JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 976/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání U. K., P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 12 Co 251/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 17 C 259/93 (žalobců: 1. K. S., 2. J. K., a 3. H. A., zastoupených JUDr. V. D., proti žalované, zastoupené advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 1.4.1992, se původní žalobkyně J. K. domáhala, aby žalované universitě bylo uloženo vydat jí dům čp. 1386 s pozemky parc. č. 313, parc. č. 244/3 a parc. č. 244/4 v katastrálním území T. V žalobě bylo uvedeno, že původním vlastníkem uvedených nemovitostí byl R. K. (strýc žalobkyně J. K.), který zahynul v koncentračním táboře T. dne 24.2.1942. Řízení o dědictví po tomto původním vlastníku probíhalo u Okresního civilního soudu v Praze pod sp.zn. D II 1185/45 a sp.zn. 87 D 373/51. Podle názoru původní žalobkyně J. K. nedošlo v tomto řízení k vydání odevzdací listiny podle tehdy platné právní úpravy. V roce 1970 z podnětu finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. vydal Okresní soud v Teplicích usnesení z 20.1.1970, čj. 25/70-2, jímž nařídil soudní výkon rozhodnutí prodejem „spoluvlastnických podílů na domech čp. 1386 a čp. 1456 v T.“; tento soudní výkon rozhodnutí nebyl však realizován. Potom došlo k vydání rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v T. z 3.8.1972 o tom, že uváděné nemovitosti přecházejí na stát podle tehdy platného ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku.

Žalovaná univerzita navrhla zamítnutí žaloby s tím, že tu nedošlo k přechodu věcí na stát podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; nedošlo tu k žádné politické perzekuci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaná také poukazovala na to, že žalobkyně učinila dne 2.10.1967 darovací prohlášení, jímž darovala svou nemovitost (část nemovitosti) státu.

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 8.7.1999, čj. 17 C 259/93-81, bylo rozhodnuto především o tom, že se řízení zastavuje ohledně pozemku parc. č. 1317/1 v katastrálním území T. Dalším výrokem téhož rozsudku byl žalobní návrh původní žalobkyně J. K. zamítnut. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání původní žalobkyně J. K. (jímž byl napaden výrok o zastavení řízení ohledně pozemku parc. č. 1317/1 v katastrálním území T.) byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o zamítnutí žalobního návrhu žalobkyně a o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že je tu dána ještě možnost doplnění dokazování o dalších rozhodných skutečnostech. Podle názoru odvolacího soudu bude úkolem soudu prvního stupně posoudit (s ohledem na výsledky dědického řízení po původním vlastníku nemovitostí R. K.), zda je žalobkyně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda je osobou, jež získala majetek po původním vlastníkovi R. K. a její majetek pak přešel na stát v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) z důvodů uvedených v § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb., anebo zda jde o oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně také musí posoudit, uváděl odvolací soud, oprávněnost nároku žalobkyně na vydání nemovitostí (uvedených v žalobě žalobkyně), v celém rozsahu nebo případně pouze jejich části, odpovídající velikosti jejího dědického podílu.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Teplicích rozsudek z 31.7.2002, čj. 17 C 259/93-146, jímž uložil žalované univerzitě vydat žalobkyni jednu ideální dvacetinu domu čp. 1386 s pozemkem prac. č. 1316, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území T. u Katastrálního úřadu v T. Jinak byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 31.7.2002 bylo uvedeno, že v řízení o dědictví po původním vlastníku R. K. (vedeném u bývalého Okresního soudu civilního v Praze pod sp.zn. 87 D 373/51) byla odevzdací listina dědicům zasílána již za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (tj. občanského zákoníku platného od 1.1.1951), který zrušil konstitutivní význam zápisu do pozemkové knihy. Proto skutečnost, že přechod vlastnictví k nemovitostem ze zůstavitele R. K. na jeho dědice nebyly zaznamenán v pozemkové knize, nic nezměnila na tomto přechodu vlastnictví. Na původní vlastnici nemovitostí J. K. tedy přešlo v důsledku dědění po R. K. vlastnické právo k jedné ideální dvacetině domu čp. 1386 v T. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že žalobkyni je třeba posoudit jako oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., jejíž věc (ideální podíl na nemovitosti) přešla na stát. Spoluvlastnický podíl na uvedeném domě žalobkyně darovala darovacím prohlášením z 2.10.1967 státu. Pozdější opatření finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v T., kterým bylo prohlášeno, že uvedený dům připadá státu, bylo tedy učiněno v době, kdy již stát nabyl vlastnického podílu na zmíněných nemovitostech. Darovací prohlášení původní vlastnice Jany Křížové z 2.10.1967 hodnotil soud prvního stupně jako darování učiněné v tísni ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb.; soud prvního stupně byl zároveň i toho názoru, že rozhodnutí o připadnutí věci státu jako věci opuštěné je třeba posoudit jako převzetí věci státem bez právního důvodu.

