JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 862/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání L. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Co 183/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 137/2001 (žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalované L. L., zastoupené advokátem, o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 18. 10. 1995, se žalobce domáhal, aby původní žalované L. S. bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání jedné ideální šestiny domu čp. 367 v P., a pozemků parc. č. 2684 a 2685 v M. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 30. 11. 1978, sp. zn. 2 T 180/78, odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky a k trestu propadnutí majetku (tento trest byl realizován včetně propadnutí uvedeného spoluvlastnického podílu k nemovitostem); žalobce byl v roce 1990 rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 4. 10. 1990, sp. zn. 1 Rt 118/90. Žalovaná, která je sestrou žalobce, získala uvedený spoluvlastnický podíl (který patřil původně žalobci) od státu smlouvou o převodu nemovitostí v roce 1981; přes výzvu žalobce k vydání věcí, žalobci jeho podíl nevydala.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděný podíl na nemovitostech v P. nabyla kupní smlouvou z 18. 3. 1981, uzavřenou s Obvodním podnikem bytového hospodářství P. (která byla registrována bývalým Státním notářstvím pro P. dne 3. 12. 1981 pod sp. zn. 4 R I 198/81). Uvedená smlouva byla uzavřena za cenu podle tehdy platných cenových předpisů.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 12. 9. 1997, čj. 16 C 156/95-39, byla žaloba žalobce zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Co 3/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Nálezem Ústavního soudu ČR z 11. 7. 2001, I ÚS 307/98, byl však rozsudek Městského soudu v Praze z 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Co 3/98, zrušen. Podle názoru Ústavního soudu ČR nebylo možné „z dosud provedeného dokazování bezpečně usoudit na skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů v souladu. Proto je z hlediska principu spravedlivého procesu nutné vzniklou důkazní mezeru vyloučit a dokazování doplnit v naznačeném směru“ (zejména výslechem svědkyně M. R. a konstatováním spisů o trestním řízení soudním proti žalobci z roku 1978).

Městský soud v Praze pak usnesením ze 4. 10. 2001, sp. zn. 16 Co 359/2001, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 12. 9. 1997, čj. 16 C 156/95-39, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; odvolací soud (s poukazem i na uvedený nález Ústavního soudu ČR z 11. 7. 2001, I ÚS 204/98) měl za to, že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy, které jsou nebo ještě budou účastníky navrženy.

V průběhu řízení žalovaná L. S. dne 27. 8. 1999 zemřela, její dědičkou se stala L. L. a Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením z 26. 2. 2002, čj. 16 C 137/2001-91, rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno se žalovanou L. L.

Obvodní soud pro Prahu 4 pak vynesl rozsudek z 23. 1. 2003, čj. 16 C 137/2001-138, jímž zamítl žalobu žalobce L. M. proti žalované L. L. o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální šestiny rodinné vily čp. 236 a pozemků parc. č. 2684 (o výměře 283 m2) a parc. č. 2685 (o výměře 480 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 544 pro katastrální území M. u Katastrálního úřadu P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované L. L. na náhradu nákladů řízení 9.675,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce je třeba považovat (jak už to konstatoval odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí) za oprávněnou osobu, neboť splňuje k tomu všechny zákonné podmínky, zejména i lhůty pro uplatnění nároku; žalobce doložil také osvědčením o státním občanství, že je občanem ČR, který toto státní občanství po odchodu do zahraničí nepozbyl. Původní spoluvlastnictví k jedné ideální šestině nemovitostí o něž v tomto řízení jde, získal žalobce jako dědictví pod svém otci L. M., zemřelém 21. 4. 1968.

Soud prvního stupně po dokazování, provedeném v tomto řízení, neshledal, že by spoluvlastnický podíl na nemovitostech, jehož vydání se žalobce domáhá od žalované L. L., získala při uzavření kupní smlouvy s Obvodním podnikem bytového hospodářství ze dne 18. 3. 1981 nabyvatelka L. S. (právní předchůdkyně nyní žalované L. L.) v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Podle výsledků znaleckého posudku z 21. 10. 2002, provedeného v tomto řízení, pokládal soud prvního stupně za prokázáno, že L. S. zaplacená kupní cena 16.141,- Kč (za jednu ideální šestinu nemovitostí) odpovídala tehdy platným cenovým předpisům a tento díl nemovitostí nezískala na základě nějakého protiprávního zvýhodnění, nýbrž jí byl nabídnut ke koupi, protože v domě čp. 367 v P. bydlela; nebylo také zjištěno, že by se L. S. nějakým způsobem podílela na trestním stíhání žalobce pro jeho odchod do ciziny bez souhlasu čs. orgánů.

