JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 897/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce I. H., zastoupeného advokátem, proti žalované R. S., o zaplacení částky 31.500,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 333/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007 č. j. 53 Co 196/2007-81, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. prosince 2006, č. j. 8 C 333/2004-65 zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby ve vztahu k prvému žalovanému – J. S. (výrok I.), uložil druhé žalované – R. S. povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 38.500,- Kč (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 6.280,- Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výrok IV., V. a VI.). Soud prvního stupně z větší části vyhověl žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částek, jež vynaložil jako nájemce v souvislosti s vybudováním vlastní přípojky elektrické energie pro pronajaté restaurační zařízení, k jejímuž zbudování došlo na základě čl. VII. nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 4. 2003 s žalovanými jako pronajímateli. Obvodní soud tak rozhodl, neboť dospěl k závěru, že žalovaní se ve smlouvě o nájmu nebytových prostor nezavázali k úhradě nákladů žalobce spojených s vybudováním vlastního odběru elektrické energie,

a s odkazem na § 667 obč. zák. uzavřel, že žalovaní jsou povinni z titulu vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. vydat žalobci to, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci. Za tím účelem byl zpracován znalecký posudek, který zvýšení hodnoty předmětu nájmu ocenil částkou 7.000,- Kč. V této části proto soud prvního stupně vyhověl žalobě jako opodstatněné a nadto přisoudil žalobci i 31.500,- Kč, které žalobce zaplatil akciové společnosti S. e., jako podíl na oprávněných nákladech spojených s vybudováním nového odběrného místa.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2007, č. j. 53 Co 196/2007-81, odmítl odvolání žalované proti výroku I. citovaného rozsudku soudu prvního stupně

o zastavení řízení vůči prvnímu žalovanému J. S. (výrok I.), ve výroku žalobě vyhovujícímu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil potud, pokud jím bylo druhé žalované R. S. uloženo zaplatit žalobci částku 7.000,- Kč, pokud jím však bylo přisouzeno dalších 31.500,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.).

Městský soud dospěl k závěru, že odvolání ze strany druhé žalované je převážně důvodné s tím, že soud prvního stupně založil svůj žalobě vyhovující výrok na v podstatě správném právním názoru o povaze uplatněného nároku, nicméně se však nesprávně vypořádal s jeho výší. Nájemce totiž může podle § 667 odst. 1 in fine obč. zák. (za souhlasu pronajímatele, jenž se nezavázal k úhradě nákladů) požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. V tomto rozsahu jde tedy na straně pronajímatele o bezdůvodné obohacení, které je pronajímatel povinen vydat tomu (nájemci), na jehož úkor se obohatil (§ 451 odst. 1 obč. zák.). Do částky dalších 31.500,- Kč však odvolací soud shledal žalobu neopodstatněnou, neboť tuto částku zaplatil žalobce akciové společnosti S. e., nikoliv žalovaným. Ohledně této částky, která nebyla vynaložena ve prospěch žalovaných, je tedy žalobce ve smluvním vztahu ke zmíněné společnosti, přičemž z žádného ustanovení pozitivního hmotného práva nelze dovodit, že by byli žalovaní, eventuálně druhá žalovaná povinna takto třetí osobě zaplacenou částku žalobci nahradit, a nevyplývá to ani ze smluvního ujednání účastníků.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje

z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje jej nesprávným právním posouzením věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel uvádí, že smlouvou o nájmu nebytových prostor byla žalobci stanovena povinnost zajistit si vlastní odběr elektřiny

a pronajímatelka k tomuto dala předem souhlas. Ke splnění této povinnosti pak byl žalobce následně vyzván s tím, že pokud si vlastní odběr nezajistí, bude ze strany žalované dodávka elektrické energie do pronajatých nebytových prostor přerušena. Tento požadavek pak mohl žalobce splnit výlučně za podmínek stanovených S. e. a. s., se kterou uzavřel smlouvu, jež upravuje úhradu podílu na oprávněných nákladech, bez níž nelze připojit nové odběrné zařízení. Náklady spojené s připojením nového odběrného místa jsou nákladem, který trvale zhodnotil nebytové prostory – dům čp. 168 v souladu s požadavkem pronajímatelky – žalované

