JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 943/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání s. s r. o. T. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 25. 10. 2005, sp. zn. 22 Co 420/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 318/2003 (žalobců: 1. J. D.,, a 2. J. M., zastoupených advokátem, proti žalované s.r.o. T. P., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 10. 12. 2003, aby žalované společnosti s ručením omezeným bylo uloženo vyklidit budovu čp. 1404 a pozemek (stavební parcelu) č. 2358, zapsané na listu vlastnictví č. 11978 pro katastrální území P., a vyklizené je žalobcům předat do 15 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo poukazováno na to, že uvedené nemovitosti byly žalobcům vydány na základě dohody žalobců se státním podnikem U. P. jejíž uzavření bylo tomuto podniku uloženo pravomocnými soudními rozhodnutími, vydanými v řízení o právní věci vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 192/95. V listu vlastnictví č. 11978 pro katastrální území P., vedeném u Katastrálního úřadu P., je však zapsána společnost s ručením omezeným T. P., která odmítá žalobcům předat vyklizené jak dům čp. 1404, tak i pozemek parc. č. 2358 (o výměře 754 m2) v katastrálním území P.

Žalovaná společnost s ručením omezeným navrhla zamítnutí žaloby žalobců s tím, že nedošlo-li dosud ke vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí na základě žalobci uváděné dohody o vydání nemovitostí, uzavřené se státním podnikem U. P., nejsou žalobci dosud vlastníky domu čp. 1404 a pozemku parc. č. 2358 v katastrálním území P. a nejsou tedy aktivně legitimováni ve sporu o vyklizení nemovitostí.

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z 25. 11. 2004, čj. 18 C 318/2003-61, bylo žalované s.r.o. T. P. uloženo vyklidit budovu čp. 1404 a stavební parcelu č. 2358 v obci a katastrálním území P. a vyklizené je předat žalobcům J. D. a J. M. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo uloženo nahradit náklady řízení žalobci J. D. částkou 4.838,40 Kč a žalobkyni J. M. rovněž částkou 4.838,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobců je důvodná.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 15 C 192/95 vzal soud prvního stupně za prokázáno, že v tomto řízení „soud nahradil projev vůle státního podniku U. P. v dohodě o vydání věci, když rozhodl, že tento podnik je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1404 se stavební parcelou č. 2358 (o výměře 749 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 11978 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu v P., a to každému ze žalobců v jedné ideální polovině.

Soud prvního stupně měl také za prokázáno, že hospodářskými smlouvami o převodu práva hospodaření a protokolem o rozdělení a vypořádání majetku mezi stáním podnikem Potraviny P. a státním podnikem U. P. tu došlo mimo jiné i k převodu ohledně domu čp. 1404 a stavební parcely č. 2358 (o výměře 749 m2) v katastrálním území P.

Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu z 23. 2. 1995 č. 123/95 bylo rozhodnuto o převodu části privatizovaného majetku ze státního podniku U. P. na F. n. m. ČR ke dni 1. 3. 1995. F. n. m., jako prodávající, smlouvou z 1. 3. 1995 převedl budovu čp. 1404 a stavební parcelu č. 2358 v katastrálním území P. na kupující s.r.o. I. P. Poté kupní smlouvou z 3. 10. 1996 převedla s.r.o. I. na s.r.o. T. P. nemovitosti, o něž jde v tomto řízení.

Z uvedených zjištění soud prvního stupně dovozoval, že povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. byl tu státní podnik U. P., který ke dni 1. 4. 1991 (ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) držel nemovitosti uvedené v žalobě žalobců. Ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. bylo tu třeba považovat veškeré právní úkony, týkající se nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, k nimž došlo po 1. 4. 1991, za neplatné, když tu k vyjmutí majetku a jeho převodu na F. n. m. došlo až 23. 2. 1995 (s účinností od 1. 3. 1995), třebaže k výzvě o vydání uvedených nemovitostí došlo ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. již 22. 11. 1994. Převod na F. n. m. a také následné kupní smlouvy mezi F. n. m. a I., s.r.o., P., jakož i mezi I. P. a s.r.o. T. P., jsou neplatné ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku; F. n. m. tu totiž nebyl vlastníkem uvedených nemovitosti s ohledem na absolutní neplatnost převodu majetku podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Soud prvního stupně dále dovozoval, že pravomocné rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle povinné osoby, směřující k uzavření dohody o vydání nemovitostí, nebylo nabytím vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 132 občanského zákoníku, ale jen nahrazením projevu vůle povinné osoby uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, a tato dohoda podléhala vkladu do katastru nemovitostí, takže vlastnické právo nabyla oprávněná osoba až vkladem do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně však byl toho názoru, že rozsudek soudu nahrazující projev vůle ohledně uzavření dohody o vydání věci má stejné účinky jako rozsudek ukládající vydání věci a uplynutím jeho vykonatelnosti dochází k obnově vlastnického práva oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb.; v daném případě tedy došlo k obnovení vlastnických práv žalobců.