Z uvedených důvodů soud prvního stupně uložil žalované univerzitě, aby žalobkyni vydala ideální dvacetinu domu čp. 1836 a pozemku parc. č. 1316 v T. jako oprávněné osobě (§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), když tento podíl na nemovitostech přešel na stát z důvodů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. d/ a odst. 2 téhož zákona. Zamítl však její žalobní návrh ohledně 19/20 těchto nemovitostí, protože tento spoluvlastnický podíl J. K. nikdy nevlastnila.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

Odvolání původní žalobkyně J. K. bylo podáno u Obvodního soudu v Teplicích dne 18.10.2002, ale dne 27.10.2002 J. K. zemřela a jejími zákonnými dědici byly dcery K. S. a H. A. a také syn J. K., s nimiž bylo v řízení dále jednáno, jak vyslovil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 8.8.2003, sp.zn. 12 Co 251/2003.

O uvedeném odvolání Jany Křížové proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích z 31.7.2002, čj. 17 C 259/93-146, bylo pak rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 3.10.2003, sp.zn. 12 Co 251/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované univerzitě bylo uloženo vydat žalobcům podíl v rozsahu dalších 19/20 na domě čp. 1386 a pozemku parc. č. 1316, zapsaných na listu vlastnictví č. 3216 pro katastrální území a obec T. u Katastrálního úřadu v T. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a v žalobě vyhovující části rozsudek zůstal nedotčen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že původní žalobkyně J. K. byla neteří původního vlastníka nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, který v roce 1942 zemřel v T. Po jeho smrti došlo k zabrání majetku Německou říší a po druhé světové válce došlo ke konfiskaci majetku. Výměrem Ministerstva financí z 8.4.1949, čj. 165.602/48-II/4, bylo obnoveno vlastnické právo R. K. k tomuto majetku. Z obsahu dědického spisu bývalého Okresního soudu civilního v Praze (pro Prahu XIX), sp.zn. 8 D 373/51, lze podle názoru odvolacího soudu dovodit vydání a tedy existenci odevzdací listiny, jako nabývacího titulu pro příslušné dědice po uvedeném zůstaviteli, včetně doručení odevzdací listiny zástupcům dědiců. Žalobkyně podle darovacího prohlášení z 2.10.1967 pak darovala podíl na předmětných nemovitostech státu, na který přešel rozhodnutím finančního odboru bývalého Národního výboru v T. z 10.10.1967, čj. RP 1022/1967-RU z důvodu uvedeného v § 6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Majetkové podíly zbývajících spoluvlastníků-dědiců po zůstaviteli R. K. pak připadly státu na základě rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v T. ze dne 3.8.1972, čj. Fin.likv. 72/HT, jako majetek opuštěný ve smyslu ustanovení § 453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) v tehdy platném znění.

Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že žalobkyně vyzvala žalovanou univerzitu k vydání domu čp. 1386 se stavební parcelou č. 1316 (včetně i dalších pozemků) v plném rozsahu, nikoli pouze v rozsahu majetkového podílu, jenž by jí náležel z dědictví po zůstaviteli R. K. Výzva žalobkyně byla uplatněna ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a rovněž žaloba byla žalobkyní J. K. podána u soudu ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Další oprávněné osoby v daném případě své nároky neuplatnily a výzvu k vydání věci nepodaly. Podle názoru odvolacího soudu v takovém případě celá část připadající na nepřihlášené spoluoprávněné osoby připadá prvotní oprávněné osobě; je však nezbytné, aby šlo o spoluoprávněné osoby na jedné úrovni (§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.); nešlo tu o případ, v němž by nárok na vydání věci byl odvozován jen po jednom původním spoluvlastníku. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že původní žalobkyně měla nárok na vydání domu čp. 1386 a pozemku parc. č. 1316 v plném rozsahu; rozsudek soudu prvního stupně byl tedy změněn potud, že žalované univerzitě bylo uloženo vydat žalujícím právním nástupcům původní žalobkyně J. K. zbývající majetkový podíl na nemovitostech v rozsahu dalších 19/20.

Pokud šlo o pozemky parc. č. 1317 a parc. č. 1318 v T., tyto pozemky jsou v držení a ve vlastnictví jiných osob, které ani k vydání nebyly vyzvány podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a nejsou účastníky tohoto řízení. V zamítavém výroku, týkajícím se těchto pozemků, byl tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované univerzitě dne 1.12.2003 a dovolání ze strany této žalované došlo Okresnímu soudu v Teplicích dne 22.1.2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto dovoláním byl napaden i rozsudek soudu prvního stupně, a to v otázce, zda původní žalobkyně a její právní nástupci splňují podmínky oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka uváděla, že její dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka namítala, že původní žalobkyně J. K. nesplňovala podmínky oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 6 téhož zákona, protože své darovací prohlášení ohledně spoluvlastnického podílu vůči státu neučinila v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, ale svobodně a vážně, což sama deklarovala, a to 2.10.1964 (před bývalým Státním notářstvím pro P.) a pak znovu 2.10.1967. Původní žalobkyně J. K. sama ve své žádosti o vydání věci nenapadla žádný z těchto projevů vůle k darování z důvodu uvedeného v § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb. a soudy se v daném případě těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly, zejména pokud jde o posouzení otázky tísně a nápadně nevýhodných podmínek při darování nemovitostí státu.

