JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 945/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce Č. k. ch. Y. t., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) D. N., zastoupené advokátkou, 2) E. V., zastoupené justiční čekatelkou Městského soudu v P., jako opatrovníkem, 3) M. T., 4) J. B., provdané N., 5) A. S., všem právně zastoupeným advokátkou, o určení, že žalované nejsou členkami výboru žalobce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 408/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, č.j. 11 Co 331/2004-148, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným D. N., M. T., J. B., provdané N. a A. S. na nákladech řízení částku 3.795,- Kč na účet JUDr. M. Č., a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou E. V. se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í :

Ve shora uvedené právní věci se žalobce domáhal určení, že žalované nejsou členkami jeho Výboru, přičemž žalované své oprávnění jednat jako statutární orgán žalobce opírají o neplatné výsledky členské schůze ze dne 27. 3. 1999, která byla svolána v rozporu se stanovami společnosti. Podle tvrzení žalobce se již 31. 1. 1999 konala členská schůze, která všechen předchozí výbor, včetně žalovaných, ze svých funkcí odvolala.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 10. 2003 žalobu zamítl, toto usnesení však bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2004 zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že je namístě zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky řízení, zejména, zda byla žaloba podána advokátem, který byl k takovému jednání řádně zmocněn.

Soud prvního stupně nato usnesením ze dne 30. 6. 2004, č.j. 12 C 408/2000-136, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co vyzval JUDr. P. M. k doložení toho, zda je zmocněn k zastupování věci ještě jinými osobami, než které jsou podepsány na udělené plné moci, a poté, co jmenovaný advokát sdělil, že jiná, než původně udělená plná moc neexistuje. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru o existenci nedostatku podmínek řízení, které nelze odstranit.

Vyšel přitom ze zjištění, že plnou moc k zastupování udělily Mgr. P. M. B. M. a D. T., přičemž tyto osoby nebyly v době udělení plné moci oprávněny za klub vystupovat. Svůj závěr opřel o to, že poslední dvě členské schůze, na nichž došlo k rozhodování o novém složení Výboru žalobce se konaly ve dnech 31. ledna 1999 a 27. 3. 1999, přičemž poslední výroční členská schůze (na které jedině mohou být voleny orgány klubu) se konala v roce 1994. Přitom podle stanov je volební období Výboru čtyřleté, takže v tomto případě uplynulo rokem 1998. Stanovy žalobce neřeší situaci, kdy a jakým způsobem je možné svolat členskou schůzí, skončilo-li členům volených orgánů volební období a noví členové nebyli zvoleni. Stejně tak tuto situaci neřeší zákon č. 83/1990 Sb. Proto na uvedený případ soud prvního stupně analogicky aplikoval ustanovení § 129 obch. zák. Jestliže bylo prokázáno,

že v době svolání členské schůze v lednu 1999 již klub neměl platně zvolený Výbor

a členská schůze byla svolána D. T., když pozvánka byla zaslána všem členům klubu ve stanovených lhůtách, byla tato schůze svolána platně. Podle ustanovení § 129 odst. 2 obch. zák. je kterémukoliv ze společníků společnosti s ručením omezeným přiznáno právo svolat valnou hromadu, nemá-li společnost orgán oprávněný valnou hromadu svolat. Z obsahu pozvánky na tuto členskou schůzi přitom plyne,

že jejím programem mělo být odvolání D. T. z funkce jednatelky, zpráva o hospodaření a diskuse. Na schůzi bylo podle prezenční listiny 20 členů, takže byla usnášeníschopná, avšak po zahájení byl podán návrh na změnu programu tak, aby byl odvolán stávající Výbor klubu a zároveň zvolen nový Výbor. Ani tento případ není řešen stanovami klubu, ani zákonem č. 83/1990 Sb. proto soud prvního stupně tento případ opět použil analogicky ustanovení § 129 odst. 1 obch. zák. Podle něj valná hromada společnosti s ručením omezeným může projednat záležitosti na pozvánce na valnou hromadu neuvedené jen v případě, že se valné hromady účastní všichni společníci. Program členské schůze tak mohl být měněn pouze za předpokladu, že by se členské schůze zúčastnili všichni členové klubu, k čemuž však nedošlo. Z toho dovodil, že schůze sice byla svolána platně, nicméně jednalo se pouze o „klasickou“ členskou schůzi a nikoliv schůzi výroční, která jako jediná byla oprávněna volit statutární orgány klubu. Ani změna programu nemohla být platně provedena pro nepřítomnost všech členů. Z toho důvodu paní B. M. nemohla být platně zvolenou předsedkyní klubu, když na této schůzi mohlo dojít pouze k platnému odvolání D. T. z funkce jednatelky. Proto v době podání žaloby (a předtím udělení plné moci) nebyly B. M. a D. T. oprávněny za klub vystupovat, tudíž ani jeho jménem udělit plnou moc advokátu k podání žaloby. Jménem žalobce tak jednala osoba, která neměla řádné oprávnění k jeho zastupování. To představuje nedostatek podmínek řízení, pro který je nutno řízení zastavit podle § 104 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy jiné zmocnění dáno nebylo.