Soud prvního stupně proto žalobu zamítl a výrok o nákladech řízení učinil s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 23. 1. 2003, čj. 16 C 137/2001-138 (jakož i proti souvisícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 14. 4. 2003, čj. 16 C 137/2001-152 ) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 22. 10. 2003, sp. zn. 29 Co 183/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (stejně jako zmíněné usnesení soudu prvního stupně). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 6. 350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo opodstatněno.

Odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědkyně M. R., ale ani po tomto doplnění dokazování nedospěl k jinému závěru na projednávanou právní věc než soud prvního stupně, že totiž původní žalovaná L. S. (jejíž právní nástupkyní je žalovaná L. L.) nezískala spoluvlastnický podíl patřící původně žalobci v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění; o nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1, § 148 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který žalobce v řízení zastupoval, dne 9. 12. 2003 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 6. 2. 2004 u Nejvyššího soudu ČR, tedy ve lhůtě a způsobem stanoveným v § 240 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že „řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“ a nedošlo tak v tomto řízení k ochraně jeho oprávněných práv.

Dovolatel zdůrazňoval, že ke svému spoluvlastnickému podílu na nemovitostech, uváděných v jeho žalobě, není samozřejmě existenčně vázán, ale má k těmto nemovitostem, zděděným po otci, citový vztah a navrácení tohoto spoluvlastnického podílu považuje za morální zadostiučinění.

Dovolatel vytýkal, že se soudy obou stupňů nezabývaly v tomto řízení obsahem spisu, který byl u téhož soudu veden pod sp. zn. 16 C 57/91. V tomto předcházejícím řízení uplatňoval žalobce žalobou u soudu svůj nárok na dědický podíl po své matce, který dříve nemohl uplatnit, neboť byl v emigraci a o úmrtí matky nebyl obeznámen. Po návrtu uplatněný nárok byl však soudem v uvedeném řízení neshledán důvodným pro promlčení nároku, co žalobce pokládá za překvapivé; v tomto řízení z roku 1991 nebylo reagováno na to, že v řízení o dědictví po žalobcově matce M. M., zemřelé 6. 6. 1986, nebylo přihlíženo ani k propadnutí majetku žalobce z roku 1978.

Dovolatel vytýkal také, že přes jeho důkazní návrh nebyl soudem vyžádán spis, týkající se správy jeho spoluvlastnického podílu na nemovitostech, vedený u Obvodního podniku bytového hospodářství v P., obsahující podklady o prodeji tohoto spoluvlastnického podílu v roce 1981.

Dovolatel je nadále přesvědčen, že původní žalovaná L. S. (právní předchůdkyně nyní žalované L. L.) získala jeho spoluvlastnický podíl na nemovitostech od státu na základě protiprávního zvýhodnění. Žalobce to přičítá k tomu, že prodej tohoto podílu L. S. ze strany státu byl vyústěním toho, že L. S. aktivně vystupovala proti němu v celé věci, souvisící s jeho odchodem do zahraničí a s jeho trestním stíháním v důsledku tohoto odchodu, takže u L. S. tu šlo o „ocenění této její aktivity“ a v důsledku toho o prodej spoluvlastnického podílu za kupní cenu, jejíž výši pokládá žalobce za směšnou. Žalobce v tomto řízení předložil soudu posudek znalce Ing. J. R., v němž tento znalec dospěl k hodnotícímu závěru (odlišnému do posudku, který si soud vyžádal od znaleckého ústavu, patřícího s.r.o. I.), že totiž za odkoupenou jednu šestinu domové nemovitosti měla nabyvatelka L. S. zaplatit nikoli 16.141,- Kč, nýbrž 67.780,- Kč.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovala, aby toto dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, když tu nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které připouští dovolání i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce zejména tehdy, jestliže je jím řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo právní otázka, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 16 C 137/2001 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v tomto případě řešil odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacím soudem nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Ve smyslu uvedených ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu bylo nutno konstatovat, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatele, se z hmotněprávních ustanovení zabýval jen aplikací, případně výkladem ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v souvislosti s ustanovením § 20 odst. 1 téhož zákona, podle něhož je i z hlediska trestněprávních vztahů zdůrazněno pro mimosoudní rehabilitace stanoveno, že povinnými osobami jsou vedle právnických osob podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. i fyzické osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím (tedy jako tomu bylo i v daném případě). Ale i v případě nabytí věci od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, bylo třeba se zabývat tím, zda osoba, jež získala pak věc od státu, nabyla tuto věc (tyto věci) buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

