JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 910/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, o dovoláních 1. s. p. J., zastoupeného advokátem, a 2. s. s r. o. M., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 19. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 242/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 356/92 a 6 C 1159/97 (žalobkyň A. M. T.-T., B. A. S., zastoupených advokátkou, a C. L. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. s. p. J., zastoupenému advokátem, a 2. s. s r. o. M., zastoupené advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelel státního podniku J. T. nad S. se zamítá.

II. Dovolání dovolatele M., společnosti s ručením omezeným, M. se zčásti zamítá a zčásti odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 30. 2. 1992, se žalobkyně domáhaly, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku parc. č. 3871 s domem čp. 798 (včetně součástí a příslušenství) v katastrálním území M. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly převzaty státem na základě výměru Ministerstva výživy s 10. 3. 1950, čj. 95064/49-III/2b-50, o určení rozsahu znárodnění majetkové podstaty podniku L. pivovar a sladovna v M. Do toho znárodnění byly v žalobě uváděné nemovitosti zahrnuty, třebaže nebyly určeny k provozu L. pivovaru a sladovny v M. a ani s ním netvořily hospodářský celek; tyto nemovitosti byly po znárodnění začleněny do majetkové podstaty P. pivovarů, národního podniku, v K. Za tyto znárodněné nemovitosti nebyla nikdy poskytnuta náhrada. Žalobkyně vyzvaly k vydání domu čp. 798 a pozemku parc. č. 3871 v M., ale bezvýsledně.

Žalovaný M. M. navrhl zamítnutí žaloby žalobkyň s tím, že žalobkyně nedoložily, že jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, že včas a řádně vyzvaly k vydání v žalobě uvedených nemovitostí, a ani to, že tu ohledně žalobkyněmi uváděných nemovitostí došlo nebo nedošlo po stavebních změnách ke změně prvků dlouhodobé životnosti, takže v důsledku toho došlo k zásadní přestavbě stavební nemovitosti, která brání jejímu vydání.

Usnesením Okresního soudu v Mělníku z 24. 10. 1997, čj. 6 C 356/92-137, byla k samostatnému projednání a rozhodnutí vyloučena žaloba žalobkyně R. L. (bytem D. B., N. 144, okres M.), kterou se domáhala uložení povinnosti žalovanému M. M. uzavřít s ní dohodu o vydání 1/4 pozemku par. č. 3871 a domu čp. 798 v katastrálním území M. Ohledně odvolání žalovaného M. M. proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze z 31. 3. 1998, sp. zn. 25 Co 1/98, a to tak, že odvolání odvolatele bylo zčásti odmítnuto a jinak bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.

Usnesením Okresního soudu v Mělníku z 11. 9. 1998 byla připuštěna změna žaloby žalobkyň tak, že žalobkyně dále v tomto řízení uplatňují svou žalobu i proti společnosti s ručením omezeným M. M. (dříve E., s. r. o., M.), a to také ohledně pozemku parc. č. 3872 (s objektem občanské vybavenosti na tomto pozemku) v katastrálním území M.

Okresní soud v Mělníku pak vynesl rozsudek z 11. 9. 1998, čj. 6 C 356/92-174, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyň M. T.-T., A. S. a L. D. proti žalovaným s. p. J. v T. nad S. a s. r. o. M. M. o uzavření dohody o vydání 3/4 (každé ze žalobkyň po jedné čtvrtině) nemovitostí – domu čp. 798 (dříve čp. 84) a pozemku parc. č. 3871 i pozemku parc. č. 3872 (s objektem občanské vybavenosti) v katastrálním území M. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované s. r. o. M. (jako právní nástupkyni s. r. o. E. M.) na náklady řízení částku 10.375 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným státním podnikem J. T. nad S. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyním bylo rovněž uloženo zaplatit společně a nerozdílně do pokladny Okresního soudu v Mělníku 5.572 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobkyň Krajský soud v Praze usnesením z 25. 4. 2001, sp. zn. 25 Co 639/99, byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 11. 9. 1998 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., když výměr Ministerstva výživy z 10. 3. 1950, kterým byl stanoven rozsah znárodnění, byl podepsán jinou osobou než ministrem (s jeho ústavní odpovědností) a že povinnou osobou k vydání žalobkyněmi uváděných nemovitostí je žalovaný státní podnik J. T. nad S., který nemovitosti držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud však byl toho názoru, že nebyla v řízení před soudem prvního stupně vyřešena otázka, zda je možné žalobkyněmi vymáhané nemovitosti vydat či nikoli s ohledem na přestavbu staveb, stojících na pozemcích parc. č. 3871 a parc. č. 3872 v katastrálním území M. Odvolací soud ukládal proto soudu prvního stupně v dalším průběhu řízení objasnit, zda tu došlo u původní stavby stojící na pozemku parc. č. 3871 k jejímu propojení s domem na pozemku parc. č. 3872 v M., zda jsou tyto stavby oddělitelné a zda u stavby stojící na pozemku parc. č. 3871 došlo ke změně prvků dlouhodobé životnosti stavby, kterých těchto prvků a v jakém rozsahu a zda tedy tato stavba byla zásadním způsobem přestavěna.