Soud prvního stupně bral zřetel i na velmi problematické postavení žalobců, kteří se u Katastrálního úřadu pro P. (katastrálního pracoviště P.) opakovaně neúspěšně domáhali vkladu do katastru nemovitostí ohledně uzavřené dohody o vydání nemovitostí. Jejich návrhy byly zamítnuty s tím, že vkladu brání současný stav katastru nemovitostí, neboť jako vlastník nemovitostí je nyní v katastru nemovitostí vedena žalovaná společnost s ručením omezeným T. P.; podle názoru soudu prvního stupně však tu nelze upírat žalobcům jejich restituovaná práva a nutit je podávat určovací žalobu o neplatnost následných převodů z povinné osoby (podle zákona č. 87/1991 Sb.) na jiné subjekty.

Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) v žalobě uvedených nemovitostí, a to na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích z 18. 10. 2001, čj. 15 C 192/95-180. Jestliže žalovaná společnost s ručením omezeným tyto nemovitosti užívá, zasahuje bez právního důvodu do vlastnického práva žalobců, takže soud prvního stupně tu shledal opodstatněným uložení povinnosti žalovaným vyklidit žalobci uváděné nemovitosti.

O odvolání žalované s.r.o. T. P. proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích z 25. 11. 2004, čj. 18 C 318/2003-61, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem z 25. 10. 2005, sp. zn. 22 Co 420/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Žalované společnosti s ručením omezeným bylo uloženo nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení částkou 3.928,- Kč každému ze žalobců, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedl ve věci úplné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil a věc po právní stránce odpovídajícím způsobem posoudil.

Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně usoudil, že rozhodnutí, které nahrazuje projev vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., musí mít stejné právní důsledky jako rozsudek ukládající povinné osobě vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že pravomocný rozsudek ukládající povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti, je podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.); měl za to, že pokud by pozdější (neoprávněný) držitel odmítal respektovat účinky tohoto zápisu, domohla by se oprávněná osoba svých práv žalobou na ochranu vlastnického práva podle ustanovení § 126 občanského zákoníku. I v této právní věci byl tedy odvolací soud toho názoru, že žalobci jsou aktivně legitimováni k podání žaloby na ochranu jejich vlastnického práva.

Odvolací soud uváděl, že sice žalované svědčí zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí k nemovitostem, o něž v tomto řízení jde. Tento zápis však zakládá jen vyvratitelnou domněnku správnosti údaje, který je v katastru nemovitostí zapsán. V tomto soudním řízení bylo však prokázáno, že žalovaná společnost s ručením omezeným není vlastníkem žalobci uváděných nemovitostí, neboť kupní smlouva, na základě níž měla nemovitosti nabýt, uzavřela s nevlastníkem nemovitostí. Převod nemovitostí na F..n. m. ČR byl neplatný podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 98/1991 Sb. a další následné kupní smlouvy jsou pak neplatné podle ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku pro počáteční nemožnost plnění, když totiž nikdo nemůže na jiného převést právo, které sám nemá.

Odvolací soud ještě dodával, že žalobci podali výzvu k vydání nemovitostí 22. 11. 1994, zatím co k vynětí nemovitostí z majetku povinné osoby došlo až ke dni 1. 3. 1995; schválení privatizačního projektu v lednu 1994 je v této souvislosti bez právního významu, když jím nedošlo k převodu či přechodu vlastnického práva k nemovitostem uvedeným v žalobě žalobců.