V daném případě se odvolací soud zabýval jak tím, zda tu při nabytí spoluvlastnického podílu na nemovitostech, který dříve patřil žalobci nabyvatelkou Libuší Skopalovou na základě smlouvy z 18. 3. 1981 došlo k rozporu s tehdy platnými předpisy, tak i tím, zda tu došlo k protiprávnímu zvýhodnění uvedené nabyvatelky.

Při posuzování souladu či rozporu s právními předpisy, platnými v době uvedeného nabytí spoluvlastnického podílu na nemovitostech od státu, měl také odvolací soud na zřeteli to, co je vyjádřeno v uveřejněné judikatuře soudů (srov. např. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996, str. 50 /128/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), že totiž rozpor s tehdy platnými předpisy, chápaný ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, byl zejména rozporem s cenovými předpisy, tedy s dříve vydávanými předpisy o cenách staveb, pozemků, porostů a o náhradách za užívání pozemků, jakými byly vyhlášky č. 73/1964 Sb. a č. 43/1969 Sb. Při posouzení případného rozporu s těmito cenovými předpisy bylo ovšem nutno vyjít ze znaleckého posudku ohledně stavu a hodnoty nemovitostí, o něž v posuzovaném případě šlo. Takový posudek měl však odvolací soud k dispozici i v daném případě a v tomto posudku nebyly shledány nedostatky či rozpory, které by vedly k potřebě postupovat v řízení podle ustanovení § 127 odst. 2 občanského soudního řádu, tj. dát znalecký posudek, podaný soudu v tomto řízení, přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.

Při posuzování toho, zda u nabyvatelky ze smlouvy z 18. 3. 1981 Libuše Skopalové byla či nebyla protiprávně zvýhodněna, odvolací soud musel mít a také měl na zřeteli v tomto případě zejména to, co bylo jmenovitě vytýkáno soudům obou stupňů v nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 7. 2001, I ÚS 307/98, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu z 18. 3. 1998 (sp. zn. 23 Co 3/98 Městského soudu v Praze), vydaný v téže právní věci. Konkrétně tu šlo o Ústavním soudem zdůrazňovanou potřebou vyslechnout v řízení svědkyni M. R., sestru L. S., a seznámit se zevrubně se spisem o trestním řízení, které proběhlo se žalobcem v roce 1978, a to zejména ohledně žalobcem opakovaně tvrzené součinnosti L. S. při tomto trestním řízení proti žalobci. Tyto důkazy byly v dalším průběhu řízení provedeny, takže bylo možné usoudit na skutkový stav, na jehož základě přikročily soudy obou stupňů k aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ (byť i neshledáním zákonných předpokladů v něm stanovených), a to způsobem, který nelze označit jako odporující slovnímu znění, obsahu a účelu tohoto hmotněprávního ustanovení.

Za těchto uvedených okolností neshledal tedy, že by u dovolání dovolatele byly splněny zákonem stanovené podmínky pro kladné posouzení přípustnosti dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, jak jsou jmenovitě uvedeny v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že je jeho dovolání přípustné podle citovaných ustanovení občanského soudního řádu, případně podle některého jiného ustanovení téhož právního předpisu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 2343b odst. 5 a § 218 písm. a) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustné.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalované k dovolání žalobce, vyslovujícího ve stručném znění zejména procesní stanovisko žalované přednesené již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. září 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 24. September 2004