V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal žalobce nesprávné právní posouzení ve vztahu k závěru, že osoby, které plnou moc podepsaly, nebyly k tomu oprávněny. Podle odvolatele v případě svolání členské schůze má analogie podle obchodního zákoníku své místo. Proti tomu jde-li o změnu programu svolané členské schůze, absenci zákonného omezení odpovídá volnější úprava pro činnost občanských sdružení, takže analogie s obchodním zákoníkem nemá místo. Kromě toho poukazoval na okolnost, že v zákonné lhůtě, kterou poskytuje zákon č. 83/1990 Sb., žádný ze členů žalobce platnost rozhodnutí členské schůze nenapadl u soudu. Důsledkem toho je platnost svolání valné hromady, včetně rozhodnutí o doplnění programu členské schůze.

Odvolací soud se s argumentací odvolatele neztotožnil. Poukázal na to, že smyslem ustanovení § 129 odst. 1 věty druhé obch. zák. je zamezit tomu, aby společník společnosti s ručením omezeným nebyl vyloučen z hlasování o záležitostech, o kterých nebyl v pozvánce informován, že budou projednávány. Společník se totiž nemusí účastnit konání valné hromady, pokud se nechce podílet na rozhodování o záležitostech, o nichž má zato, že se ho netýkají nebo nejsou podstatné apod. Je proto vyloučeno, aby valnou hromadou byl projednáván program například i o věcech, o jejich rozhodování by se společník valné hromady účastnit chtěl. To platí analogicky i v daném případě. Pokud nebyli členské schůzi přítomni všichni členové žalobce, bylo vyloučeno, aby bylo platně rozhodováno o odvolání členů jeho Výboru, aniž to bylo součástí programu, rozeslaného členům žalobce.

Za zcela nepřípadný označil odkaz odvolatele na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. to pouze umožňuje členovi ve stanovených lhůtách požádat soud

o určení, zda je rozhodnutí sdružení nebo jeho orgánu v souladu se stanovami. Předmětem žaloby byl požadavek zcela jiný, přitom důvodem pro zastavení řízení je nedostatek jeho podmínek. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního soudu potvrdil.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2, písm. b) o.s.ř. Nezpochybnil přitom skutková zjištění soudů obou stupňů, jakož

i právní závěr, podle něhož členská schůze žalobce konaná dne 31. 1. 1999 byla svolána platně a její rozhodnutí o bodech programu uvedených v pozvánce byla rovněž platná. Připustil, že v případě neexistence orgánu, který má dle stanov svolávat členskou schůzi, kterou právní úprava neřeší, je přípustné řešit tuto situaci cestou analogie.

Proti tomu podle dovolatele není místo pro její použití v případě druhé alternativy, kterou soudy obou stupňů rovněž řešily za pomoci analogie, jde

o nepřípustný výklad zákona. Úmyslem zákonodárce jistě nebylo omezovat možnost upravit program svolané členské schůze, a to i bez účasti všech členů, na rozdíl např. od soudem citované úpravy valné hromady společnosti s ručením omezeným, kde je ke změně programu valné hromady zapotřebí účasti všech společníků. Dovolatel tvrdil, že zákonodárce úmyslně zvolil pro občanská sdružení volnější úpravu více vyhovující tomuto typu právnické osoby. Nejedná se proto o chybějící právní úpravu, která by vyvolávala potřebu užití analogie.