Odvolací soud ještě dodával, že tu nelze uvažovat o rozporu nároku žalobců s dobrými mravy (§ 3 občanského zákoníku); naopak povinná osoba tu nakládala s nemovitostmi nezákonným způsobem, jenž ve svém důsledku vedl k situaci, v níž se nyní strany tohoto sporu nacházejí.

Vlastnická práva žalobců mohla být posuzována v řízení o žalobě na vyklizení jako otázka předběžná, a to v zájmu přezkoumání žalobci tvrzeného nedostatku aktivní legitimace žalobců v tomto sporu.

Z uvedených důvodů tedy odvolací soud posoudil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a potvrdil jej. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení vycházel odvolací soud z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou společnost T. P., s.r.o., v řízení zastupoval, dne 5. 12. 2005 a dovolání ze strany žalované bylo dne 1. 2. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Pardubicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka měla za to, že již z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, že rozsudkem odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy i dovolacím soudem. Měla rovněž za to, že v rozhodnutí odvolacího soudu došlo k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.

Právní názor, z něhož odvolací soud vycházel při svém rozhodování, jímž žalobě žalobců vyhověl, pokládá dovolatelka za nesprávný. Dovolatelka zdůrazňovala, že nebyla soudy obou stupňů správně posouzena otázka právní jistoty na straně žalované, která si nemovitost získala v dobré víře a nemá tedy na újmě, způsobené restituentům žádný podíl; žalovaná by tedy měla mít právo domáhat se reparace škod, které jí vznikly v důsledku uzavření dohody o vydání nemovitostí oprávněným osobám; zejména by měla mít nárok na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž tu došlo v důsledku jí vynaložených nákladů na zhodnocení nemovitosti. Dovolatelka poukazovala na závažnou skutečnost, že za nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, zaplatila cenu, která, jak se nyní ukazuje, přikročila tržní hodnotu nemovitostí (spolu s náklady, které žalovaná investovala do nemovitostí).

Dovolatelka zdůrazňovala, že uváděné nároky nemohla žalovaná uplatnit do doby, než přestala být vlastníkem nemovitostí. Nyní, na základě právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného v jeho rozsudku z 25. 10. 2005, by tu mohla nastat situace, že všechny její nároky jsou promlčeny, a to z toho důvodu, že vlastnické právo k nemovitostem, nabyli žalobci již právní mocí rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, čj. 15 C 192/95-180, tj. dnem 25. 6. 2002. Žalovaná soukromá právnická osoba má nad to málo naděje, že se domůže vrácení kupní ceny od společnosti I. P., s.r.o., od které nemovitosti nabyla, neboť dle informací získaných žalovanou je tato společnost v platební neschopnosti.

Dovolatelka dále zdůrazňovala, že u rozsudku ukládajícího povinnost uzavřít v rozsudku stanovenou smlouvu (dohodu), má tento rozsudek jen ten následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřená; k přechodu vlastnického práva na základě takové smlouvy je třeba vkladu do katastru nemovitostí.

Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že je „osobou odlišnou od osoby povinné ve smyslu restitučních zákonů“. Žalovaná společnost nepopírala a nepopírá restituční nároky žalobců. Pokud však má být připravena o nemovitosti, které si v dobré víře pořídila, je třeba, aby se tak stalo v souladu se zákonem a nikoli způsobem, který ji neoprávněně diskriminuje.

Dovolání dovolatelky bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 18 C 318/2001 Okresního soudu v Pardubicích), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebyla tu shledána rozdílná rozhodnutí různých odvolacích soudů (ani tohož odvolacího soudu), jež by řešila stejnou a ani obdobnou žalobu o vyklizení nemovitostí, opírající se o stejný právní důvod jako žaloba žalobců, podaná dne 10. 12. 2003 u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 318/2003. Taková shodná právní otázka nebyla řešena ani v rozhodnutí někdejšího dovolacího soudu (v roce 1994) a potom v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího, na něž bylo poukazováno odvolacím soudem, neboť v nich šlo o právní otázky zčásti související, nikoli však totožné.

