JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 984/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání Z. Ch. zast. advokátem , podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 8. prosince 1999, sp. zn. 30 Co 453/99 (v právní věci žalobce Z. Ch., zast. advokátem, proti žalované O. P., zast. advokátem, o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 263/95), takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 1999, čj. 30 Co 453/99-54, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 5. května 1999, čj. 6 C 263/95-30 v části, kterou byla zamítnuta žaloba na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání jedné ideální poloviny rekreační chaty č. 072 s příslušenstvím stojící na stavební parcele č. 914, st. parcela č. 914 a zahrada č. 308/8, to vše zapsané na LV č. 877 pro okres P., obec a k.ú. M. a rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení se zrušují a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobce se v části týkající se další jedné ideální poloviny rekreační chaty č. 072 s příslušenstvím stojící na stavební parcele č. 914, st. parcela č. 914 a zahrada č. 308/8, to vše zapsané na LV č. 877 pro okres P., obec a k.ú. M., dříve vlastnicky náležející matce žalované, se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ čj. 6 C 263/95-30 ze dne 5. května 1995 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce vůči žalované domáhal stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků.

Toto rozhodnutí soudu I. stupně Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 8. prosince 1999, čj. 30 Co 453/99-54 potvrdil. Žalobce byl uznán povinným zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalované. Zároveň bylo proti tomuto rozsudku připuštěno dovolání k posouzení otázky, zda-li výzva k vydání nemovitosti učiněná osobou, která v době jejího podání nesplňovala podmínku trvalého pobytu již tehdy mohla vyvolat hmotně právní účinky výzvy podané oprávněnou osobou a to tak, že povinnost vydat věc mohla přejít na právního nástupce povinné osoby.

Jak zjistil již soud I. stupně, žalobce byl - společně se svou manželkou Zdeňkou Chrtkovou – bezpodílovým spoluvlastníkem rekreační chaty č. 072 s příslušenstvím, stavební parcely č. 914 a zahrady č. 308/8, to vše zapsané na LV č. 877 pro okres P., obec a k.ú. M. Jeho restituční nárok vyplývá ze zrušeného výroku o trestu a propadnutí majetku v souladu s příslušnými ustanoveními zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.

Ohledně posouzení postavení žalované jakožto osoby povinné podle § 4 odst. 2 citovaného zákona, bylo zjištěno, že sporné nemovitosti byly od státu v roce 1973 odkoupeny rodiči žalované. Matka žalované zemřela dne 15. 11. 1987 a na základě schválené dědické dohody se žalovaná stala vlastnicí ideální poloviny předmětných nemovitostí. Následně poté dne 16. 11. 1991 zemřel rovněž otec žalované V. B., přičemž žalovaná nabyla jako dědička další ideální polovinu nemovitostí tvořících předmět sporu.

Pokud jde o jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí, kterou žalovaná zdědila po matce, odkázal odvolací soud na zcela správný názor soudu I. stupně, tedy, že žalovaná nemůže být ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. povinnou osobou jako osoba blízká, neboť tento podíl na ni přešel děděním - nebyl tedy převeden, a restitučnímu nároku tudíž nepodléhá.

Žalobce, který se domáhal vydání věci výzvami učiněnými dne 7. 10. 1990, 12. 9. 1991 (v těchto případech společně s manželkou) a následně dne 24. 5. 1995, neuspěl ani ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí. Krajský soud totiž dovodil, že za situace, kdy žalobce před účinností nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb. nemohl být oprávněnou osobou, neboť nesplňoval podmínku trvalého pobytu, nemohly být účinné jeho výzvy k vydání věci, které adresoval ještě otci žalované před jeho úmrtím (16. 11. 1991). Pokud jde o výzvu žalobce ze dne 24. 4. 1995 adresovanou žalované, měl odvolací soud za to, že žalovaná není osobou povinnou, neboť i tato ideální část nemovitostí na ni přešla děděním (po otci) a povinnost vydat na žalovanou nepřešla ani z důvodu právního nástupnictví, protože otec žalované toto postavení ke dni úmrtí neměl. Na žalovanou tedy z titulu dědictví nemohlo přejít více práv a povinností, než které její otec ke dni úmrtí měl.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost - za účelem posouzení právní otázky zásadního významu uvedené ve výroku rozsudku odvolacího soudu – vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel napadá právní posouzení věci odvolacím soudem, když podle něj výzvy ze dne 7. 10. 1990 a 12. 9. 1991 uplatněné vůči otci žalované byly účinné už proto, že je dovolatel neučinil sám, nýbrž spolu s manželkou, která všechny zákonem stanovené podmínky oprávněné osoby splňovala. Navíc podmínka trvalého pobytu byla Ústavním soudem shledána za neústavní. I když tak učinil později, byla tato podmínka neústavní již v době uvedených výzev. Jiný názor by popíral ústavnost našeho právního řádu a byl by v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.").

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§ 239 odst. l o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání je částečně důvodné.

Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Při projednávání otázky hmotně právních účinků výzvy k vydání nemovitosti učiněné osobou, která v době jejího podání nesplňovala podmínku trvalého pobytu, nemohlo pozornosti dovolacího soudu ujít, že tato problematika již rozhodovací činností vyšších soudů řešena byla. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1201/2000 bylo vysloveno, že nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. ve skutečnosti nevytvářel novou kategorii oprávněných osob, jeho účelem bylo pouze zrušit neústavní ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích a umožnit občanům původně České a Slovenské Federativní Republiky, tehdy už České republiky, kteří neměli trvalý pobyt na území republiky a nemohli tak právě z tohoto důvodu svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. úspěšně uplatnit, aby mohli tímto zákonem přiznané nároky řádně realizovat. Nelze tedy dovozovat, že by občané původně České a Slovenské Federativní Republiky, posléze České republiky, kteří neměli trvalý pobyt na jejím území, museli výzvu k vydání věci učinit výlučně v době šesti měsíců od účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb. Pokud podali výzvu k vydání věci již v původní lhůtě stanovené restitučním zákonem, tj. v době do 30. 9. 1991, měla taková výzva právní účinky s ní spojené, tj. zakládala - při splnění dalších citovaným zákonem stanovených podmínek - nárok na vydání věci.

Dopad tohoto rozhodnutí na projednávaný případ je zřejmý. Z výše uvedeného nelze než vyvodit, že dovolatel svými výzvami založil vůči otci žalované restituční nárok na jednu ideální polovinu sporných nemovitostí. Důsledkem této skutečnosti je uznání žalované jakožto osoby povinné k vydání této ideální poloviny věci, protože vzniklý závazek úmrtím jejího otce nezanikl, nýbrž z titulu právního nástupnictví přešel na žalovanou. Tento právní názor se opírá o stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR (Cpjn 50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a byl vysloven rovněž v právním sporu manželky dovolatele Z. Ch. a žalované O. P. (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 310/96).

Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je v popsaném rozsahu správné (§ 243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu druhého stupně v uvedené části zrušit.

Věc se vrací k dalšímu řízení, při kterém může dojít rovněž k posouzení otázky, zda věc už nebyla vydána jinému, na základě čeho a zda se tak stalo po právu. S ohledem na to, že jde o posouzení otázky, která nebude vyžadovat rozsáhlé dokazování, vrací dovolací soud – s přihlédnutím k zásadě ekonomiky řízení – věc soudu druhého stupně, na jehož půdě mohou být využita i zjištění učiněná v řízení vedeném ve věci restitučního nároku manželky žalobce vůči žalované. V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale i o příslušné části nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.)

Ve výše uvedené části tedy dovolací soud uznal odůvodněnost dovolání žalobce. Pokud se však týče ideální poloviny sporných nemovitostí, která na žalovanou přešla na základě schválené dědické dohody po smrti její matky v roce 1987, je situace odlišná. Jak zcela správně uvedl odvolací soud, žalovaná v této části nemůže být ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinnou osobou jako osoba blízká, neboť tento podíl na ni nebyl převeden, nýbrž přešel děděním. Z těchto důvodů shledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části správné (§ 243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalobce v adekvátním rozsahu zamítnout.

O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. l o.s.ř., § l5l odst. l o.s.ř, § 150 o.s.ř. a § l42 odst. l o.s.ř. Za důvod zvláštního zřetele hodný podle § 150 o.s.ř. byla shledána skutečnost, že rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, zatím nejednotně vykládané právní praxí.

Právní názor dovolacího soudu je podle § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro soud druhého stupně závazný.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. června 2001

JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 29. June 2001