, že pro stát jako účastníka řízení by měly platit jiné podmínky, jiný rozsah a jiná váha jednotlivých důkazů, je samozřejmě nepřijatelné. Hodnota důkazních prostředků nezávisí na tom, zda je předkládá stát (státní orgán) anebo jiný subjekt („nestátní" povahy).

Pokud odvolací soud v daném případě hodnotil tzv. tabulku č. 2 (či jiný listinný důkaz) jako hodnověrný, spolehlivý důkazní prostředek, nejde o otázku právní, tím méně otázku zásadní povahy pro jiné případy téhož druhu.

Konečně třetí právní otázku zásadního významu formulovala dovolatelka tak, zda je usnesení vlády č. 901/1990 pro okresní úřady, uplatňující nároky podle ústav. zákona č. 496/1990 Sb., závazné.

Ani tuto otázku nemůže dovolací soud považovat za právní otázku zásadního významu ve smyslu shora vymezeném ve vztahu k ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.

Z právní teorie je obecně známo, že v českém právu je usnesení vlády právním aktem, který přímo zavazuje jen členy vlády, jimž je adresován. Vůči třetím subjektům není usnesení vlády závazné. Ve státní správě může pak usnesení vlády mít závaznost po linii subordinace (služební nadřízenosti a podřízenosti).

Ostatně samotná tato otázka pro rozhodnutí v předmětném sporu ani není relevantní, protože šlo-li o způsob vyčíslení nároku státu z hlediska správnosti jednotlivých položek, není otázka závaznosti či nezávaznosti použité metodiky rozhodná. Rozhodující je opět správnost a úplnost skutkových zjištění na základě důkazů, které byly provedeny, a to není otázka právní.

Dovolací soud proto uzavřel, že přípustnost dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. není v posuzovaném případě naplněna a tudíž dovolání jako nepřípustné odmítl (ust. § 218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. § 243b odst. 4 o. s. ř.).

Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 146 odst. 2 věta první (per analogiam) v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaná jako dovolatelka procesně zavinila, že dovolání muselo být odmítnuto, žalobkyni pak podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 6. září 2001

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 06. September 2001