Okresní soud v Mělníku usnesením z 19. 8. 2004, čj. 6 C 356/92-484, rozhodl, že „řízení ve věcech, vedených u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 356/92 a sp. zn. 6 C 1159/97, se spojují ke společnému řízení s řízením o žalobním návrhu žalobkyně R. L. proti žalované společnosti s ručením omezeným M. M. (týkající se ideální čtvrtiny pozemku par. č. 3871 a domu čp. 798 v katastrálním území M.), které bude dále rovněž vedeno pod sp. zn. 6 C 356/92 Okresního soudu v Mělníku (zároveň se žalobami žalobkyň M. T.-T., A. S. a L. D. proti žalovaným – J., s. p., T. nad S., a M. M., s. r. o.).

Okresní soud v Mělníku potom vynesl rozsudek z 11. 3. 2005, čj. 6 C 356/92-547 a 6 C 1159/97-233. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl především dán souhlas ke změně žalob žalobkyň tak, že se domáhají uložení povinnosti žalovanému státnímu podniku J. T. nad S. uzavřít se žalobkyněmi M. T.-T., A. S. a L. D. dohodu o vydání domu čp. 798 se stavební parcelou č. 3871 a s vedlejší stavbou (jídelnou) v katastrálním území M., každé z uvedených žalobkyň v rozsahu jedné ideální třetiny, eventuálně že se žalobkyně domáhají uložení povinnosti žalované společnosti s ručením omezeným M. v M. uzavřít s uvedenými žalobkyněmi dohodu o vydání domu postaveného na pozemku parc. č. 3872 v katastrálním území M., a to každé ze žalobkyň v rozsahu jedné ideální třetiny. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo zastaveno „řízení o povinnosti žalovaného státního podniku J. T. nad S. uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání stavební parcely č. 3871 v katastrálním území M., a to vzhledem ke zpětvzetí žaloby z 11. 9. 1998 těmito žalobkyněmi“. Žalovanému státnímu podniku J. T. nad S. bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání domu čp. 798, postaveného na pozemku parc. č. 3871 v katastrálním území M., a to každé ze žalobkyň v rozsahu jedné ideální třetiny. Výrokem tohoto rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň v části o uložení povinnosti žalovaného státního podniku J. T. nad S. uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání stavební parcely č. 3871 (o výměře 1726 m2) a vedlejší stavby (jídelny) a o povinnosti žalované společnosti s ručením omezeným M. M. o vydání domu, postaveného na stavební parcele č. 3892 (o výměře 779 m2), v katastrálním území M. Žalobkyním bylo uloženo nahradit žalované společnosti s ručením omezeným M. M. náklady řízení částkou 19.806,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným státním podnikem J. T. nad S. nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému státnímu podniku J. T. nad S. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Mělníku na náhradu nákladů řízení 18.105,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Mělníku na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku, a to žalobkyni M. T.-T. 5.368,50 Kč a žalobkyním A. S. a L. D. po 4.368,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému státnímu podniku J. T. nad S. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Mělníku 1.500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo především uvedeno, že žalobkyně Marie T.-T., A. S. a L. D. a žalobkyně R. L. byly ideálními spoluvlastnicemi každá v rozsahu ideální 1/4 domu čp. 798 (původně čp. 84) a pozemku parc. č.3871 (o výměře 1726 m2) v katastrálním území M. (dříve v katastrálním území P.), které byly znárodněny jako součást „L. pivovaru a sladovny v M.“ vyhláškou z 3. 7. 1948 č. 1476/1948 Úředního listu; rozsah znárodnění byl stanoven výměrem Ministerstva výživy z 10. 3. 1950, čj. 95064/49-III/2b-50 (který nebyl podepsán ministrem s jeho ústavní odpovědností). Žalobkyně písemně dne 24. 9. 1991 vyzvaly Spolek pro chemickou a hutní výrobu, který byl držitelem domu čp. 798 a pozemku parc. č. 3871 v katastrálním území M. o vydání nemovitostí. R. L. dne 23. 9. 1997 zemřela a jejími dědičkami jsou žalobkyně M. T.-T., A. S. a L. D. Vlastníkem domu čp. 798 a pozemku parc. č. 3871 je nyní Česká republika, právo hospodaření s nimi má žalovaný státní podnik J. T. nad S., který je právním nástupcem státního podniku M. v M. Žalovaná společnost s ručením omezeným M. (původně E., s. r. o.) je na základě kupní smlouvy, uzavřené na základě privatizačního projektu z roku 1994 vlastníkem pozemku parc. č. 3872 (o výměře 779 m2) s objektem občanské vybavenosti v katastrálním území M. Pozemky parc. č. 3872 a parc. č. 3871 spolu sousedí; dům čp. 798 (bývalý hostinec) a objekt občanské vybavenosti (bývalý špýchar) na těchto pozemcích byly v 50. letech minulého století zrekonstruovány; nadále jde o dva samostatné objekty tvořící jeden funkční celek, ale jsou stavebně oddělitelné. U objektu čp. 799 v M. nebyl změněn žádný z prvků dlouhodobé životnosti v rozsahu přesahujícím 50 %; v období od převzetí státem (tj. od 10. 3. 1950 do 31. 3. 1991 – do účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.).

