JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 979/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl s senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele R. H., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 30 Co 360/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 818/95 (žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. R. H., zastoupenému advokátkou, 2. J. Z., zastoupené advokátkou, a 3. Z. N., o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci u soudu 31. 10. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze 3. 12. 2003, čj. 4 C 818/95-182 (ve znění usnesení téhož soudu z 26. 5. 2004, čj. 4 C 818/95-203). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným uloženo vydat žalobci rekreační chatu č. ev. 0132 na pozemku parc. č. 2921/9 v katastrálním území a obci D., zapsané na listu vlastnictví č. 1401 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P., a to tak, že žalovaný R. H. je povinen vydat jednu ideální polovinu uvedených nemovitostí a žalované J. Z. a Z. N. po jedné ideální čtvrtině týchž nemovitostí, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému R. H. bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu Praha – západ na úhradu placených nákladů řízení 3.107,85 Kč. Žalovaným J. Z. a Z. N. bylo také uloženo zaplatit Okresnímu soudu Praha – západ 1.533,92 Kč na úhradu placených nákladů řízení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaného R. H. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 30 Co 360/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ze 3. 12. 2003 (ve znění usnesení z 26. 5. 2004) potvrzen. Žalovanému R. H. bylo uloženo zaplatit žalobci JUDr. J. K. na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.175,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku dovolacího soudu. Rovněž bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými J. Z. a Z. N. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného R. H. nebylo shledáno důvodným; odvolací soud vycházel z důkazů provedených rozsudkem soudu prvního stupně a na ně také odvolací soud v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku poukazoval.

Žalobce J. K. a jeho manželka A. K. (která v průběhu tohoto řízení zemřela a do jejích práv žalobce J. K. vstoupil) byli původními vlastníky rekreační chaty v D., o niž jde v tomto soudním řízení, která pak na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 5. 1971, sp. zn. 9 T 82/71, přešla na stát v důsledku propadnutí majetku, vysloveného v trestním řízení soudním; uvedený rozsudek z 24. 5. 1971 byl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 13. 11. 1990, sp. zn. 1 Rt 722/99. Kupní smlouvou z 21. 11. 1971 nabyli tuto chatu právní předchůdci žalovaných JUDr. R. H. a D. H. od Čs. státu – Okresního národního výboru P. Žalobce pokládal i odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) za oprávněnou osobu podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když k přechodu jeho věci na stát tu došlo ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně nabyvatelů nemovitosti podle smlouvy z 29. 11. 1971 – R. a D. H. měl odvolací soud za doloženo, že chatu získali za kupní cenu 19.688,- Kč, třebaže podle znaleckého posudku, provedeného v soudním řízení, měla tato kupní cena činit 50.000,- Kč, takže ji uvedení nabyvatelé získali v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud měl dále za to (stejně jako soud prvního stupně), že žalobce J. K. spolu s manželkou A. K. vyzvali řádně a včas (ve lhůtě podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb.) R. a D. H. k vydání chaty.

Odvolací soud dále dovozoval, že pokud jde o lhůtu k uplatnění nároku na vydání věci u soudu žalobce JUDr. J. K. mohl nárok uplatnit ve lhůtě jednoho roku od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. do 1. 4. 19992; žalobkyni A. K. pak běžela lhůta k uplatnění nároku u soudu až od účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb., tj. od 1. 11. 1994; pokud pak žaloba v této právní věci byla podána 31. 10. 1995, byla ve vztahu k žalobkyni A. K. podána včas. Žalobkyně v průběhu řízení zemřela a žalobce J. Karlík se stal jejím procesním nástupcem; v tomto smyslu byl uplatněný žalobní nárok ve vztahu k žalobci JUDr. J. K. odůvodněným.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále uváděl, že jestliže zemřeli nabyvatelé ze smlouvy z 29. 11. 1971 (JUDr. R. H. dne 13. 9. 1991 a D. H. dne 6. 11. 1993) po doručení výzvy oprávněných k vydání věci, přešla povinnost věc vydat na jejich právní nástupce – dědice. Dědicem JUDr. R. H. je žalovaný R. H. a dědičkou D. H. se stala její sestra L. Z., která však zemřela 26. 1. 1995 a jejími dědičkami se staly rovným dílem žalovaná J. Z. a Z. N. Manželé H. koupili chatu ev. č. 0132 na pozemku parc. č. 2921/9 v D. za kupní cenu 19.688,- Kč, ačkoli kupní cena podle tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. měla činit 50.070,- Kč, takže tu došlo k nabytí chaty v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně nezjistil rovněž žádný důvod, pro který by nemovitost neměla být vydána ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť práce, provedené na nemovitosti neměly za následek zásadní přestavbu nemovitosti.

