JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 883/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. J. Č., 2. J. B. a 3. A. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19.11.2003, sp.zn. 13 Co 413/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 19 C 110/2001 (žalobců J. Č., J. B. a A. P., zastoupených advokátem, proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, 118 11 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu 1.360.815,50 Kč), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 23.1.2001, se žalobci domáhali finanční náhrady za znárodněný majetek firmy F. Z., obchod se stavebním materiálem, k němuž došlo při znárodnění firmy V. d. s., zapsané společenstvo s ručením obmezeným, k němuž došlo vyhláškou ministra průmyslu z 30.12.1948 č. 3506/1948 Úředního listu I, a to podle zákona č. 114/1948 Sb.; přitom došlo k zahrnutí do znárodňované majetkové podstaty i majetku firmy F. Z., obchod stavební materiálem, která znárodnění nepodléhala (šlo zejména o dílny a garáže). Spolumajitelé firmy F. Z., obchod stavebním materiálem, tj. F. Z., O. Ž. a J. Č. byli pak trestně stíháni a odsouzeni v roce 1950 k trestu odnětí svobody a k peněžitým trestům (60.000 Kč, 10.000 Kč a 20.000 Kč) za údajně spáchaný přečin „černého obchodu“. Za znárodněný majetek uvedené firmy F. Z. nebyla poskytnuta žádná náhrada.

Obvodní soud pro Prahu 1 vydal dne 2.5.2001 (pod čj. Nc 1909/2001-9) usnesení, jímž podání učiněné v této právní věci odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobců bylo usnesení soudu prvního stupně z 2.5.2001 zrušeno usnesením Městského soudu v Praze z 10.7.2001, sp.zn. 20 Co 184/2001, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V tomto dalším řízení navrhlo Ministerstvo financí ČR za žalovaný stát zamítnutí žaloby s tím, že žádost o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, tu byla uplatněna po uplynutí lhůt stanovených zákonem č. 87/1991 Sb. a bez doložení dokladů o důvodnosti nároku na tuto finanční náhradu.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 20.6.2003, čj. 19 C 110/2001-75, byla zamítnuta žaloba žalobců J. Č., J. B. a A. P. o zaplacení 1.360.818,50 Kč; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle názoru uvedeného soudu nebylo možné žalobě žalobců vyhovět.

Soud prvního stupně poukazoval na to, že v daném případě šlo o to, že vyhláškou ministra průmyslu z 30.12.1948, č. 3506/1948 Úředního listu I, byla podle ustanovení § 1 odst. 1 bod 4 zákona č. 114/1948 Sb. znárodněna ke dni 1.1.1948 firma V. d. s., zapsané společenstvo s ručením obmezeným, které bylo právnickou osobou. Žalobci však měli za to, že tu v této souvislosti došlo i ke znárodnění majetku firmy F. Z., obchod stavební materiálem, ve V., což se týkalo staveb drtiče a násypníků. Podle názoru soudu prvního stupně však nebylo tvrzení žalobců o tomto údajném přechodu majetku firmy F. Z. na stát v řízení prokázáno (včetně tvrzení žalobců o úhradě stavby drtírny a násypníků firmou F. Z. a o zaplacení daně z obratu za roky 1947 a 1948 za společenstvo, k jehož znárodnění došlo, jakož i o tom, že žalobce J. Č. byl tichým společníkem firmy F. Z.). Soud prvního stupně měla naopak za to, že z výsledků provedeného dokazování (včetně konstatování obsahu výměru Ministerstva stavebnictví z 31.1.1955, SZ-723-V/práv.Z.-Mik., jímž byl stanoven rozsah znárodnění firmy V. d. s., zapsané společenstvo s ručením obmezeným) vyplývalo, že vlastníkem staveb a provozovatelem lomu a držiče bylo ke dni znárodnění V. d. s., tedy právnická osoba. Nebyl také v řízení prokázán nárok na vydání věcí, které by patřily F. Z. jako majetek firmy F. Z., obchod stavebním materiálem.

Soud prvního stupně poukazoval dále i na to, že nárok na finanční náhradu podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, bylo nutno podat ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nejpozději ve lhůtě jednoho roku od účinnosti uvedeného zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu, kterým byl zamítnut žalobní návrh na vydání věci (ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb.). Také v tomto smyslu měl soud prvního stupně za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobci nárok takto řádně a včas uplatnili.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 20.6.2003, čj. 19 C 110/2001-75, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 19.11.2003, sp.zn. 13 Co 413/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování v dostatečném rozsahu, náležitě zjistil skutkový stav a věc také po právní stránce správně posoudil.

Odvolací soud především zdůrazňoval, že z ustanovení § 1 a § 3 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že ustanovení tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích se vztahují pouze na majetek, který byl v době jeho přechodu na stát ve vlastnictví fyzických osob. V daném případě je však nepochybné, že tu byla znárodněna zestátněním firma V. d. s., zapsané společenstvo s ručením obmezeným, takže šlo o majetek právnické osoby, nikoli fyzické osoby. Je tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, nerozhodné, zda v rámci majetku firmy byl či nebyl znárodněn i majetek fyzických osob, které tento majetek do znárodněné firmy vložily (což však ostatně ani v daném případě nebylo doloženo). Dospěl proto odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) k výslednému závěru, že tu se zákon č. 87/1991 Sb. na uvedený případ nevztahuje, takže měl odvolací soud i za to, že by bylo „nadbytečné zjišťovat, zda žalobci uplatnili nárok ve lhůtě v tomto zákoně uvedené či nikoli“.

Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 13.1.2004 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno 12.3.2004 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako takové by mělo být dovolacím soudem připuštěno pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé poukazovali na to, že existuje přímý důkaz o tom, že z prostředků firmy živnostníka F. Z. byla zčásti financována znárodněná firma V. d. s., zapsané společenstvo s ručením obmezeným, a to výpověď tehdejšího společníka firmy F. Z. (a současně i firmy V. d. s.) J. Č. a nepřímé důkazy listinné, které byly v tomto řízení soudu předloženy. Podle názoru dovolatelů z těchto důkazů vyplývá, že F. Z. i jeho společníci (mezi nimi i žalobce J. Č.) z vlastních peněžních zdrojů financovali výstavbu a provoz později znárodněné firmy V. d. s., z.s.s r.o. Zařízení firmy V. d. s. sestávalo převážně ze speciálních staveb, které byly v době uplatnění nároku již odstraněny, takže nebylo možné je vydat; proto zde byl důvod peněžité náhrady podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 76/1991 Sb. Podle názoru dovolatelů nebyla v tomto řízení sporná skutečnost, že F. Z. (a spolu s ním i žalobce J. Č.) ze svých prostředků zbudovali stavby a zařízení firmy V. d. s., a proto mělo být k této skutečnosti v soudním řízení přihlíženo. K přechodu majetku na stát tu došlo v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990), neboť vyhláška č. 3506/1948 Úředního listu I, týkající se konkrétně znárodnění V. d. s., z.s. s r.o., byla vydána 31.12.1948, i když jí byly připsány retroaktivní účinky.

Dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešená v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li otázku právní v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp.zn. 19 C 110/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

K posouzení uvedených zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu vycházel dovolací soud zejména z ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. i z ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle nichž odvolací soud ve svém rozhodnutí, přezkoumávaném dovolacím soudem, projednávanou právní věc zejména posuzoval, a dále z právních závěrů k výkladu a k aplikaci uvedených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., obsažených v uveřejněných rozhodnutích a stanoviskách ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaných Nejvyšším soudem.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se náhrada finanční poskytuje oprávněné osobě za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, popřípadě na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle tohoto zákona, přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši 60.000 Kč.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem ČR.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo na str. 116 /250/, že pouze pokud jde o fyzické osoby, které např. provozovaly pod společnou firmou obchodní činnost v rámci veřejné obchodní společnosti (srov. článek 85 dříve platného obecného obchodního zákoníku z roku 1863 – zákona č. 1/1863 Sb.), jež nebyla zrušena způsobem uvedeným v článku 123 a v článku 125 obecného obchodního zákoníku z roku 1863, přičemž majetek této veřejné obchodní společnosti převzal stát, potom u těchto osob může jít o uplatnění nároku na vydání věci, která představuje jejich prokazatelné majetkové vklady do veřejné obchodní společnosti (případně podíly na jmění společnosti); srov. k tomu např. článek 85 dříve platného obecného obchodního zákoníku z roku 1863. Jde tu o případy, kdy některý z jednotlivých přechodů na stát (jak jsou uvedeny např. v § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.) postihl celou veřejnou obchodní společnost.

U veřejné obchodní společnosti šlo o zvláštní sdružení skupiny osob, jejichž spojení bylo účelově vázáno na „provozování obchodní činnosti pod společnou firmou“ (čl. 85 obecného obchodního zákoníku z roku 1863).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 24/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo uvedeno: Při posuzování toho, zda nárok na vydání věci (věcí) uplatňuje fyzická osoba (§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) a nikoli právnická osoba, je třeba právní povahu společnosti a sdružení, existujících v začátcích rozhodného období pro mimosoudní rehabilitaci (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), posuzovat podle předpisů obchodního práva, živnostenských předpisů i dalších právních předpisů, jež mohly mít povahu veřejnoprávních předpisů. Společenstva, jež byla upravena v dříve platném živnostenském řádu z roku 1859 měla povahu právnických osob.

S uvážením těchto výňatků z právní úpravy i z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodnutích či stanoviscích dovolacího soudu. Nebyl tu tedy shledán žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. září 2004

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 24. September 2004