Soud prvního stupně byl z hlediska průběhu tohoto občanského soudního řízení toho názoru, že v řízení došlo ze strany žalobkyně provedenou změnou žaloby z 11. 9. 1998 (soudem připuštěnou) ke zpětvzetí žaloby ohledně pozemku parc. č. 3871 v katastrálním území M. Proto soud prvního stupně zastavil řízení v té části, v níž se žalobkyně vůči žalovanému státnímu podniku J. T. nad S. domáhaly uložení povinnosti uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku parc. č. 3871 v katastrálním území M.

Pokud šlo o žalobní návrhy žalobkyň, vycházel soud prvního stupně z toho, že „každá z nich žádala ideální 1/4 nemovitostí pro sebe z titulu původního spoluvlastnictví nemovitostí a další 1/12 v důsledku jejich právního nástupnictví po zemřelé žalobkyni R. L. Soud prvního stupně byl toho názoru, že žalobkyně svými žalobními návrhy sledovaly buď vydání všech věcí uvedených v navržené dohodě i každé věci zvlášť. Bylo tu tedy možné, aby soud z části jejich žalobě vyhověl a zčásti ji zamítl. V tomto řízení šlo co do předmětu řízení o dům čp. 798 na stavební parcele č. 3871 a o objekt občanské vybavenosti na stavební parcele č. 3872 (v eventuálním žalobním návrhu) v katastrálním území M.

Pokud šlo o otázku, zda dům čp. 798 v katastrálním území M. ztratil zásadní přestavbou svůj stavebně technický charakter (srov. § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), vyplynulo ze znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, že u této stavby základy zůstaly nezměněny, k obměně došlo v rozsahu 5,24 %, u stropů v rozsahu 34,4 % a 16,75 % u střechy. Pouze u schodiště bylo původní schodiště vybouráno a došlo ke ztrátě tohoto prvku v rozsahu 100 %; toto schodiště však nebylo součástí nosného systému stavby (bylo opřeno o venkovní zeď a ústilo v druhém nadzemním podlaží v otvoru, kterým se do objektu domu čp. 798 vstupovalo). Proto soud prvního stupně po posouzení této situace uzavřel tuto otázku s tím, že u domu čp. 798 v M. nedošlo k obměně u žádného z prvků dlouhodobé životnosti, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, takže nedošlo ke změně stavebně technického charakteru stavby domu čp. 798 v M. Ze znaleckého posudku vyplynulo rovněž, že dům čp. 798 v M. i objekt postavený na stavební parcele č. 3872 v katastrálním území M. jsou samostatnými stavbami, které jsou pouze funkčně propojeny, takže jde nadále o dvě samostatné stavby.