Odvolací soud dospěl proto k výslednému závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud dovodil, že podmínky stanovené zákonem č. 87/1991 Sb. pro vydání věci byly v daném případě splněny; proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovaného R. H. v řízení zastupovala, dne 2. 2. 2005 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 24. 3. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha – západ, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 13. 10. 2004 (sp. zn. 30 Co 360/2004 Krajského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel zdůrazňoval, že v daném případě byl oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. v době podání výzvy k vydání věci ze 4. 6. 1991 pouze žalobce JUDr. J. K. a nikoli jeho manželka A. K. Výzvu k vydání nemovitosti zaslal JUDr. J. K. vlastníkům nemovitosti JUDr. R. H. a D. H.; ti nemovitost nevydali a JUDr. J. K., jako osoba oprávněná, nepodal žalobu u soudu v jednoroční prekluzívní lhůtě, běžící mu do 1. 4. 1992.

Dovolatel také zdůrazňoval, že na žalované nebylo vlastnické právo ke sporné nemovitosti převedeno, ale přešlo na ně děděním, a to před podáním výzvy i žaloby oprávněnou osobou, kterou byla v roce 1995 pouze dnes již zemřelá A. K., v důsledku marného uplynutí prekluzívní lhůty k podání žaloby JUDr. J. K. Žalovaní proto nejsou povinnými osobami k vydání věci podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když nemovitost, o níž jde v tomto řízení, nabyli do vlastnictví děděním před podáním výzvy i žaloby oprávněnou osobou.

Dovolatel ještě dodával, že neodpovídá skutečnosti, že by JUDr. M. K. požádal o vydání věci manželé H. též i za A. K. na základě plné moci udělené mu v roce 1991 J. K. Od A. K. měl však JUDr. M. K. plnou moc až v roce 1994 A. K. tedy v roce 1991 nepožádala o vydání nemovitosti tehdy ještě žijící manželé H., kteří nemovitost, o niž jde v tomto řízení, zakoupili od státu. O vydání nemovitosti požádal pouze JUDr. J. K., který však, když manželé H. nemovitost nevydali, žalobu u soudu včas nepodal a právo na vydání mu zaniklo prekluzí. A. K. podala po prvé žádost o vydání věci až v roce 1994, a nikoli v roce 1991, a svou žádost o vydání chaty podala již k dědicům manželů H., kteří nabyli chatu ze zákona děděním a nikoli převodem a nejsou tedy osobami povinnými podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní nejsou také procesními nástupci původních vlastníků chaty – manželů H., kteří nemovitost zakoupili od státu.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. V daném případě totiž Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem ze 4. 6. 2002, čj. 4 C 188/95-112, zamítl žalobu žalobce JUDr. J. K. proti žalovaným R. H., J. Z. a Z. N. o vydání budovy č. ev. 0132 v obci D. na pozemku parc. č. 2921/9 v katastrálním území D., ale tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 31. 10. 2002, sp zn. 30 Co 387/2002, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení pak vynesl Okresní soud Praha – západ rozsudek ze 3. 12. 2003, čj. 4 C 818/95-182, kterým bylo žalobě žalobce vyhověno a žalovaným R. H., J. Z. a Z. N. bylo uloženo vydat žalobci rekreační chatu č. ev. 0132 na pozemku parc. č. 2921/9 v katastrálním území a obci D. Tento rozsudek soudu prvního stupně ze 3. 12. 2003, jímž bylo ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku ze 4. 6. 2002, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 30 Co 360/2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatele.