V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu z 25. 10. 2005 (sp. zn. 22 Co 420/2005 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích), napadeném dovoláním dovolatelky, byla řešena právní otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě právní otázka, která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.

Šlo tu o žalobu o vyklizení nemovitostí, které soud prvního stupně vyhověl, a odvolací soud shledal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, když shodně se soudem prvního stupně měl za to, že žalovaná společnost s ručením omezeným nabyla nemovitosti a nakládá s nimi „nezákonným způsobem“ (na základě neplatné smlouvy), a to ohledně nemovitostí, k nimž bylo na základě pravomocného soudního rozhodnutí restituováno vlastnické právo žalobců.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že v řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv, i když účastníky takového řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely.

Z uvedeného právního závěru, ze kterého vychází dovolací soud i v daném případě, vyplývá, že soudy obou stupňů byly tu oprávněny posoudit nejen otázku, zda tu došlo k restituci (rehabilitaci) práv vlastníka na straně žalobců podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale také otázku, zda žalobci důvodně poukazují na to, že tu došlo v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ohledně jimi uváděných nemovitostí k převedení do vlastnictví jiného subjektu než žalobců, jako oprávněných osob, které podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnily své nároky u soudu vůči povinné osobě, jež nevyhověla výzvě k vydání věci podle § 5 odst. 1 a zákona č. 87/1991 Sb.

V ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je výslovně stanoveno, že jsou neplatné právní úkony, jimiž povinná osoba (§ 4 téhož zákona) převede věci, jež mají být vydány podle zákona o mimosoudních rehabilitacích oprávněné osobě (§ 3 téhož zákona), do vlastnictví jiného. Ve smyslu tohoto ustanovení a následně i ustanovení § 37 a § 132 občanského zákoníku nelze zpochybnit závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o neplatnosti i následných smluv o převodech týchž nemovitostí na další nabyvatele včetně žalované s.r.o. T. P.

Pokud šlo o oprávnění žalobců jako osob, jejichž nároku podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. bylo pravomocně vyhověno rozsudkem soudu v občanském soudním řízení, bylo třeba mít na zřeteli to, co bylo k ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 134-135 /248-249/): „Jde tu o zvláštní právní institut restituce (rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených předpokladů“. Tento „právní institut obnovení veškerých práv původního vlastníka zahrnuje i vyklizení nemovité věci“. Plně adekvátním prostředkem k uplatnění zákonem vyjádřeného nároku na vydání věci je žaloba o vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; nelze tu ovšem vyloučit možnost uplatnění i žaloby o uložení povinnosti povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci.

Z uvedených právních závěrů je nutno dovozovat, že pravomocný rozsudek soudu ukládající povinnost uzavřít dohodu o vydání věci splňuje zákonem sledovaný účel restituce (rehabilitace) veškerých práv původního vlastníka, jako oprávněné osob podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., popřípadě jako další oprávněné osoby (§ 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.). Z takového pravomocného rozhodnutí soudu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, lze dovodit právo oprávněné osoby domáhat se ohledně věci, k níž byla její vlastnická práva restituována, toho, aby vydávanou věc měla u sebe (srov. § 126 odst. 2 občanského zákoníku), a to už i v době, než dojde ke vkladu uzavřené dohody o vydání věci, do katastru nemovitosti (podle § 2 zákona č. 265/1992 Sb.); dobu „až do vydání věci oprávněné osobě“ má na zřeteli i ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Nelze tu tedy přesvědčivě dovozovat, že tu odporuje právním předpisům, jestliže se oprávněná osobě (u níž došlo na základě pravomocného soudního rozhodnutí k restituce jejich vlastnických práva) domáhá u soudu svého práva mít věc u sebe (pro sebe) žalobou o vyklizení nemovitosti. Předpoklady k posouzení nějakého vzájemného návrhu nebo vzájemného nároku ze strany žalované společnosti s ručením omezeným v řízení u soudu obou stupňů tu nebyly v daném případě dány.

Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem neshledal dovolací soud u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu dovoláním napadený rozhodnutím odvolacího soudu nebyla řešena právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), a ani právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu (jak to i vyplývá z citovaných právních závěrů uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobcům v dovolacím řízení náklad nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. dubna 2006

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. April 2006