Pokud šlo o objekt vedlejší stavby – tzv. jídelny, byl soud prvního stupně toho názoru, že je příslušenstvím domu čp. 798 v katastrálním území M. ve smyslu ustanovení § 121 odst. 1 občanského zákoníku; v důsledku toho, že je ve vlastnictví vlastníka věci hlavní (domu čp. 798), bylo ohledně této vedlejší stavby určeno, aby byla užívána spolu s budovou čp. 798. Ovšem tato jídelna je samostatnou věcí, takže může být samostatným předmětem právních vztahů a nesleduje bez dalšího režim věci hlavní; k převodu příslušenství bylo tu proto třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i toto příslušenství. Uvedená jídelna nebyla však uvedena ve výzvě R. L. k vydání nemovitostí ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; stejně tak nebyl nárok na její vydání uplatněn v žalobě, podané u soudu 30. 3. 1992; poprvé s tímto požadavkem přišly žalobkyně až podáním došlým soudu 26. 6. 1995. Nárok na vydání jídelny nebyl tedy řádně a včas uplatněn.

Proto soud prvního stupně uložil žalovanému státnímu podniku J. T. nad S. uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání domu čp. 798 a pozemku parc. č. 3871 v katastrálním území M., a to každé ze žalobkyň v rozsahu jedné ideální třetiny. Přestože objekt na pozemku parc. č. 3972 se nestal součástí domu čp. 798 v katastrálním území M., byl soud prvního stupně toho názoru, že tu není na místě postup podle ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.; žaloba žalobkyň (v jejím eventuálním žalobním návrhu) byla tedy zamítnuta.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 a podle ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. O soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

O odvolání žalobkyň a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku z 11. 3. 2005, čj. 6 C 356/92-547 a 6 C 1159/97-223, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 19. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 242/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému státnímu podniku J. T. nad S. bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi M. T.-T., A. S. a L. D. dohodu o vydání stavební parcely č. 3871 (o výměře 1726 m2) a vedlejší stavby (jídelny), stojící na tomto pozemku, zapsaných na listu vlastnictví č. 1113 pro obec a katastrální území M., a to každé v rozsahu jedné ideální třetiny. Dále byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že nebylo zastaveno řízení o povinnosti žalovaného státního podniku J. T. nad S. uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání stavební parcely č. 3871 v katastrálním území M. Odvolání žalované společnosti s ručením omezeným M. v M. bylo odmítnuto. Ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou M., s. r. o., M. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyním bylo uloženo zaplatit této žalované na náhradu nákladů řízení 10.478 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláními napadené části. Dále rozhodl odvolací soud, že žalovaný státní podnik J. T. nad S. je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 53.555 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; žalovanému státnímu podniku J. T. nad S. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Mělníku na náhradu nákladů řízení 31.581 Kč. Žalovanému státnímu podniku J. T. nad S. a žalované společnosti s ručením omezeným M. M. bylo uloženo zaplatit žalobkyním M. T.-T., A. S. a L. D. 17.004 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především poukázáno na to, že v odvolacím řízení bylo třeba mít na zřeteli, že odvoláními nebyl napaden výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl vysloven souhlas soudu prvního stupně se změnou žaloby žalobkyň, dále výrok, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného státního podniku J. k úhradě soudního poplatku a ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta ve vztahu k žalované společnosti s ručením omezeným M. M.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně na okruh účastníků tohoto občanského soudního řízení.

Odvolací soud se však neztotožnil s názorem soudu prvního stupně na to, že tu žalobkyně při ústním jednání 11. 9. 1998 vzaly zpět svou žalobu ohledně stavební parcely č. 3871 a vedlejší stavby – jídelny, když při úpravě svého žalobního návrhu jej formulovaly tak, že se domáhají vydání domu čp. 798 na stavební parcele č. 3871 v katastrálním území M. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nebyl toho názoru, že by tu šlo o jednoznačný projev vůle žalobkyně, nepůsobící pochybnosti o jeho obsahu a smyslu. A protože tedy projev vůle žalobkyň tu nebyl jednoznačný, nebylo možné bez dalšího dospět k závěru, že žalobkyně vzaly žalobu částečně zpět; žalobkyně R. L. byla již ke dni 11. 9. 1998 mrtvá, a proto nemohla činit právní úkony, takže i kdyby ostatní žalobkyně vzaly svou žalobu částečně zpět, nebylo by možné řízení zastavit nejméně v rozsahu, v němž se nároku domáhala původní žalobkyně.