Opakoval dále námitku z řízení před soudem prvního stupně, podle níž v důsledku neuplatnění práva, jež přísluší členům žalobce napadnou v zákonné lhůtě dle zákona č. 83/1990 Sb., nastoupil důsledek platnosti rozhodnutí přijatých platně svolanou valnou hromadou, včetně rozhodnutí o doplnění programu členské schůze a následného rozhodnutí o volbě výboru žalobce v čele s předsedkyní B. M. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k podanému dovolání žalovaní sub 1), 3), 4), a 5) navrhli zamítnutí dovolání, když se ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem. Stejně tak opatrovnice žalované sub 2) poukázala na procesní povahu otázky řešené soudy obou stupňů, kdy udělení plné moci a následnému podání žaloby byl pověřen právní zástupce osobami, jež nebyly oprávněny k zastupování žalobce.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a obsahuje náležitosti předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.

S ohledem na povahu usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, by přicházelo do úvahy uplatnění dovolacího důvodu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V této věci dospívá dovolací soud k závěru o tom, že soudem odvolacím řešená otázka způsobu svolávání schůze sdružení poté, co uplynutím času zanikl mandát dříve regulérně zvoleného statutárního orgánu, jakož i modalit svolávání, včetně určení programu takové schůze v pozvánce a dále následné možnosti změny ohlášeného programu při neúčasti všech členů sdružení, je otázkou zásadního významu, ježto dosud judikaturou nebyla řešena. Při uznání přípustnosti dovolání přezkoumal proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z ustanovení § 242 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k podanému dovolání a dospěl k závěru, že dovolání v této věci není opodstatněné.

Důvodem zastavení řízení, jak k tomu přistoupil soud prvního stupně, a jak toto usnesení bylo potvrzeno odvolacím soudem, byla existence neodstranitelné podmínky řízení spočívající v nedostatku oprávnění ze strany osob, které zmocnily advokáta k podání žaloby, potažmo nyní k podání dovolání. Soudy obou stupňů právem řešily prejudicielní otázku, zda plná moc udělená shora uvedenými dvěma členkami žalobce, byla udělena platně. Věnovaly přitom poctivou pozornost vyřešení předběžné otázky, zda:

-schůze žalobce svolaná na den byla svolána na základě pozvánky obsahující rovněž jako bod programu volbu nového statutárního orgánu klubu, a zda

-v průběhu takto svolané schůze mohlo dojít k změně původně sděleného programu

o tom, že dojde k volbě nového statutárního orgánu klubu.

Dovolací soud v tomto směru pro stručnost odkazuje na obsah podrobného

a přesvědčivého odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ten srozumitelným

a přehledným způsobem odůvodnil svůj závěr o tom, že k svolání schůze žalobce na shora uvedený termín byly splněny zákonné podmínky, ovšem pouze ve vztahu k programu obsaženém v pozvánce na takovou schůzi. Dovolací soud se přitom ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu o přípustnosti analogie v této konkrétní věci, při absenci odpovídajících ustanovení ve stanovách, respektive v zákonu

č. 83/1990 Sb.