K odůvodnění svého přípustného dovolání dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, a z tohoto důvodu směřuje jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc buď podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 13. 10. 2004 (sp. zn. 30 Co 360/2004 Krajského soudu v Praze) zejména podle ustanovení § 3 odst. 1, § 4 odst. 2, § 5 odst. 2 a 4, § 8 odst. 1 i § 20 ost. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti i s nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala; v řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud tato ustanovení správně v daném případě aplikoval a zda si tato ustanovení rovněž správně vyložil.

V ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož je oprávněnou osobou podle tohoto zákona ta osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uváděných v § 6 téhož zákona, pokud je státním občanem ČR, bylo ve srovnání s původním zněním § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. zrušeno ustanovení o trvalém pobytu oprávněné osoby na území republiky.

Tento vývoj právní úpravy, obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb., měl vliv i na právo oprávněné osoby uplatnit u osoby povinné výzvy k vydání věci (a případně i žalobu o vydání věci u soudu) způsobem a za podmínek stanovených v § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. Lhůta k uplatnění nároku u soudu tu začala běžet až od účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb., tj. od 1. 11. 1994.

Bezpodílový spoluvlastník je oprávněn požádat o vydání celé věci od povinné osoby (ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), i když z bezpodílových spoluvlastníků on sám splňuje předpoklady uvedené v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 118 /252/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). U bezpodílových spoluvlastníků postačovalo, když výzvu k vydání věci uplatnil jen jeden z nich, protože jim oběma náleží právo k celé věci (viz str. 110 /244/ téhož stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a v případě jejich úmrtí (nebo prohlášení za mrtvé) osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 118 /252/ této Sbírky), že převodem ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věcí např. děděním. Byl tu však zároveň zaujat právní názor, že „na tyto nabyvatele však přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) do výše nabytého dědictví z toho majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy (platnými v době získání věci od státu) nebo na základě protiprávního zvýhodnění“.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I.ÚS 118/98 (uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl k otázce interpretace a aplikace ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zaujat právní názor, že při této interpretaci je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd; v tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebyl úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy planými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Z uvedeného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i z citovaných právních závěrů z judikatury obecných soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR dovolací soud vycházel i v daném případě. Zároveň bylo třeba konstatovat, že z týchž ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Odvolacímu soudu tu nelze proto přesvědčivě vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), když tu ve smyslu citovaných uveřejněných právních závěrů aplikoval i interpretoval ustanovení § 3 odst. 1, § 4 odst. 2, § 5 odst. 1, 2 a 4 i § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na projednávanou právní věc. V této právní věci byl žalujícím (jako tzv. bezpodílovým spoluvlastníkem) uplatňován v občanském soudním řízení nárok podle ustanovení § 19 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ohledně něhož byly vždy alespoň jedním ze dvou bezpodílových spoluvlastníků uplatněny řádně a včas výzva k vydání věci i žaloba o vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., a to na základě každému z bezpodílových vlastníků náležejícího práva v celém rozsahu k celé věci bez zákonu neodpovídajícího rozlišování způsobu a doby uplatnění nároku restituční povahy rozdílně u každého jednoho z bezpodílových spoluvlastníků, jak to přepokládali žalovaní ve svých procesních vyjádřeních u soudů obou stupňů a dovolatel i ve svém dovolání. Uvedené posouzení věci odvolacím soudem nebylo vadné. Také aplikaci a interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ze strany odvolacího soudu, opírajících se o závěry znaleckého posudku ohledně ceny nemovitosti podle obecně závazného cenového předpisu, platného v době koupi nemovitosti nabyvateli od státu (který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím o propadnutí majetku), nelze přesvědčivě vytknout, že by jimi odvolací soud zaujal právní závěr spočívající na nesprávném právním posouzení věci.

Přikročil proto dovolací soud ohledně přípustného dovolání dovolatele k jeho zamítnutí podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodného, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, který nebylo možné posoudit jako rozhodnutí nesprávné. Dovolací soud z týchž důvodů neshledal opodstatněným ani návrh dovolatele na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 ost. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. listopadu 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 22. November 2006