Dovolatelka dále poukazovala na to, že soudy obou stupňů samy dospěly v tomto řízení na základě provedeného dokazování k závěru, že J. K. byla vlastníkem jedné ideální dvacetiny nemovitostí po původním vlastníku R. K., takže nemohlo být jejím právním nástupcům přiznáno více práv, než měla původní žalobkyně před odnětím věcí. Původní žalobkyní vymáhanou věcí tu tedy mohl být jen její spoluvlastnický podíl, který přešel na stát a nikoli celá nemovitá věc (celé nemovité věci). Oprávněným osobám, odvozujícím svůj nárok na vydání věci po jednom spoluvlastníkovi věci nemůže „přirůst“ podíl ostatních spoluvlastníků, kteří buď nárok na vydání věci neuplatnili nebo je uplatnili po lhůtě.

Dovolatelka posléze namítala, že soudy obou stupňů rozhodly nesprávně o žalobě žalobců, která zněla na vydání věcí, třebaže tu bylo možné se domáhat jen uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, a to s uvedením úplného znění dohody, jejíhož uzavření by se žalobci domáhali.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (není-li v zákoně č. 30/2000 Sb. stanoveno jinak, jako je tomu např. v bodech 15 a 17 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., jež se však daného případu netýkaly).

Dovolání dovolávající se univerzity bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost tohoto dovolání se tedy týkala jen měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, nikoli výroku odvolacího soudu potvrzujícího nebo ponechávajícího výrok rozsudku soudu prvního stupně beze změny; to odpovídalo ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, na které i dovolatelka ve svém dovolání poukazovala v souladu i s poučením, obsaženým v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu.

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu byl tedy předmětem přezkoumání ze strany dovolacího soudu výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn v odvoláním napadené části tak, že „žalovaný je povinen vydat žalobcům podíl v rozsahu dalších 19/20 na nemovitostech domu čp. 1386 se stavební parcelou č. 1316, zapsaných na listu vlastnictví č. 3216 pro katastrální území a obec T. u Katastrálního úřadu v T.“.

Jako dovolací důvod dovolatelka uváděla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí, měnící výrok rozsudku soudu prvního stupně, jmenovitě ustanovením § 5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jen některé z nich, vydá se jim věc celá. Toto ustanovení se změny rozsudku soudu prvního stupně nepochybně týkalo; v dovolacím řízení bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.

K výkladu ustanovení § 5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, uvedeno, že je tu rozhodné jmenovitě zjištění, že další oprávněné osoby, přicházející v úvahu, nepodaly výzvu k vydání věci před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tento právní závěr měl odvolací soud v daném případě na zřeteli a ve svém rozhodování z něho vycházel.

Nebylo možné přehlédnout, že odvolací soud v daném případě dospěl v podstatě ke stejnému právnímu závěru, který je obsažen v nálezu Ústavního soudu ČR ze 6.10.1998, I. ÚS 340/96, uveřejněném pod č. 113 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. V tomto nálezu Ústavní soud vytknul při zcela jasném a nepochybném vyjádření vůle zákonodárce (který stanovil: „Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jen některá z nich, vydá se jí věc celá“), že nelze opomenout při výkladu zásady „nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet“, že tato zásada stanoví, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, čili že tato zásada se vztahuje k osobě povinné, protože osoba oprávněná práva nabývá, a to není touto zásadou nijak dotčeno.

S uvážením této okolnosti necítil se dovolací soud povolán k tomu, aby vytknul odvolacímu soudu, že jeho měnící rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak měla za to ve svém dovolání dovolatelka.

Při úvaze o tom, zda rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo řízení, jež by bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak dovolatelka ve svém dovolání rovněž vytýkala, vycházel dovolací soud ze závěrů judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Měl tedy dovolací soud jednak na zřeteli, že již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (na str. 114 /248/), že „žaloba o vydání věci je plně adekvátním prostředkem k uplatnění zákonem č. 87/1991 Sb. vyjádřeného nároku na vydání věci podle tohoto zákona“. Dále bylo třeba mít na zřeteli, jak bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“. Dovolací soud, který z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel, nemohl tedy přisvědčit názoru dovolatelky, že odvolací soud nesprávně rozhodl podle žalobci uplatněného žalobního návrhu na vydání věcí, a že při svém rozhodnutí, měnícím rozhodnutí soudu prvního stupně, vycházel (tj. v rozsahu této změny rozhodnutí) ze skutkového zjištění, které, jak měla za to dovolatelka, nemělo podle obsahu spisu oporu v dokazování.

Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že je dovolání dovolatelky, které bylo přípustné, také dovoláním důvodným co do vytýkaného údajně nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 143b odst. 2 občanského soudního řádu.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a pokud jde o náklady vynaložené žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího zejména procesní stanovisko žalobců v této právní věci, přednesené již vícekráte před soudy obou stupňů v průběhu celého tohoto občanského soudního řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. srpna 2004

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 20. August 2004