Předmětem dovolacího přezkumu tak zůstává posouzení dalšího – na shora uvedené úvahy navazujícího – závěru odvolacího soudu, podle něhož je třeba analogie s ustanovením § 129 odst. 1 věty druhé obch. zák. použít i pokud jde o případnou změnu programu takto svolané schůze. Na rozdíl od dovolacích námitek dovolatele, podle nichž údajně je třeba z textu zákona č. 83/1990 Sb. dovodit tvrzenou možnost „volnější úpravy více vyhovující tomuto typu právnické osoby, která proto nevyvolává potřebu užít analogie při chybějící právní úpravě“ dospívá dovolací soud – shodně se soudem dovolacím – k závěru, podle něhož je vyloučeno jednu a tutéž situaci absence podrobnější úpravy ve stanovách či v zákoně rozštěpit do dvou režimů: v jednom případě za analogického použití obchodního zákoníku, v druhém případě za použití (odvolatelem nijak nekonkretizovaného) zákona č. 83/1990 Sb. Dovolací soud naopak v této souvislosti akcentuje důraz na relativní samostatnost spolkové autonomie, do níž zákonodárce zcela programově nemínil zasáhnout (srov. k tomu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.). Pakliže vnitřní předpis žalobce případ, projednávaný v této věci, neupravoval, je vyloučeno, aby soud nenalezl odpověď na její řešení. Cestou k tomu je právě aplikace analogie, k čemuž se ustanovení § 129 odst. 1 věty první obch. zák. nabízí. Odvolací soud v tomto směru přiléhavě vyložil účel a smysl tohoto citovaného ustanovení, k čemuž se dovolací soud připojuje. Na podporu správnosti závěrů odvolacího soudu dovolací soud připomíná, že i pro oblast spolkového života musí platit rovnost postavení účastníků, projevující se ve sledovaných souvislostech v rovném posuzování postavení členů spolku. K tomu patří připomenout i obecně uznávaný princip předvídatelnosti a vyloučení situací, kdy pod záminkou svolání řádné schůze spolku (jejímž program byl určen závazně pozvánkou), by mohlo dojít z jakýchkoliv (taktických, úmyslných či neúmyslných) důvodů ke změně programu, který by obsahově se připínal k jinému druhu schůze spolku. Na to upozornil odvolací soud s poukazem na právo, nikoliv povinnost člena spolku, zúčastnit se schůze spolku v závislosti na předběžném avizování otázek patrných z pozvánky. Nerespektování tohoto aspektu by – abstraktně uvažováno – mohlo vést k poškození práva členů spolku (sdružení), a to právě za využití mechanismu změny či doplnění programu tak, že k nim došlo při absenci těch členů sdružení, kteří vycházeli (z oprávněného) přesvědčení o skutečném navrhovaném programu schůze. Závěry odvolacího soudu v mezích dovolacího přezkumu považuje proto dovolací soud za správné, přiléhavé, odpovídající smyslu a účelu platné právní úpravy a nedotčené proto důvody, které dovolatel snesl.

Pro úplnost dodává dovolací soud, že shodně se soudem odvolacím, nepovažuje odkaz dovolatele na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. v této konkrétní věci za případný. Předmětem dovolacího přezkumu je totiž otázka procesní, jmenovitě otázka oprávnění osob jednajících za právnickou osobu, ve vztahu k mandatáři, následně pak k jeho oprávnění k podání návrhu na zahájení řízení. V tomto směru postačuje hodnocení správnosti závěrů odvolacího soudu o neplatnosti volby nového statutárního orgánu žalobce. Neodstranitelný nedostatek podmínek řízení z toho plynoucí se promítl do správného rozhodnutí soudu prvního stupně a byl náležitým způsobem reflektován i v potvrzujícím usnesení soudu dovolacího.

V dovolacím řízení, které je zvláštním druhem mimořádného přezkumu pravomocného rozhodnutí soudu druhého stupně, tak bylo předmětem řízení jen posouzení otázky, kterou dovolatel považoval za otázku zásadního významu, jak to bylo shora rekapitulováno. Dovolací soud proto vycházel z vázanosti důvodů dovolání, takže posuzoval jen otázku správné aplikace dovoláním napadeného výkladu práva v této věci. Nepromítl proto do svého rozhodnutí procesní důsledky dovolání, ohledně něhož by – v jiných souvislostech – platily shodné důsledky podání dovolání osobou k tomu neoprávněnou, když z důvodů vyřešení otázky zásadního významu bylo namístě vyřešit dovolání meritorně.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty první před středníkem za použití § 243b odst. 6 dovolání usnesením zamítl.

Dovolatel (žalobce) nebyl v řízení úspěšný. Žalovaným sub 1), 3), 4) a 5) vznikly v souvislosti s podaným dovoláním náklady právního zastoupení spočívající v odměně advokáta za poskytnutí právní služby (sepis vyjádření k dovolání), a to podle ustanovení § 5 písm. c) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 6.200,- Kč, zvýšené o částku 1.240,- Kč (§ 17 odst. 2 – zastupování více osob – zvýšení o 20 %), což představuje částku 7.440,- Kč, krácenou v případě jednoho úkonu o 50 % podle § 18 cit. vyhlášky, takže s připočtením režijního paušálu 75,- Kč jde o částku 3.795,- Kč. Za použití § 243b odst. 5 o.s.ř., § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. zavázal proto dovolací soud žalobce k úhradě nákladů těmto žalovaným v pariční lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou sub 2) postupoval dovolací soud podle těchž ustanovení s tím, že žalobce sice v dovolacím řízení neměl úspěch, avšak druhé žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmé žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2007

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. July 2007