Shodně se závěry soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že tu nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na základě výměru Ministerstva výživy z 10. 3. 1950, čj. 95064/49-III/2b-50, do vlastnictví státu a byly začleněny do podniku P. pivovary; nyní má právo hospodaření s nimi žalovaný státní podnik J. T. nad S. Žalobkyně písemně vyzvaly dne 24. 9. 1991 držitele nemovitostí k jejich vydání.

Odvolací soud posoudil přechod nemovitostí na stát jako znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., když výměr, kterým byl stanoven rozsah znárodnění, byl podepsán jinou osobou než ministrem (s jeho ústavní odpovědností).

Pokud šlo o otázku žalovanými namítané ztráty stavebně technického charakteru stavby ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, vycházejícím ze znaleckého posudku a z poznatků v něm obsažených, že ani u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby nedošlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvků. Podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že tu byl vytvořen nový funkční celek, který slouží jinému účelu než oba původní objekty, není z hlediska ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. rozhodná za situace, kdy k zásadní přestavbě tu nedošlo. Není tu proto důvod pro odepření vydání nemovitostí žalobkyním jako oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl stejně jako soud prvního stupně za to, že každé ze žalobkyň náleží jedna třetina nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, což odpovídalo jejich podílům na nemovitostech před jejich převzetím státem, přičemž každé z nich přirostl spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/12 v důsledku jejich právního nástupnictví po zemřelé žalobkyni R. L. Předmětem řízení tu byl i stavební pozemek č. 3871 v katastrálním území M., když podle názoru odvolacího soudu nedošlo ohledně této parcely ke zpětvzetí žaloby, takže správně soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, uložil žalovanému státnímu podniku J. T. nad S. povinnost uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání i této stavební parcely.

Odvolací soud však nesdílel názor soudu prvního stupně, že ohledně vedlejší stavby – jídelny, postavené na pozemku parc. č. 3871, jako příslušenství věci hlavní – domu čp. 798 v M., nárok žalobkyň zanikl prekluzí. Žalobkyně od počátku měly vůli převzít tu věc hlavní i s příslušenstvím a se součástmi. Odvolací soud byl toho názoru, že s uplatněním nároku na vydání věci hlavní uplatnily oprávněné osoby (§ 3 zákona č. 87/1991 Sb.) nárok i na vydání uvedené vedlejší stavby – jídelny. Věc hlavní – dům čp. 798 v katastrálním území M., je tu žalobkyním vydávána, a proto je na místě, aby žalobkyním bylo vydáno i jeho příslušenství, tj. vedlejší stavba – jídelna. Z toho důvodu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném IV.), jenž se týkal této vedlejší stavby.

O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 2 občanského soudního řádu a také na ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný státní podnik J. T. nad S. v řízení zastupoval, dne 13. 12. 2005 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 11. 1. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze z 19. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 242/2005 (s výjimkou výroků označených III. a IV.), jakož i rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 11. 3. 2005, čj. 6 C 356/92 a 6 C 1159/97-223 (ve výrocích označených III., VII., a IX.) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel uváděl, že nelze souhlasit s právními závěry odvolacího soudu k zásadním otázkám pro řešení tohoto sporu, tj. 1) zda tu byl řádně uplatněn nárok na pozemek parc. č. 3871 v katastrálním území M., 2) zda byl řádně uplatněn nárok na stavbu jídelny bez čísla popisného na tomtéž pozemku, a 3) zda dům čp. 798 v M. ztratil nebo neztratil po převzetí státem přestavbou svůj stavebně technický charakter.