a bez uvedených nákladů by žalobce nemohl splnit požadavek dle smlouvy o nájmu nebytových prostor. Tyto náklady by musel vynaložit každý, včetně pronajímatelky - žalované, pokud by žádala o připojení odběrného místa. Žalovaná pak po skončení nájmu nebytové prostory dále pronajímala, a tak využívala náklady, které žalobce na připojení nového odběrného místa vynaložil, a to bez ohledu na to, že se na připojení nového odběrného místa nijak finančně nepodílela. V daném případě se tedy podle dovolatele nesporně jedná o bezdůvodné obohacení žalované, neboť využívá plnění – nově připojené odběrné místo bez právního důvodu. Žalobce proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jím vynaložená finanční částka nebyla ve prospěch žalované, která nově připojené odběrné zařízení nadále využívá a nebytové prostory pronajímá, přičemž náklady byly žalobcem vynaloženy v souladu se smlouvou

i požadavkem žalované a zřízením nového odběrného zařízení bezpochyby došlo ke zhodnocení předmětných nebytových prostor. Dovolatel tudíž uzavírá, že rozhodnutí městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhl jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že nenapadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. (odmítnutí odvolání žalované) ani v potvrzující části výroku II. o věci samé (částka 7.000,- Kč), když v naznačeném rozsahu nevznáší žalobce žádných námitek.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval, to se však v tomto případě nestalo. Jestliže ke zřízení nového odběrného místa došlo na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor, a tedy se souhlasem pronajímatele, což ostatně dovolatel opakovaně uvádí i ve svém dovolání, aniž by však současně došlo k dohodě o úhradě nákladů s tím spojených, pak jde

o situaci předvídanou v § 667 obč. zák. Podle tohoto ustanovení lze úhradu nákladů spojených s provedenou změnou na věci ze strany nájemce požadovat pouze tehdy, pokud se k tomu pronajímatel zavázal, což se ovšem v posuzované věci nestalo. Pak má tedy nájemce dle § 667 obč. zák. právo požadovat po skončení nájmu pouze protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Za tím účelem byl zpracován znalecký posudek, který zvýšení hodnoty předmětu nájmu ocenil částkou 7.000,- Kč, jež byla následně přiléhavě zohledněna i v rozhodnutí odvolacího soudu a představuje částku, kterou nájemce může podle citovaného ustanovení občanského zákoníku požadovat. Pokud však jde o dalších 31.500,- Kč, pak požadavek na jejich uhrazení nemá oporu v zákoně. Lze tak shrnout, že nezavázal-li se pronajímatel k úhradě nákladů spojených se změnou, avšak se změnou prokazatelně souhlasil, může se na něj nájemce obrátit po skončení nájmu a požadovat úhradu protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota věci. Stanovení takové protihodnoty, stejně jako znehodnocení, není jednoduché a, nedojde-li mezi stranami k dohodě, nezbývá, než se obrátit na znalce a vyžádat si odborné posouzení i výpočet tohoto zhodnocení. Změnou na věci ale nemusí vždy dojít k jejímu zhodnocení, takže některé náklady mohou jít na vrub pouze nájemce. Je třeba mít na zřeteli, že zákon hovoří bez dalšího o „nákladech“, tedy nikoli nákladech „nutných“, „účelně vynaložených“, či „nezbytných“. Dohoda stran pak samozřejmě může povinnost pronajímatele modifikovat i co do rozsahu nákladů (viz např. Karel Eliáš a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář, 2. svazek, vyd. Linde Praha a.s., 2008, str. 2003). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že k úhradě nákladů přesahujících částku, která byla vypočtena jako částka, o kterou se předmět nájmu zhodnotil, nelze v dané věci přihlížet a tato úhrada jde k tíži nájemce, neboť dohoda o úhradě nákladů uzavřena s pronajímatelem nebyla, a proto nemůže být žaloba v této části důvodná. Vynaložení zmíněných nákladů, jak bylo výše uvedeno, nelze tedy považovat za bezdůvodné obohacení, které mělo vzniknout na straně pronajímatele, neboť se jedná

o situaci (změna na předmětu nájmu se souhlasem pronajímatele bez dohody o úhradě nákladů), kterou zákon předpokládá a stanoví i protihodnotu, která se má poskytovat. Právní důvod i rozsah plnění zde tedy existují a vyplývají ze zákona, přičemž změna na předmětu nájmu byla koncipována jako závazek dohodnutý přímo ve smlouvě o nájmu, což zákon umožňuje. Námitka dovolatele, že vynaložená částka byla ve prospěch žalované, jakož i jeho další dovolací argumentace, jsou pak zjevně irelevantní pro řešení naznačené otázky, neb se zcela míjejí se závěrem o neuzavření dohody mezi účastníky o ohradě nákladů ve smyslu § 667 obč. zák., na němž je rozhodnutí odvolacího soudu přiléhavě založeno. Odvolací soud tedy nikterak nepochybil, zamítl-li žalobu co do částky 31.500,- Kč.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadené části

z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení

§ 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. dubna 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 03. April 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin