JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 884/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ České republice – Ministerstvu zemědělství, 2/ S. CH., s.r.o., zastoupené advokátem a 3/ P. f. Č. r., o vyklizení a vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 923/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.9.2005, čj. 24 Co 301/2005, 24 Co 302/2005-197, ve znění opravného usnesení ze dne 20.2.2006, čj. 24 Co 301/2005, 24 Co 302/2005-224, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu dne 17.7.2003, se žalobkyně domáhala ochrany svého vlastnického práva k pozemku č. 105/9 v katastrálním území T., a to tak, aby byl vyklizen a vyklizený jí vydán do 15 dnů od právní moci rozsudku. Své vlastnické právo dovozovala z toho, že je dědičkou předchozího vlastníka JUDr. A. S., jehož majetek měl být podle rozhodnutí o konfiskaci podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. konfiskován ve prospěch státu. Proti rozhodnutí se však vlastník odvolal a o tomto odvolání nebylo dosud rozhodnuto, takže jeho majetek nebyl pravomocně konfiskován – ostatně v katastru nemovitostí je jako vlastník dosud veden.

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 22.10.2004, čj. 4 C 923/2003-118, a doplňujícím rozsudkem ze dne 5.5.2005, čj. 4 C 923/2003-147, žalobu vůči všem žalovaným zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Soud uzavřel, že i když rozhodnutí o konfiskaci majetku otce žalobkyně podle dekretu č. 12/1945 Sb. nenabylo právní moci, k přechodu jeho majetku na stát došlo následně na základě zákona č. 143/1947 Sb., o přechodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou (dále jen zákon č. 143/1947 Sb.). S tímto vlastnickým stavem byl uveden do souladu zápis na listu vlastnictví v katastru nemovitostí v průběhu soudního řízení.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem tak, že ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Správným shledal závěr soudu prvního stupně, že otec žalobkyně vlastnictví k předmětnému pozemku pozbyl ze zákona č. 143/1947 Sb. a ani později je až do své smrti nenabyl, a to ani v důsledku zápisů do katastru, které byly technického rázu a nebyly schopny založit nově vlastnické právo. Bylo tak vyvráceno tvrzení žalobkyně, že je jako právní nástupkyně JUDr. A. S. vlastnicí předmětného pozemku, a nemůže se proto reivindikační žalobou úspěšně domáhat, aby jí byl vyklizený pozemek předán.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce spatřuje v následujícím okruhu otázek: Zda opravný prostředek, který podal její otec do rozhodnutí o konfiskaci svého majetku, mělo odkladný účinek a ke konfiskaci došlo až na základě pravomocného rozhodnutí, přičemž dovolatelka dovozuje, že odkladný účinek nemělo a vlastnictví přešlo na Československou republiku dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., tedy dnem 23.6.1945 s okamžitou platností a následné správní rozhodnutí mělo pouze deklaratorní charakter. Přitom správní řízení mělo být ukončeno vyhotovením pravomocného rozsudku, což se dosud nestalo, a jde tedy o „denegatio justitiae“. Soudy měly proto případ posoudit podle Listiny základních práv a svobod, zejména jejího článku 36, čl. 2 odst. 2 a článku 2 odst. 3 Ústavy. Žalobkyně žádá, aby jako otázku zásadního právního významu se soud vypořádal s problematikou zrušení konfiskace a převodem vlastnictví na stát podle zákona č. 143/1947 Sb., resp. kterým z těchto dvou způsobů v dané věci došlo ke konfiskaci. Zákon č. 143/1947 Sb. nepovažuje za vyvlastňující normu a jeho účelem byl podle ní pouze převod části majetku, který Československá republika získala konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. Tento zákon považuje za protiústavní a žádá dovolací soud, aby v případě, že by došel k závěru, že konfiskace majetku JUDr. A. S. byla uskutečněna podle něj, předložil otázku jeho ústavnosti k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy.

Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, případně byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Protože odvolací soud potvrdil prvý rozsudek soudu prvního stupně v této věci, bylo by s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl.

Závěr odvolacího soudu, že pokud žalobkyně neprokázala své vlastnické právo k pozemku, nelze její vlastnické žalobě vyhovět, je v souladu s hmotným právem i s všeobecnou judikaturou soudů; vlastnictví žalobce je zásadním předpokladem úspěšnosti žaloby o vyklizení a vydání pozemku vlastníkovi. Žalobkyně ostatně sama tvrdí, že pozemkový majetek jejího otce přešel za jeho života na stát dnem účinnosti dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., a že správní řízení o jeho opravném prostředku proti konfiskačnímu rozhodnutí nebylo ukončeno.

Žalobkyně v tomto řízení uplatňuje právní argumenty, které směřují k tomu, aby soud dospěl k závěru, že pozemkový majetek jejího otce nepřešel na stát podle zákona č. 143/1947 Sb. Tato otázka byla již řešena soudy v jiných řízeních. Např. v usnesení ze dne 14.10.2003, sp.zn. 28 Cdo 1145/2003, Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, který její návrh na vydání takového rozhodnutí zamítl. Na základě ústavní stížnosti žalobkyně proti tomuto usnesení dovolacího soudu pak rozhodoval ve věci Ústavní soud, který její návrh, aby rozhodnutí dovolacího soudu bylo zrušeno, odmítl svým usnesením z 1.7.2004, sp.zn. III.ÚS 538/03. V něm Ústavní soud konstatoval, že v jeho předchozích rozhodnutích byl opakovaně vysloven závěr, že k přechodu vlastnického práva k majetku hlubocké větve S. na zemi Č. došlo ex lege účinností zákona č. 147/1947 Sb., dnem 13.8.1947. Ústavní soud pak cituje řadu svých rozhodnutí, v nichž dospěl k tomuto závěru.

Z uvedeného důvodu dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu, jež je v souladu s uvedenou judikaturou, mělo po právní stránce zásadní význam, což je předpoklad pro závěr, že dovolání je přípustné podle § 137 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání proto jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným, kteří by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měli nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. listopadu 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 08. November 2006