K první a k druhé z uvedených otázek dovolatel uváděl, že žalobkyně svým návrhem často disponovaly v průběhu řízení, a to v závislosti na aktuální průběh řízení, přičemž se dotýkaly jak pozemku parc. č. 3871 v katastrálním území M., tak i vedlejší stavby – jídelny. Změna žalobního návrhu nebyla činěna jen v souvislosti s nutností označit jinou povinnou osobu, zda vedle státního podniku J. T. nad S. má povinnost i další žalovaný – M., s. r. o., M., ale tyto změny souvisely i s tím, jaký druh povinností byl žalobkyněmi vůči žalovaným vymáhán. Podle názoru dovolatele tu nelze pominout, že již jednou tu soud prvního stupně připustil v tomto řízení změnu žalobního návrhu na vydání „domu s pozemkem“, a o tomto žalobním návrhu bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, takže nyní již nebylo možné vzhledem k prekluzi podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. rozhodovat o nároku rozšířeném, tj. o nároku na vydání domu i pozemku . Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nesprávně dovozoval to, „co asi chtěly žalobkyně uplatnit“, ale nebral dostatečně v úvahu jejich skutečně „navenek objektivně projevenou vůli“. K převodu příslušenství věci hlavní (tedy jídelny jako vedlejší stavby ve vztahu k domu čp. 798 jako věci hlavní), které nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní, bylo tu třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli domáhat se i převedení příslušenství požadované věci hlavní; protože to žalobkyně výslovně nežádaly, soud prvního stupně správně dovodil (na rozdíl od nesprávného názoru odvolacího soudu), že nárok žalobkyň na vydání vedlejší stavby – jídelny zanikl prekluzí tohoto nároku.

K otázce, zda dům čp. 798 v M. ztratil nebo neztratil po převzetí státem zásadní přestavbou svůj stavebně technický charakter, vytýkal dovolatel soudům obou stupňů, že tuto ztrátu stavebně technického charakteru tu bylo třeba zkoumat komplexněji a nevztahovat ji pouze k jednomu konstrukčnímu prvku – schodišti uvedeného domu. Původní stavba domu čp. 798 v katastrálním území M. nezůstala nedotčena ani v jednom z prvků dlouhodobé životnosti stavby; byly vybourány části obvodových zdí, a to směrem do průjezdu i dovnitř areálu; k budově byl přistavěn přístavek i průjezd a budova byla propojena s další stavbou, čímž byl vytvořen zcela nový funkční celek, který byl propojen rozvodnými sítěmi, byl napojen na dálkové topení, vodu, kanalizaci apod.; v původní stavbě byly obměněny stropní konstrukce i schodiště a do jejího druhého nadzemního podlaží lze nyní vcházet pouze schodištěm ze druhé budovy. Změnilo se tu dispoziční řešení jednotlivých místností a byly vystavěny nové příčky; změněna byla i střešní konstrukce (sedlová střecha byla změněna na střechu valbovou); stavba byla rozšířena i půdorysně. Dovolatel byl proto toho názoru, že stavba domu čp. 798 v M. ztratila zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 87/1991 Sb. Uvažované rozdělení obou staveb by si vyžádalo značných finančních prostředků, jež by bylo nutno vynaložit na tuto stavební úpravu.

Rozsudek odvolacího soudu z 19. 10. 2005 (sp. zn. 25 Co 242/2005 Krajského soudu v Praze) byl dne 13. 12. 2005 doručen také advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou společnost s ručením omezeným M. M., a dovolání ze strany této žalované bylo podáno dne 20. 1. 2006 u Okresního soudu v Mělníku, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Také v tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) i § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody bylo v tomto dovolání uplatňováno, že řízení v této právní věci je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V tomto dovolání bylo namítáno zejména, že nebylo správným a odpovídajícím způsobem zjištěno a doloženo, zda tu došlo nebo nedošlo ke změně stavebně technického charakteru domu čp. 798 v M. způsobem dovozeným ze změn prvků dlouhodobé životnosti stavby. To se týkalo zejména kamenného schodiště v této stavbě, když u tohoto prvku dlouhodobé životnosti stavby došlo ke změně v rozsahu 100 %; tuto změnu totiž odvolací soud, podle názoru uplatněného v tomto dovolání, vůbec neshledal.

Za vadné posouzení věci považovala dovolávající se společnost s ručením omezeným M. M. i otázku posouzení stavby jídelny jako stavby vedlejší ke stavbě hlavní (k domu čp. 798 v M.). Stavba této jídelny byla totiž vždy užívána nezávisle a odděleně od stavby bývalého hostince (nyní administrativní budovy); šlo o zcela samostatnou stavbu se svými přívody inženýrských sítí, nezávislou na budově čp. 798, i když tato objemná budova jídelny nemá samostatné číslo popisné. Přitom v rozhodnutí odvolacího soudu není úvaha o věci hlavní a o věci vedlejší v tomto případě dostatečně podložena, neboť ve skutečnosti tu jde o dvě samostatné velké budovy, zbudované na jednom pozemku. Ve znaleckých posudcích, z nichž odvolací soud vycházel, jsou evidentní chyby (např. i pokud jde o plošné výměry), takže návrh na provedení revizního posudku tu byl uplatněn zcela důvodně.

Pokud šlo o nárok žalobkyně na vydání pozemku parc. č. 3871 v katastrálním území M., je nepochybnou skutečností, že žalobkyně ve svých písemných žalobních návrzích neučinily výslovně projev vůle týkající se vydání tohoto pozemku, ale tato skutečnost nebyla odvolacím soudem posouzena objektivně.

Žalobkyně ve svých vyjádřeních k dovoláním žalovaných navrhovaly, aby těmto dovoláním nebylo vyhověno vzhledem k doloženým výsledkům tohoto občanského soudního řízení, které trvá již od 30. 2. 1992.

Dovolání dovolatele – státního podniku J. T. nad S. (směřujícího podle znění tohoto dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu s výjimkou výroků označených III. a IV., týkajících se odmítnutí odvolání dalšího žalovaného M. M. a rozhodnutí o nákladech řízení mezi žalobkyněmi a tímto dalším žalovaným) bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tedy pokud šlo o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání stavební parcely č. 3871 (o výměře 1.726 m2) v katastrálním území M., když nedošlo změnou výroku rozsudku soudu prvního stupně k zastavení řízení o této části předmětu řízení. Toto dovolání nesměřovalo proti výroku potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně „jinak“, tedy v dalších výrocích.

Dovolání dovolávající se společnosti s ručením omezeným M. M. (směřující podle znění tohoto dovolání proti „všem žalobě vyhovujícím výrokům rozsudků soudů obou stupňů“) bylo rovněž třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pokud směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci, a dále ohledně potvrzujícího výroku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které připouští dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (která rozhodnutí odvolacího soudu mají po právní stránce zásadní význam, je uvedeno v § 237 odst. 3 občanského soudního řádu). V daném případě ovšem nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 356/92 a 6 C 1159/97 Okresního soudu v Mělníku), ani z obsahu dovolání dovolatele (M. M., s. r. o.) a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném tímto dovoláním, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže v řízení o dovolání bylo třeba se zabývat dále jen tím, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (srov. § 237 odst. 3 občanského soudního řádu).

Pokud v dovolání dovolatele J. T. nad S., s. p., byl uplatňován dovolací důvod podle ustanovení § 241a a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, že totiž řízení v této právní věci je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o vadu řízení v tomto smyslu jde tehdy, jestliže se nesprávný postup v řízení projevil už v průběhu řízení (např. při nesprávném předvolání k jednání u soudu) a nikoli až při rozhodování. Takovou vadu v řízení však dovolací soud v postupu odvolacího soudu anebo soudu prvního stupně v daném případě neshledal.

Pokud v dovolání dovolávající se s. r. o. M. M. byl uplatňován dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (že totiž lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), vycházel dovolací soud při posuzování tohoto dovolacího důvodu z právních závěrů, vyjádřených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo vyloženo: „Ani vadné nebo nesprávné skutkové zjištění není samo o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládá některý z důvodů, uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech (viz nyní zejména ustanovení § 241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“. Pochybení tohoto druhu dovolacího soud v daném případě v postupu odvolacího soudu v řízení před ním a ani v jeho rozhodnutí neshledal.

Pokud dovolatelé ve svých dovoláních uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud z toho, že nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

Odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřují dovolání dovolatelů, použil na posouzení projednávané právní věci zejména ustanovení § 3, § 5, § 6 odst. 1 písm. k) a § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která se nepochybně této právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zejména s přihlížením k uveřejněné judikatuře soudů i k nálezům Ústavního soudu ČR, zda si odvolací soud uvedená ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. také správně vyložil.

Pro řešení restitučních nároků bylo již v nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 6. 1995, IV. ÚS 6/95 (uveřejněném pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) připomenuto: „Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí“.

Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I ÚS 118/98 (uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k interpretaci a aplikaci restitučních právních norem zdůrazněno, že při této interpretaci je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, a že v tomto duchu je nutno o restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, když by tím nevznikly křivdy nové.

Pro soudní řízení o restitučních nárocích platí, že by neměla být opomenuta i potřeba soudu dbát o odstranění nedostatků a nesprávností žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě (podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), jejichž odstranění umožňuje i odstranění nedostatků podmínek řízení; proto Ústavní soud ČR v nálezu z 11. 7. 1996, III. ÚS 127/96 (uveřejněném pod č. 68 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) kladl důraz na toto dání příležitosti odstranit takové případné nesprávnosti žaloby, neboť opačný postup by byl „přepjatým formalizmem“.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 1. 2002, II. ÚS 6/01 (uveřejněném pod č. 3 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl vyjádřen právní názor, že „je nutno přistupovat k posuzování restitučního nároků oprávněných osob jako k celku“.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 31. 3. 1999, IV. ÚS 508/98 (uveřejněném pod č. 49 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vysvětleno, že vyzvala-li oprávněná osoba povinnou osobu k vydání věcí tak, že v situaci, kdy tato „věc“ představuje jednu funkční a nezaměnitelnou jednotku (např. stavbu se stavebním pozemkem a přilehlou zahradou), označí nemovitosti, na něž uplatňuje nárok jako stavbu či nemovitost s označením místa a ulice, kde se tato nemovitost nachází, potom takovou výzvou obsahově, tedy pokud jde o rozsah uplatněného nároku, projevila vůli k vydání všech těchto funkční jednotku tvořících nemovitostí.

Rovněž v nálezu Ústavního soudu ČR z 3. 5. 1999, IV. ÚS 371/98 (uveřejněném pod č. 66 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl vyjádřen názor, že v případě pochybnosti o tom, které konkrétní nemovitosti byly k vydání požadovány, nutno za ústavně konformní postup považovat, aby byly soudem vyloženy právní důsledky absence údajů o konkrétních nemovitostech v písemné výzvě nikoli k tíži oprávněné osoby.

Podle ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila; stavba není součástí pozemku (§ 120 odst. 2 občanského zákoníku). Součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 121 odst. 1 občanského zákoníku příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí takto užívány.

O zásadní přestavbě stavby (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 121/255/). Z uvedeného uveřejněného právního závěru lze dovodit, že zásadní přestavbou dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby zpravidla tehdy, jestliže došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvku (prvků) dlouhodobé životnosti stavby, i když tato skutečnost není jediným hlediskem možné funkční změny přestavěné nemovitosti.

Z těchto citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě při posuzování obou dovolání, podaných proti rozsudku odvolacího soudu z 19. 10. 2005 (sp. zn. 25 Co 242/2005 Krajského soudu v Praze) z hlediska důvodnosti těchto dovolání, pokud tato dovolání byla přípustná ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že i odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláními, vycházel v podstatě z týchž uveřejněných právních závěrů z judikatury soudů. Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že tu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), popřípadě že tímto rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 občanského soudního řádu z hlediska úvahy o přípustnosti dovolání).

Pokud tedy dovolání dovolatelů směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu), dovolací soud rovněž s poukazem na citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů nemohl přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora uvedeno, nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné dospět ani k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Dovolání dovolatele J. T. nad S., s. p., bylo zamítnuto jako dovolání nedůvodné (§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu). Dovolání dovolatele M. M. s. r. o. bylo z části zamítnuto jako nedůvodné (§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu) a z části odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (v souvislosti s ustanoveními § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu).

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud šlo o vyjádření žalobkyň k oběma dovoláním dovolatelů, použil tu dovolací soud ohledně nákladů vynaložených žalobkyněmi na jejich vyjádření k dovoláním ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze této projednané právní věci i k obsahu již zmíněných vyjádření žalobkyň k dovolání žalovaných, rekapitulujících v podstatě procesní vyjádření žalobkyň, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 31. August 2006